S pozdravem váš strážnej anděl

 

Takže tohle vám povím, tohle vám řeknu dřív než mi uhnijou i poslední kousky ruk.

Nemám moc času, ale pokusím se vám všechno říct, protože jinak bych byl ale sakra naštvanej, že to bylo pro nic za nic. Musíte to vědět, jaký jste svině.

Jak začít...no...

 

Je to necelej den zpátky, co jsem se poflakoval po ulicích starýho dobrýho velkoměsta. Je jedno, co je to za město. Stejně tam nepojedete, po tom, co vám povyprávím.

Jasný?! Takže.

 

Jak jsem řek, chodil jsem po městě a hledal, co by se mohlo stát zajímavýho. Na první pohled nikde nic. Lidi zalezlí v zahulenejch barech a já nekouřím, abyste věděli a je mi z toho pěkně šoufl.

Mám rád jiný úlety člověčí chorý mysli. Ale to sem nepatří. Toho večera jsem procházel kolem jedný oblíbený ulice. Je tam spousta solidních restaurací a nějaký nekuřácký podniky. Zašel sem na chvilku na pořádnou večeři. Krvavej steak nedělaj nikde líp než U Prohnilý Amy a tam maj taky dobrej výběr fešných koček na menší povyražení. Vzal jsem si rovnou dvě, aby ten večer aspoň za něco stál.

Víte, chodím všude sám. Nemám rád lidi. Nerad se s nima bavím. Nerad poslouchám jejich zbytečný řeči. Moc toho všichni namluvěj a já fakt nepotřebuju vědět, jakej úsměv měl nějakej fešák támhle u baru nebo že máme pěkný počasí. Mám oči a všechny smysly mi prozatím fungujou, tak díky za informaci. Tahleta doba mě prostě nějak nebere, ale co nadělám...

 

Když jsem teda vyšel od Amy, měl jsem v sobě dobrý tři pivka a nějakou tu sklenku dobrý whisky. Alkohol je jedna z věcí, který mi na světě nepřijdou tak úplně zbytečný. Hodí vás tak trochu do vlastního světa. To mám rád. Tak trávím většinu nocí. Abych umocnil dobrý alkoholový rozpoložení, stáhl jsem ještě jednoho jointa (další celkem fajn věc) a tak bylo na světě hezky.

Někdy se to dobře sejde. Šlapal jsem si to po těch nejosamělejších uličkách, kde nikdo nechodí a poslouchal lahodný ticho. A pak jsem to uviděl. Na zemi, kdesi u počmáraný zdi se válelo něco divnýho. Míhalo se mi před očima, takže to dost dobře mohl být jen výplod mý veselý hlavinky.

Jenže to něco najednou začalo mluvit. Asi nějakej vožrala, kterej nezná míru. Jojo...jenže pořád jsem nemohl přehlídnou ten divnej zjev a hlavně jsem poprvé v životě vnímal, co se snažil říct.

Ne že bych tomu nějak extra rozuměl, ale prostě a jednoduše jsem poslouchal.

„ Posraný, podělaný lidstvo...pakáž...za všechno si můžou sami. Povrchní, bezcharakterní krysy.

Proč pomáhat tomuhle svrabu....“ chrčel něco takovýho a pořád se tak divně zmítal. Vlastně jsme pořád nevěděl, co to je za existenci. Chlap, ženská nebo co jako... přistoupil jsem k tomu a začal se zajímat.

„ Co seš zač? Ty ...něco?!“ nic inteligentního ze mě taky nemohlo vypadnout, ale do začátku dobrý.

„ Co? Kdo na mě mluví? Co sakra chcete??“ zareagoval celkem rychle.

„ Já tady stojím před tebou? Chceš nějak pomoct?“ zeptal jsem se a šel ještě blíž a najednou jsem uviděl něco moc divnýho. Důvod proč jsem nemohl poznat, co je to zač, byl ten, že celý ruce, nohy i obličej toho asi dřív normálního chlapíka byly takový polorozpadlý. Všude krev a uhnilý kousky masa. Trochu se mi zvedl kufr. Světe div se, bylo mi toho chudáka líto. Za tohle si přece nemohl sám. I když lidi dokážou pěkný svinstva sami na sobě, ale tohle... Po chvilce jsem si všiml, že díky deformaci obličeje ani nevidí a vypadal vůbec tak trochu, jako by ho někdo polil kyselinou. Odporný. Ještě divnější bylo, že vůbec nehlesl bolestí. Jen ty vychroptěný slova.

„ Pomoct? Jako s čím? Vy lidi mi asi s ničím nepomůžete. Jste všichni stejně nevděční. K sakru to je nepříjemný... tohle už rozhodně nestihnu dodělat. Sakra! Nene. Na tohle už nemám. Už v tomhle dál nepojedu. Pořád dokola. Všichni sou stejní...Ne!“ vyjel na mě ten bídák a já dost dobře nechápal, o čem mluví.

„ Hele o co tady jde... co nestihneš dodělat? A co se ti stalo sakra?“ zajímalo mě to čím dál víc.

„ Tak dobře... už mě tahle práce nebaví. Já tu za chvilku zase zkoncuju a ty seš tu jedinej člověk široko daleko. Tak poslouchej.

Věříš v nadpřirozeno? Nebo takový věci? Jestli ne, tvoje smůla, ale rozhodně ti můžu říct, že právě teď se díváš na anděla! Normální strážnej anděl. Momentálně lehce zdevastovanej. Nic mě nebolí. Jenom postupně uhnívám a za chvilku patrně odejdu z tohoto světa.“ řekl to naprosto vážně bez náznaku ironie. Chvilku jsem na něj civěl, jestli si ze mě jako vážně nedělá srandu. Pak jsem si uvědomil kolik toho v sobě mám a že je dost možný, že mám fakt luxusní haluze. Fajn. Zasmál jsem se a trochu se mi při tomhle uvědomění ulevilo.

„ Jasně jasně...já vím. Moje fantazie mě začíná překvapovat.“ odpověděl jsem, ale pan strážný anděl se zamračil.

„ No samozřejmě... podívej, řekl jsem, že tvoje nevíra v nadpřirozeno blablabla je tvoje věc. Takže mě nezajímá, že mi nevěříš. Jsem anděl a povím ti ještě něco dalšího, když dovolíš.“

Zase jsem znejistěl. Mluvil fakt vážně a celý to bylo takový podivný. Zase tolik jsem toho neměl. Obvykle si dám klidně jointy tři a nic moc se neděje.

„ Jak chceš.“ řekl jsem.

„ Vidíš, že to jde. Víš, my strážní andělé se nemáme zrovna skvěle. Vždycky jsme seslaní na Zem a dostaneme do opatrovnictví většinou nějakýho idiota, co si neváží života. Musíme zajistit, aby to sním dobře dopadlo. Nic lehkýho. Zvlášť, když lidi vůbec nespolupracujou. Dělaj kraviny a my to musíme zahlazovat. To nejhorší na tom je, že když se to s tím našim člověkem nějak hodně podělá a třeba se blíží ke smrti, schytáme to i my. Upadnou nám křídla a potom uhnije skoro celý tělo. Velmi nepříjemný! Pak jdeme domů, tam nás dají do kupy a sešlou nás na zem znovu a všechno běží pořád dokola. Já už tohle svinstvo dělat nechci. Babrám se v tom už dobrý čtyři století a lidi jsou horší a horší. Proto jsem se rozhodl, že odejdu na dobro. Doma mi sice budou dělat peklo a všechno lepší než tady.“

„ A jak se to dělá, když chce anděl umřít nebo co?“ zeptal jsem se vyjeveně a snažil se si to poskládat v hlavince.

„ Není to jako úplná smrt, ale dá se to tak říct. No... stačí, když svou povinnost předám hodím na někoho jinýho. Zcela novýho. Teď momentálně mám jeden katastrofální případ na starosti a potřebuju to předat. Pak bude klid. Ještěže jsi tu ty.“

Než jsem stihl cokoliv říct a uvědomit si, co mi to tu povídá ta polomrtvola, sakramentsky se mi zakousl do nohy. Zaječel jsem, protože kousl fakt hluboko. Potom jsem asi omdlel.

 

Probudil jsem se dneska ráno u tý stejný zdi, kde ležel pan anděl. Po něm samozřejmě nebylo ani vidu ani sluchu a mě bylo jasný, že bych to neměl asi tak přehánět s chlastem nebo co. Už mi taky není náct.

Hlava mě bolela jako rozmlácená kladivem. Vlastně mě bolel každej kousek těla. Bylo mi na blití.

Vstal jsem a došel domů. Do svýho mrňavýho kutlochu, kde nikdo jinej než já nechtěl bydlet.

Na budíku mi blikalo 10:23. Poněkud brzo na vtávání po krušné noci. Zalehl jsem z novu v pohodlí svý měkký postele. Moc jsem toho nenaspal, v hlavě mi běhalo tolik snů, jak kdybych po pořádný porci houbiček. Samý divný záblesky na jakýhosi fešáka, co každou chvíli skočí z vejškáče.

Cvok, řekl jsem si. Bude ho to pekelně bolet. A najednou, jak jsem tak ležel, chtěl jsem se podrbat na čele. Zvedl jsem ruku a ...nic... chyběly mi tři prsty. Zděšeně jsem vyběhl z postele a koukl do zrcadla. Ani moje čelo už nepotřebovalo podrbat. Kdo by drbal odpadávající hnilobný maso. Koukal jsem na sebe a nechápal. A doprdele! Ten anděl!

Rychle jsem se koukl na nohu, která ještě kupodivu zůstala v celku a zmerčil jsem ten kousanec. Byl takovej žlutě zářivej. Hotovej andělskej kousanec! Strážnej anděl. Ze mě má být strážnej anděl?

To má být vtip? Nenávidím lidi a mám je zachraňovat jo. To je práce pro mě.

Pomalu mi to začalo docvakávat. V tom snu chtěl skočit z baráku ten můj člověk. Ale co jsem měl dělat. Bylo 14:56 a já ani netušil, co je to za trotla, kde v tomhle velkým podělaným městě má být.

Zapnul jsem radio, tam vždycky hlásaj všechno, co se kde pohne, ale o sebevražedníkovi nic. Snažil jsem se vybavit ten barák. Kde by mohl bejt, ale taky nic. Vzpomněl jsem si na jednu stránku na netu o těchle výškáčích ve městě a začal jsem hledat. Hledal jsem a vtom jsem si uvědomil, že už je to stejně v loji, protože moje nohy už mi neříkaly pane. Vlastně byly rozházený po celým pokoji, jak jsem tam chvilku pobíhal. Tam upad kousek, tam jinej, chvilku jsem si sedl a nohám třikrát sbohem. Tak jsem to na dobro vzdal. Ať si skočí. Stejně nenávidím lidi.

 

 

Tak tohle jsem vám chtěl říct, než mi uhnijou i poslední zbytky zdravýho rozumu.

Podle všeho se vrátím, tak vám třeba ještě někdy něco povyprávím.

 

Asi budu končit. Je mi blbě, myslím, že půlkou malíčku už toho moc nenapíšu.

 

---