Štístko

Štísko

„Pane Haberman, už jste slyšel vo tý ženský s těma motýlíma křídlama, co nám tady lítala po Žižkově?“

„Neměl jsem tu čest, pane.“

„To je ta, co když nesouložila, tak se jí ta křídla zmenšovala, víme?“

„Aha. Zajímavé. Ne. O této dámě jsem opravdu ještě neslyšel, pane...“

„Jirů, pane doktore. Já jsem jenom vyučenej uhlíř a myslitel.“

„Aha. Těší mě, pane Jírů. Habermann, jméno mé.“

„Já vím. Jste známý po celým Žižkově, vod tý doby, co jste zachránil život Vikimu, jak ho kuchli do břicha tím zrezivělým nožem. Jo abych nezapomněl, musím jako dodat, že taky jsem fér chlap, pane doktore.“

„Bravo.“

„Že jo. Tak ta ženská, schválně co byste si o ní vy myslel, když jste doktor... to si o ní nechaj vyprávět, vašnosti.“

„Bude mi potěšením.“

„No jo, ale takové vyprávění... víte, vono jednomu člověk tak nějak vyschne v krku, víme.“

„Ale samozřejmě.“ Pan doktor se otočil směrem k pípě. „Pane Habásko! Natočte tady jedno pivo panu Jírovi. Na mě.“

Pan Jírů se uctivě uklonil, až si málem rozrazil bradu o stůl. „Mé povděky, pane Habermann. Děkuji. A kdyby ještě jednoho nejlepšího přítele na tři...“

„Přítele na tři? Myslíte...“

„Rum.“

„Pane Habásko, ještě jeden rum k tomu, ano?“

„Vašnosti, to je hned vidět, že jste lepší člověk. Honorace no. Tak k tý ženský poletuše s motýlíma křídlama. Koukejte, to bylo tak. Ono se říká, že na tomhle plačtivým světě platí jenom nespravedlnost. Že podvody a podvůdky každýmu projdou, že jo?“

„Máte pravdu, pane Jirů, Tento svět se mi zdá velmi tristní. Většině ty nepravosti projdou, takže lidé jsou trochu apatičtí.“

„To teda herdek jo. Vy ste ale študovanej. Jak pěkně říkáte, že svět je tristní. To je ale slovo vědatora, Jožine co?“

Jožin seděl opodál a byl mrzutý. Do podpory bylo daleko. „Hmmm,“ řekl Jožin, který se krčil nad svým zvětralým pivem a malíčkem lovil na hladině žižkomilku.

„To je hned vidět, Jožine, že tady pán je doktor. Tristní. To je ale učený slovo. Jen si to poválej na jazyku, Jožine. Jako rum. Triii stnííí.“

„Hmmm,“ řekl Jožin a žižkomilku zatím nevylovil.

„Ty zatracený žižkomilky, ty se poslední dobou nějak tady na Žižkově přemnožili, viď Jožine,“ řekl uhlíř Jírů.

Jožin přikývl a překotil pivo a konsternovaně civěl, jak mu stýká pivo na kalhoty.

„Teda herdek, Jožine, ty si nemehlo, víš to?“ řekl uhlíř Jírů.

„Hmmm,“ řekl Jožin a pozoroval žižkomilku, jak se veze po zbytku piva, než se zastavila na okraji stolu, otřásla sebou a pak se odrazila a frnk... skočila někam za stojan na kabáty.

„Tak, pane doktore, toho si nevšímejte, von Jožin je někdy truhla a nemehlo. Pojďme radši k našemu příběhu s tou fešandou. Já si myslíval taky, že neexistuje odplata, ale teď už vám řeknu, pane Habrmann, ba ne. Není tomu tak dycinky. Já vám říkám jedno. Když nějaký podvod vymyslíte, nějaký monstrum, tak von vás nakonec sežere! Všechno to začalo tady u pana Habáska, kde jak víme, se schází žižkovská elita. Tak v týhle naší hospůdce jedna partička podvodníčků neustále mastila karty. Žádnej desetníkovej mariášek, to ani náhodou. Kdepak. Hráli pěkně ten... jak se to... jo poker hráli tak je to. Tu novotu. Prší, ferbl, plátýnko, voko bere, parola prostě takovej ten poctivej českej hazard... to ne. To už lidi dneska nebaví. Dnes je to samá rouleta, blikající tentonoc... však víte co, jak se tam pořád točej ty obrázky...“

„Automat.“

„Automat. Správně. Díky, pane doktor. Ale ti hoši nehráli v automaty, ale mastili pokr. Ta jejich vykutálená partička sedávala tam vzadu. A hráli pěkně zvostra. Štosy umaštěnejch bankovek tam protěžovaly stůl, že málem praskl. Když přiznávali barvu a otáčeli karty, tak jimi práskali o stůl tak zhurta, že občas připlácli i nějakou tu nepozornou mouchu, co flinkala ostrahu. Takže si pak člověk myslel, že na rubu karet jsou nějaký namalovaný zvláštní vzorce upletený z much. Ten večer, kdy to všechno začalo s tou podivnou ženskou s motýlíma křídlama, tak ten večer tam vzadu vystoupaly sázky tak nahoru, že i ty mouchy přestali bzučet a lítat. Jenom tam tak napjatě viseli ve vzduchu jako vyfocený a zírali do karet. Většinou vyhrával ten s tím nařízlým uchem. Klucký. Pro ty jeho výhry mu říkali Štísko. Žádný Štísko kdeže. Byl to normální vychytralý profík a podvodník, tak je to. To mám ale štísko, řehtal se dycinky ten kolozub na celou hospodu, když si hamtavě hrnul tu spoustu prachů k sobě do klína. Ale tenkrát, ten večer to bylo kapánek jiný. Asi byl ten den, kdy měsíc je nad celým světem tak v půlce, víme, jenom nad Žižkovem je ouplněk. Každopádně se tam všichni dokola cejtili v kostech silní jako Pepek námořník. Jeden jako druhej. Každej drtil ty svoje karty propocenýma prackama, oči navrch hlavy a přihazoval vztekle, jak kdyby ho píchnul sršáň. Jenom Lojza omdlel, protože od napětí zapomněl dejchat, tak mu ostatní rozkradli tu jeho hromádku peněz, všichni poctivým rovným dílem, jak je zvykem mezi čestnýma kamarádama, to se ví. Ale ostatní bojovali dál. Dorovnávám a deset tisíc navrch, znělo odtamtud pořád po celý hospodě dobrou hodinu. A pak se stalo nevídaný. Štístkovi došly peníze na přihazování. Něco takového nikdo nepamatoval. Ten Štístko vám zbledl, chvíli nevěřícně hladil prázdný místo na stole před sebou, až si zadřel třísku a byl tak vzteklej no úplně k nepříčetnosti. Bodejť by nebyl vzteklej, vždyť v ruce držel královskou fleš. To je víc i než strajt fleš nebo poker. Esový poker měl zase Bořek, kterýmu říkali Vočko. Ne kvůli tý hře voko bere to ne. Jinej důvod tohle mělo. Říkal totiž pořád - Hele, nezajdeme k Pinkasům? Hodíme tam jenom vočko a hned půjdem. Pak se tam vždycky zřezal, že ho jednou dokonce museli vézt k nám na Žižkov v kolečku metaři, kteří tam taky popíjeli už od osmi od rána, kdy jim začínala pracovní doba. Další účastník toho památnýho pokeru, byl nějákej Pecinovský. No syčák k pohledání, to vám pravím, ale pro jeho nevinnej kukuč se mu říkalo Svatej. Jeho parketa byla klientela postarších žižkovskejch vdov s tučným dědictvím, kterým se manželé radši uchlastali tady u Habásků, než aby s nimi žili. Svatý chodil pěkně vyšnořený v proužkovaným kvádru, v klopě karafiát, pěstěný navoskovaný knírek no elegán na mou věru až vdovičkám vlhnul dojetím zrak. Potom jim vždycky vlhnul podruhý, když zjistily, že mají vysmejčený konta do posledního halířku, ale to je na jiný příběh, to se ví. Tak tenhle Svatej měl v ruce strajt fleš. Čili druhou nejvyšší možnost. Neustále si nervózně zajížděl do toho svýho voskovýho kníra, až si ho celýho rozčepýřil a vypadal jako by chtěl sežrat dikobraze a nemohl ho celýho spolknout. Bříška prstů měl vod vosku, až mu z nich málem vyklouzly i ty karty nabitý strajt flešem. Věřil si a tak taky pořád dorovnával a dával navrch. Kdepak, karty složit nikdo nechtěl. Štísko je chvíli podmračeně pozoroval a pak se vytasil s tím, že dává vsázku svou novou přítelkyni. Prý poctivý čtyřky, blond, štíhlounká, vlasy prstýnkovitý a zadeček jak dva česnečky. Na pravé tváři pihu krásy, očka jako chrpy a nohy prý dlouhý jak Kajínkovo doživotí.

„Hele, hoši,“ řekl. „Mezi lopatkama má vytetovanýho barevnýho motýla. Když to s ní děláte zezadu a ona při tom pohybuje ramenama dopředu a zpět, tak vidíte, jak ten nádhernej motýl mává křídlama. No hoši, to byste čumákovali. Já vám říkám, já ji dávám v sázku. Kdo vyhraje, toho bude.“

Ostatní souhlasili, ženskou s vytetovaným motýlem na zádech nikdy neměli a tak se ocitala v banku. Hra dopadla jako obvykle.

„Ty máš fakt štísko,“ řekl zklamaně Vočko Štístkovi. Mrzely ho nejen ty prohrané peníze, ale i ta dívka s motýlími křídly na zádech.

Uhlíř Jirů se přestal vyprávět a zhluboka se napil. Přitom chytil žižkomilku, sevřel dlaň a přiložil ji k uchu. Zatřásl pěstí a pobaveně poslouchal, jak tam žižkomilka načuřeně chřestí. Pak rozevřel dlaň a žižkomilka zahýbala vočkama na štopkách a odrazila se vod svých silných nohou a byla fuč.

„Pane Habásko, vyprávějte, co jste tenkrát řekl Štískovi, když vám platil,“ řekl pan Jírů.

Pan Habásko přišel od pípy k jejich stolu a spustil. „Já mu povídám. Nezlobte se, já normálně neposlouchám, ale to se nedalo. Vy máte nějakou novou přítelkyni? Proč ji nepřivedete mezi nás?“ ptal jsem se Štístka, když přišel ke mně k pípě a já jsem mu jako podtrhával oučet.

„Já? A přítelkyni? Co vás nemá,“ zachechtal se pobaveně Štístko. „To jsou zbytečná vydání,“ mrkl na mě.

Já se zarazil a říkám mu zmateně, že ji přece vsadil. Ale Štísko tak uličnicky koukal a mně to došlo.

Ale tak to byl přece podvod, pravím mu rozčileně. Vždyť jste vsadil přítelkyni, která neexistuje! Skorem jsem na něho křičel.

A von kliďánko, že no a co? Prej že si mám přečíst Vladaře od Machiavelliho. Tam to mám prý všecičko napsaný víme? Jakoby to ten Machiavelli psal zrovna jenom pro mě, abych se domákl toho, proč Štísko vsadil tu neexistující přítelkyni. Účel světí prostředky a k tomu nemíním nic dodávat, řekl mi ještě. Díval se na mě náramně namachrovaně a pokrčil rameny. Prostě si něco vymyslíte a je to. Ti druzí musej udělat, co chcete vy, a ne co se patří. Kam bych jinak došel, ptal se mě. A já jenom konsternovaně mlčel, no co jsem mu na to měl odpovědít no ne? Já si říkal, že mi do toho nic není, ať si host dělá co chce, ale... opravdu mě ten přístup rozčaroval.“

Uhlíř Jírů přikývl. „Vidíte, pane doktore. Všelijací šmejdi běhaj po tom světě. Ten Štístko měl tenkrát dobrou náladu, že ty svý parťáky zase tak pěkně doběhl, dal si i nějakou tu kořaličku a pivíčko, no prostě si to tak hezky oslavil, že měl dělat, aby doma všechno nevyvrátil, nerozbil, neroztřískal, nepoplival a vůbec nezdemoloval. Ale tak nějak se domotal do tý svý postele, ani se nesvlíkl a už spal. V noci se prý probudil, převalil se a dotkl se něčeho měkkého. Byla ještě tma. Kruci co to, pomyslel si... byl ještě přiopilý a zmatený. Nebylo to jenom měkké, bylo to i teplé.

„To se nedokážeš svlíknout, než vlezeš do postele?“ uslyšel. Ten hlas ho definitivně probral. Zprudka se posadil a jenom sykl, jak ho zabolela ta jeho alkoholem nasáklá hlava. „Kruci co to znamená?“ Dívala se na něho nechápavě. „Jak co to znamená?“ zeptala se.

„Kdo jste?“

„Ježíši, co si včera všechno vypil?“ zeptala se otráveně.

„Slyšíte, co tady děláte?“ nedal se odradit.

„Spi, nemám na ty tvoje extempore náladu. Už zase děláš, že neexistuju, ty sklerotiku? Vzal sis prášky?“

„Ale, co to... jak jako... co to je za nesmysl?“

„Doufám, že si v noci zase nevyjedl ledničku. Ten koláč byl k snídani. Jestli jsi ho zase zbaštil, tak... týden nic nebude! Žádný sex!“

Ale kdeže. Naopak. To voni ženský jenom tak dělaj vlny. Otočila se k němu zády a pěkně se k němu přitiskla zadečkem. Štískovi to pořád nedocházelo, hlavně mu v hlavě pořád hučelo rumový moře, ale tělu neporučíte. Ještě jednou se zavlnila a... když se s ní tedy jako miloval, jenom zíral. Vona měla fakt na zádech vytetovaný obrovitánský motýlí křídla. A jak se s ní náruživě miloval, tak se mu zdálo, že ty vytetovaný křídla se jí ze zad náhle odlepila a rostla a rostla. Jenže se mu to jenom nezdálo. A tak to tenkrát začalo.

Štístko přestal bádat nad tím, kde se tam vzala, protože ho úplně omámila. Nemohl bez ní být, ale na druhou stranu ji nenáviděl. Vysávala finančně i fyzicky, protože se s ním neustále chtěla milovat, aby se jí křídla zvětšovala a zvětšovala a ona mohla létat výš a výš. Nejdřív jenom tak těma malýma křidýlkama mávala vo sto šest a lítala jenom nad zemí, ještě špičkama nohou drnkala vo chodník. To jí bylo málo, tak po něm chtěla neustále další soulož. Pořád a pořád. No a jak na něm pořád vykonávala tu soulož, tak se jí ty křídla zvětšovala a on se zmenšoval. Jakoby sesychal a scvrkával se.

To víte, ona parádnice byla pořád před zrcadlem nahá, natáčela se, zálibně koukala na ty své křídla a pořád si je hladila. Ale nic ji nebylo dobré, chtěla je zase o kus větší, a tak na nebohého udřeného Štístka zase skočila. Měl vám s ní vopravdu peklo.

Tahle motýlí žena byla někomu sympatická a jinýmu ne. Děti jí mávaly a někdo nadával, že je to zpropadenej Žižkov. Nejenže že se nám prej tady poflakuj andělové. Jakoby prej nestačili voni. Kdyby prý aspoň chytali mouchy. A že nám teď k tomu tady bude kroužit nějaká zatracená motýlí žena.

Štístko byl nešťastný. Pořád tady U Habásků láteřil, že navenek se ta svině tváří jako motýl, ale uvnitř je to pěkně černá můra, ale zbavit se jí nedokázal. Asi ho obtočila nějakou neviditelnou nití jako bourec morušovej či co, ale jedno bylo jasný. Propadl jejímu kouzlu. Nějak ho prostě očarovala, zhypnotizovala a plenila mu peněženku, pořád ho tahala po butikách, jak to některý proradný ženský uměj a on nedokázal říct ani hruška.

Teda jedno se musí nechat, byla krásná. Ale Štístkovi to bylo k ničemu. Šlo to s ním z kopce. I finančně. Nejvíc ho stálo to, že jí museli buď šít na míru, nebo upravovat ty věci, víme, kvůli těm jejím motýlím křídlům. Ony se jí sice dokázaly pěkně složit, část křídel ji zajížděla do druhé části jako u těch stíhaček, ale co si budeme povídat, takový křídla, ty úplně nesložíte, ať se snažíte sebevíc.

Tak ten Štístko vám evidentně chřadl a chřadl. Vona vám byla taková chladná, jeden by řekl, až se na něho dívala tak nějak zle. Jenom, když zase mastili ten poker, tak se k němu lísala a hubičkovala ho. Když míchal karty, tak mu rejdila jazykem v uchu, a on prohrával jednu hru za druhou.

Jenže jelikož to byl karbaník, tak hrál dál a dál. Pořád doufal, že se karta obrátí a on zase bude mít štěstí. Aby měl na hry, prodal nábytek, zadlužil byt a pořád to bylo málo. Jeho kamarádi si náramně užívali a vyhrávali na něm peníze zpět.

Ten Štístkův kamarád Svatej pořád tvrdil, že mu ta ženská někoho připomíná. Ale nemohl si vzpomenout koho. Tak si sem k Habáskům přivedl kamaráda Karpíška. A ten, když jí spatřil, tak se jenom drbal v hlavě, pořád na ní zíral a říkal Svatýmu, že má pravdu. Neustále brebentil, že mu ta ženská s motýlíma křídlama taky někoho připomíná. Ale ani jeden ne a ne si vzpomenout.

Až tenkrát, co jsme Štístka viděli naposledy. Tak ten večer si konečně vzpomněl. To tehdy jsme koukali, jak tady Štísko sedí sklíčeně a vypadá tak nějak úplně malince, skoro jako ten žlutej pan Vonk z krámku na rohu ulice u tý podivný křižovatky. A vedle něho zase ta krásná a velká ženská s obrovskýma motýlíma křídliskama, kterýma tak jemňounce mávala jenom tak zlehýnka, víme. Bylo vidět, jak z nich se práší ten její pel, co štípal v nose jako chilli a který padá na Štíska. Ten vám byl zase najednou zase o kousek menší. A potom roztáhla křídla, celýho jimi Štístka přikryla.

Karpíšek se klepl do čela a vykřikl. „Už vím! Už vím!“

„Co zase?“ zeptal se Svatý.

„Vodkud ji znám.“

„Fakt?“ zvedl obočí Svatý a podíval se na místo, kde už byla vidět jenom žena s motýlíma křídlama.

Karpíšek přikývl. „Hauznerová. Jmenovala se Hauznerová. A přilepila se na toho, co jeho otec podnikal. Na Klabavu. To ona tenkrát Klabavu ponoukala, aby si koupil tu silnou motorku.“

Svatý se taky klepl do čela. „No jo, už si taky vzpomínám. Ten Klabava se přece na tý motorce zabil!“

Karpíšek přikývl. „A proto jí pak všichni říkali...“ nedořekl a jenom vytřeštil oči. Žena roztáhla motýlí křídla a složila je a... a Štísko tam nebyl!

Karpíšek se musel zhluboka nadechnout, aby větu dokončil: „říkali jsme jí Smůla!“