Vysvobozená

Povídka je psaná pro blog. Je to rychlovka, týkající se života mých vrstevníků.

 

„Tak odejdi, když se ti tady nelíbí!“

„Já ti jenom říkám,...“

„Vypadni z mého baráku!“

Další krutá rodičovská hádka. Poslední dobou k nim docházelo, čím dál častěji. Ani už nevím, o čem všem se rodiče hádali. Snad o každé kravině... A zatímco se moje sestra potulovala kdovíkde, já jsem seděla v pokoji na posteli a poslouchala tu roztržku. Slyšela jsem každé slovo, a každé mne vždy bodlo u srdce. Poslouchala jsem celá ztuhlá, neschopná ronit slzy. Připadalo mi, že mi praskne hlava. Třeštilo mi v ní, to vyvolávalo až neuvěřitelně nesnesitelnou bolest, do toho mi hučelo v uších. Každý kousek těla byl stažený nepříjemným pocitem a chvěl se... K čemu je takový život? Jaký to má smysl? Život je na nic, já jsem na nic...

Ozvalo se prásknutí dveří. A právě ten zvuk mnou projel jako nůž. Hodně ostře nabroušený nůž, začala jsem se třást. Jakou cenu má život? K čemu žít? Pro koho, když nikoho nemám?

Potom jsem zahlédla na nočních stolku svůj ostrý kapesní nožík. Bez váhání jsem po něm skočila a rovným stahem rozřízla sval na ruce. Rána se otevřela jako zip u mikiny a začala z ní vytékat tmavá tekutina. Po kapkách dopadala na studenou podlahu mého pokoje. A já cítila, jak se s každou kapkou vyplavuje i další starost z mojí duše...

Jenže to netrvalo věčně. Sáhla jsem po ozdobném šátku, který nosím a zdravou rukou na něm uvázala provizorní uzel, který jsem utáhla kolem krvácející ruky a zastavila krvácení. Rozhodně už mi bylo lépe. Rodiče už se nehádali, já ležela na posteli a svět kolem mne byl zahalený jemnou mlhou.

 

Rodičovské hádky byly na denním pořádku, a tak s každou další přibývalo i jizev na mé ruce. Proč jsem neodešla? Neměla jsem kam jít... Tehdy jsem samozřejmě moc dobře věděla co dělám. Šlo o sebepoškozování, jenže mně při tom bylo dobře. Už chápu lidi, kteří to zkusili. Bylo mi při tom dobře, tak proč s tím končit?

Jednou se rodiče pohádali tak strašně, že táta odešel a už se nevrátil. Protože sestra byla pořád pryč a máma se o nás nestarala, byl táta do té doby jediný, na koho bylo opravdové spolehnutí, a na kom mi záleželo.

Po rozvodu mu však bylo zakázání, aby za námi docházel, nebo se s námi jakkoliv stýkal. A já začala vážně uvažovat o tom, co by mne ode všech těch nepříjemností dostalo pryč.

Jedno řešení se našlo. A já začala psát dopis...

 

té době se máma rozhádala i se sestrou, která se začala zdržovat více doma a více se o mě starat. Zase jsem to těžce nesla. Můj přítel si všimnul jizev na rukou a všechno si domyslel. Byl to poslední člověk, který mě držel nad vodou. A ten mi teď proklouzl mezi prsty a nenávratně zmizel.

 

Stojím v malé místnosti, čtvercového tvaru. Není tady ani trocha světla. Všude je tma. Černočerná nekonečná tma, která mne svazuje a děsí. Po hmatu se snažím najít východ ve, jenže nemohu. Není tady. Žaludek mi svírá neukojitelný hlad a hrdlo je jako plné písku, neuvěřitelně suché. Nekonečná prázdnota mi prolézá celou hlavu, dohání mě k šílenosti.

„Není tady ani troška světla. Jenom černočerná tma, která mne svazuje, děsí a ničí. Nemám na výběr, východ ven, NENAJDU.“

 

Během další zuřivé hádky mezi mámou a sestrou jsem byla zavřená v pokoji a psala.

Na stůl jsem položila krasopisně napsaný dopis. V ruce jsem sevřela stříbrnou, lesknoucí se žiletku. Posadila jsem se na postel a provedla už tolikrát nazkoušený řez. Jenže tentokrát byl hlubší a bolestnější. Ani pro to mi však neukápla jediná slza.

Z rány na zápěstí vytryskla krev. Lehla jsem si na postel a ruku svěsila volně nad podlahu. Cítila jsem, jak jí proudy dopadají na podlahu. Kolem mne se rozprostřela mlha a já se ocitla uprostřed sladké nevědomosti. Už jenom kousek a budu venku. Pryč ode všech starostí a nepříjemností. Pryč od světa, už budu mít klid. K čemu žít? Nemá to cenu. Stejně jednou umřu, a když nebudu mít s kým... Tak proč žít? Už jen kousek, už jen chvíli a budu pryč z té temné místnosti, která mě tolik děsí.

 

Zaslechla jsem, jak někdo bere za kliku a potom sestřin řev. Nic jsem necítila ani neviděla, ale slyšela. Slyšela jsem mužský hlas, který nepatřil mému otci. Slyšela jsem mnoho dalších hlasů, dokud jsem se neprobudila. Ne, v nebi jsem se neocitla. Byla jsem v pekle, doma, ve svém pokoji. Sestra seděla na podlaze a balila moje věci do velké tašky. Když jsem se pohnula, otočila se.

„Jedeš do dětské ozdravovny,“ řekla s pláčem.

„Ozdravovny? To jako do blázince?“

„Skoro. Máš úplně rozřezaný ruce. Proč jsi nic neřekla?“

„Hm. Komu jsem co měla říct? Táta sem nesmí, mámě jsem ukradená a tys nebyla nikdy doma.“

„Jenže teď už jsem. Ať si máma říká co chce, ty do ozdravovny pojedeš. Nenechám tě dobrovolně se zabít.“

„Nikam nepůjdu. Je to můj život, rozhoduji si o něm sama.“

„Dokud ti není osmnáct, rozhoduji o něm já.“

„Máma.“

„Ta na tebe nemá čas. Je v práci.“

 

Protesty byly na nic. Násilím mě dovlekli na to vcelku poklidné místo, plné děcek v mém věku. Ty se ke mně chovaly mile. Měly stejné problémy jako já, stejné deprese. K čemu je život? Všichni zdravotníci mi tam do hlavy bez přestání vtloukali, jak je život krásný, jak je to skvělé žít. Psycholog ze mne páčil pocity horem dolem, já mu nic neřekla. Jediné slovíčko ze mne nevypadlo.

Z těch věčně omílaných keců mi div nepraskla hlava. Celá jsem se třásla jako tehdy, když se hádali moji rodiče. Stres a deprese se vrátili, ta malá temná místnost byla ještě menší a černější, východisko nikde. Zase bylo jen jedno jediné řešení. Jenže, jak to provést? Ne, musela jsem si poradit jinak.

Už jsem tam nechtěla být. Při každém dalším slově mojí hysterické zdravotnice mi strašlivě třeštila hlava. Proto jsem vytvořila dokonalý plán na útěk. Půjdu pryč, za hranice republiky, budu se život jakýmkoliv způsobem... Klidně i jako prostitutka. V mých šestnácti to nebyl problém. Nikdo už mne v léčebně nemohlo déle udržet, až na...

Jednoho dne zazvonil zvonek. Byla to návštěva. Pro mě. Po neuvěřitelných třech měsících odloučení. Máma! Táta! Zajásala jsem v duchu.

Ale oni tam nestáli. Byl to někdo jiný. Byl to mladík, o sedm let starší než já. Sympaťák s hnědými, kudrnatými vlasy, veselýma očima a jemným úsměvem.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj.“

„Tvoje sestra mi řekla, že jsi tady. V životě by mně nenapadlo, že i ty můžeš udělat takovou kravinu. Vzpomínáš...“

Vzpomínala jsem si moc dobře. Seznámili jsme se před dvěma roky. Tehdy se z nás stali dobří přátele, i přes značný věkový rozdíl. Jeho přítelkyně se s ním rozešla, táta umřel a máma začala pít. A on mi napsal SMSku na rozloučenou. Celé jsem mu to rozmluvila. A o dva roky později jsem na tom byla stejně jako on.

Vyjeveně jsem na něj koukala.

„Kdysi jsi mi zachránila život. A já ti ho teď dlužím. Jsem ti věrným přítelem, na život a na smrt. Takže jsem tady teď ze tebou, abych tě z toho dostal.“

„Život nemá cenu bez lidí na kterých mi záleží.“ Přesto jsem zbystřila. Záleží mu na mně? Tak, jako mojí sestře...

„Lidi ti můžou být ukradení, na těch nezáleží. Život je od toho, abys ho žila. Ber ho takový, jaký je. Nemá cenu řešit cizí problémy. Navíc jednou budeš dospělá. Tvému tátovi na tobě záleží, až budeš plnoletá, uvidíš se s ním.“ Sestra mu toho o mně zřejmě řekla dost. „Poslouchej mě. Žij jako normální živý tvor, nestarej se o lidi. Prožij ho klidný a příjemný, neřeš co se děje kolem tebe a ser na lidi, kterým na tobě nezáleží.

Všichni jednou umřeme. A nic, kromě hrobu, po nás nezůstane. Tak proč řešit, co se během tvého života stane? Prostě žij až do smrti a nekrať si ho. Takových jako ty je, a smířili se se vším.

I když je teď všechno kolem tebe černé, vždycky je někde malá skulina, kterou tam vniká trochu světla. Tak jí najdi, chyť se jí a nepouštěj ji. Najdi vypínač, a rozsviť.

Narodila jsi se abys žila a přežila. Tak se života nevzdávej, další už nedostaneš.“

 

Stojím v malé místnosti, čtvercového tvaru. Nikde nevidím ani špetku světla. Tma mě děsí a sužuje, hlad a žízeň mi svírají žaludek i hrdlo.

Poslepu tápu a hledám...

Vidím ho! Do místnosti vniká malý proužek světla, mířím k jeho zdroji. Nahmatávám kliku...

Místností se rozléhá světlo. Zlatá záře se roztéká do všech koutů místnosti. Teď už mé vězení není tolik děsivé, už se nebojím. Hlad, žízeň i všechno utrpení mizí.

Ten proužek světla tu se mnou byl celou dobu. Jen já ho neviděla. Namlouvala jsem si, že je všude tma. Ale nebyla.

Byla tady moje sestra a on. Lidé, kterým na mne opravdu záleží...

 

Po dalším měsíci si pro mne sestra přijela. Společně jsme odešly od mámy a přestěhovaly se do jiného města, blíže k němu. K příteli, kterému jsem pomohla a on pomohl mně. V den svých osmnáctých narozenin jsem viděla oba rodiče. Vídám se s nimi často, už jsem dospělá.

 

---