Lolita

        Má nejdražší lásko!

Už nemohu, nemohu dál…Tohle musí skončit neb nás to ničí oba…Bůh mi odpusť, že pokrad jsem – že jsem zloděj a snad i vrah!

Zabil jsem Tě, můj anděli!

Spadla jsi z nebe a já Ti zlámal křídla…
        Pamatuji si jako dnes, když jsem Tě spatřil poprvé.. bylo Ti sotva patnáct...Byla jsi anděl, zářivé vlasy se Ti leskly na slunci jako svatozář. Podlehl jsem Ti, toužil jsem dnem i nocí, vědíc, že nemohu chtít víc, než pár lehkých polibků. Jen já chtěl víc! Musel jsem si Tě vzít! Snil jsem o Tvých křivkách a vůni…
        A pak..ležela jsi přede mnou, v očích strach z nepoznaného a já musel ukojit svůj trýznivý chtíč. Strhl jsem z Tebe šat a vrhl se hladově na Tvé tělo a Tvůj klín přijal svého objevitele…křičela jsi a já nepřestal…Tvá ňadra se houpala a já je líbal s vášnivostí, jakou jsem dosud neznal.

            Sebral jsem Ti to nejcennější, co jsi měla – nevinnost. Ukradl jsem Ti ji,ach můj anděli! Zničil jsem Tvou duši a  pošpinil Tvé tělo.

            Později jsem za Tebou chodil pravidelně a bral si Tě znovu a znovu a Ty jsi se nebránila. Bral jsem si Tě – takovou, jakou Tě Bůh stvořil, takovou, jaká mi nepatří.

Sytil jsem svůj planoucí chtíč a probouzel ho i v Tobě.

            Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlépe – a přesně tak jsi chutnala – jako nejlepší víno, nejsladší ovoce.

 Už nemůžu, krásko…Přišel čas, abychom odešli z Ráje…Musím pryč, už nesmím...

Odpusť mi, anděle, že´s klesla mojí vinou…Prosím Tě jen o jediné – zapomeň, já nemohu…