O důležité plavbě

Drahý,
 

děkuji vám za letmé nahlédnutí do Vašeho světa. Spočinout zrakem na předpokoji Vaší duše byl nádherný zážitek a já Vám za něj děkuji. Mohu dnes díky Vám říci, že jsem byl uvnitř někoho, že ten někdo mi byl dobrým hostitelem, že já byl hodovníkem, který nevyžíral, ano, byl jsem, myslím, skutečně decentní. Dobrou náladu a úsměv pokládal jsem totiž(a myslete si o mně, že jsem malý a drzý egoista) za své priority. Snad jsem Vás na tu chvíli i bavil.  Snad Vám se mnou bylo krásně a snad ještě dostanu šanci Vaše dny více proslunit než doposud.
   Avšak, příteli, nemohu s Vámi jet do kraje za mořem. Zůstal jsem na pláži a nyní Vám mávám bílým kapesníkem. Nepláču a Vy se nezlobíte, ačkoli oba máme k tomu svému velmi blízko. Plujete mi do dáli, Vás už nedoženu. Jestli se ještě vrátíte záleží jen na Vás, jestli Vás v tu chvíli ještě přijmu, jestli budu stát tam, kde jsme se domluvili, je zase mou věcí. Nebo bychom snad měli být poctivý a přiznat tuto stránku věci malému zlu v nás. Tomu tichému zlu, které nás nutí běžet stále znovu čelem proti naším veřejným dobrům. Tomu spícímu hadu, který syčí, jakmile cítíme, že už jsme blízko cíle, že už jsme snad téměř celí, téměř dokonalí.
     Příteli, nemít snad v sobě toto malé zlo, nebyl bych svoboden. Mé zlo je na mě milé. Většinu času se s ním nebavím, když už ho nedovedu nenávidět. Ale naslouchám mu, přijde -li za mnou vpodvečer porozprávět. Rukama radosti mě nese do výšky, abych mohl políbit Slunce. Dnes s Vámi, příteli, neodjedu. Stojím tu na písku pláže, ruku v ruce se svým zlem a dívám se za Vámi. Vím, už se nevrátíte. Vím, už nepřijdu. Protože mé zlo ke mně promluvilo. Předalo mi zvláštní evangelium. To od něj jsem se dozvěděl, že láska není mořem, po kterém nyní plujete, jak jste se snad domníval, jak jsme si snad dovolili se domnívat. Nikoli, láska je řeka, co teče. Chce jít dál. Postavili jí hráze zvyklostí, zákonů a tradic. Láska se trápila a zahnívala v těch přehradách. Po stěnách té přehrady obcházeli lidé a hleděli na špínu a kal, který lásku dusil. Lásce pak nezbývalo, než se modlit. A veliké Slunce, Příteli, to Slunce, které i Vám svítí na cestu, se nad Láskou ve své velikosti smilovalo. Divokými pěstmi do ni bylo, kropilo ji horkou vášní. Tak se láska odpařila, spojila se s větrem, který nyní popohání plachty Vaší galéry. Pamatujte na to. Copak není zřejmé, že dva lidé se mohou mít velmi rádi, tak jako čmelák miluje kvítí, mohou si být oporou a provázet se těmi cestami, které v různých podobách každého jednou čekají, mohou se provázet a podporovat, ruce si tisknout a smát se na sebe? Ale stejně tak, Příteli, je zřejmé, že dva lidé se nikdy nemouhou milovat. Láska není z tohoto světa a není pro tento svět. Ano, Láska je tou vodou, jež zalévá semena přátelství, náklonnosti, bratrství, víry a oddanosti. Ze všech pučí nádherné květy. Ale tak jako se nemůžete napít vlhké hlíny, která dává život, právě tak se nikdy nenapijete lásky. Jen květ můžete utrhnout, to je vše. A to, Příteli, je důvod proč já tu stojím a Vy odplouváte a sladce nechápete. Nechápete a hledáte tak jako já k sobě volám a jsem k sobě hluchý. Objímám Vás příteli, Vždy budu s Vámi přítomen, přece ne fyzicky, nýbrž jako metafora. Přeji Vám vydařenou platbu. Snažte se netroskotat. Stane-li se to, budete muset dlouho plavat.

                                         S pozdravem   Váš