Příběh básnířky Sapfó a jejích dívek

„Slyšely jste to? Dnes prý přijede nová dívka!“ Po chodbách honosného sídla v lesbu po tlustých kobercích ze vzdálených zemí, pobíhaly mladičké dívky a navzájem si oznamovaly velkou novinu, s níž přišla nejstarší z nich – Atthida s černými vlasy a na Řeckou dívku, podivnýma očima – modrýma.

Většina děvčat na sobě měla tuniky světlých, leč rozličných barev, dlouhé až po kotníky a nad pasem omotané stužkou. V horkých letních dnech pobíhaly po chodbách sídla bosá.

Za takové sídlo, v němž tyto dívky žily, by se nemusel stydět ani samotný král. Jeho střechy byly sytě červené barvy, kopule chrámů, zasvěcených bohům se blyštěly zlatem. Zdi byly zdobené nástěnnými malbami, vchod do velké budovy byl zdoben sloupy z čistě bílého mramoru. Všechny chodby, místnosti, chrámy i přilehlé zahrady zdobily narůžovělé, či čistě bílé sochy, zobrazující Bohy, krále a hrdiny i zvířata, či mystické bytosti. Mnohé z nich se těšily velké oblibě u paní celého sídla a vychovatelkou dívek – Sapfó. Především ty, jež zobrazovaly „rituály“ lásky mezi dvěma muži a zvláště ženami.

Zahrady byly přizpůsobeny tak, aby vyhovovaly mladé, snící mysli všech přítomných dívek. Byly rozlehlé, porostlé květinami s vonícími květy všech možných barev. Mezi kmeny jabloní se klikatil úzký potůček, z nějž čerpalo vodu několik fontánek a vodotrysků, do nichž se létali smočit malí, pestře zbarvení zpěváci, i se přicházely napojit laně...

 

„Sapfó! Sapfó, je to pravda? Opravdu dnes přijde nová dívka?“

Asi třicetiletá žena právě vyšla ze svého pokoje, do nějž bez jejího dovolení nemohla vstoupit ani její vlastní dcera. Na sobě měla bílou tuniku, převázanou růžovou stuhou, na nohách kožené sandály. Její černé vlasy pestře kontrastovaly s několika rudými květy, jež byly součástí čerstvě dokončeného účesu. Pronikavým pohledem plavých očí si prohlédla všechna děvčata, jež se k ní okamžitě seběhla a dožadovala se odpovědi. Hledala mezi nimi nejstarší – Atthidu. Ještě tady není... Říkala jsem jí ať přijde, novou dívku musíme uvítat společně... Pomyslela si a znova přejela pohledem přítomná děvčata s rozpuštěnými vlasy. Všem jim bylo sotva mezi deseti až čtrnácti roky. Jen několika nejstarším, včetně Atthidy bylo kolem patnácti nebo šestnácti roků. Byly již staré, a stále neprovdané, ačkoliv by Sapfó neměla problém ženicha jim sehnat, nechtěla to udělat. Byly její, jen a jen její, její milované.

 

Sapfó vytrhlo ze zasnění zacloumání za paži. „Sapfó, tak je to pravda?“

„Ano dívky, je to pravda. A my všechny společně ji teď půjdeme přivítat, pojďte za mnou!“ Usmála se na ně žena a vyvedla dívky ven z paláce. Právě včas!

Na prašné cestě před zlatými branami sídla zastavil povoz, tažený čtyřmi vraníky. Dva silní strážci – jedni z mála mužů, s nimiž se dívky stýkaly... Alespoň podle Sapfó – bránu otevřely, aby mohla přijít nově příchozí.

Vraníci zamířili směrem k domu, když zastavili, sestoupila na zem dívka. Oči Sapfó se od ní rázem nemohly odtrhnout a myšlenky mladé ženy se upínaly jen k ní, takže si ani nevšimla příchodu Atthidy. Její mysl teď patřila jen té Nové. Byla vysoká, opálená a sotva čtrnáctiletá. Hnědé vlasy byly rozpuštěné, jejich konečky dosahovaly až ke štíhlému pasu, výše obvázanému rudou stužkou. Zvědavé oči, taktéž hnědé barvy, přejížděly z jedné dívky na druhou a nejdéle se zastavily právě u Sapfó. To už však mladá žena stála u ní a široce se na ni usmívala.

„Vítej na Lesbu děvče. A vítej v mém sídle. Já a mí učitelé tě zde naučíme poezii, hudbě, tanci i ženským mravům. Budeš se s námi těšit i radovat, užívat mládí, daleko od světa dospělých a hrubých mužů. To teprve až vyrosteš, najdu ti toho pravého ženicha. Smím nyní znát tvé jméno?“

„Děkuji paní Sapfó. Četla jsem mnohé z Vašich veršů, jsou překrásné,“ odpověděla dívka a nadšeně si prohlížela starší básnířku. „Mé jméno je Arghéna.“

Arghéna... Jak překrásné jméno, pro ještě krásnější dívku. Tebe budu milovat, to vím jistě. Musím si tě získat...

 

Ó, ty dívko čistá,

Arghéno,

překrásná má,

můj slavíku,

budu tě milovat,

to mi věř!

 

„Jaké je to překrásné jméno,“ usmála se Sapfó, chytila Arghénu kolem pasu a zamířila s ní i se zbytkem dívek zpět do sídla.

 

Ozvalo se zadunění, oznamující modlitbu, patřící bohyni lásky, krásy a plodnosti – Afroditě. Všechny dívky v čele se Sapfó, jež stále ještě šla po boku Arghény, zamířily do nejkrásnějšího chrámu.

 

Afrodito na zdobeném trůnu,

věčná,

dcero Dia předoucí lsti, ó

prosím,

 

Sapfó seděla před oltářem, v ruce držela lyru a doprovázená zpěvem dívek, citovala svou báseň, modlitbu k Afroditě.

nepokořuj trudy a útrapami,

paní, mé srdce!

...

(Překlad: F. Stiebitz – modlitba k Afrodtě)

 

Arghéna seděla mezi ostatními dívkami a snažila se připojit k rituálu, který právě probíhal, a jež byl pro ní neznámý. Tam, odkud přišla probíhaly v chrámě oběti, četly se opravdové modlitby, ne verše jedné ženy. Přesto však, jakoby bylo sídlo na ostrově Lesbos obestřené jen štěstím a všichni Bohové mu byly nakloněni. Klid a mír... Arghéna propadla myšlenkám a zapomněla vnímat svět kolem sebe. V mysli se jí hromadili verše, jimiž by popsala to překrásné místo kolem sebe. Najednou ucítila štípnutí. Podívala se, kdo jí to udělal.

Na zemi vedle ní klečela dívka, která zřejmě teprve přišla. Černé vlasy jí splývaly podél tuniky a modré oči se na ní smály.

„Vítej na Lesbu. Prý jsi z dálky. Jak se ti tady líbí?“ Zašeptala.

„Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Tohle místo je kouzelné,“ rozplývala se Arghéna.

Oči druhé dívky se ještě více rozzářily. „Já jsem Atthida,“ řekla s úsměvem.

„Jsem Arghéna,“ odpověděla.

„Jsem tady ze všech dívek skoro nejdéle. Když budeš chtít, ráda ti pomůžu a poradím, když si s něčím nebudeš vědět rady.“

---