Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část první

Konstance se probudila ve vlaku. Počkala, dokud si nebyla jistá, že míra jejího znovu nabytého vědomí přesáhla dostatečnou hranici a pak vyhlédla z okna. Vlak přijížděl k malému nástupišti, na kterém se tísnil dav lidí. Uprostřed chumlu se rozhlížel muž v hnědém kabátu a náručí červených tulipánů. Její celoživotní nenávist k řezaným květinám náhle poklesla a světe div se, jako kdyby snad najednou spatřovala jakousi krutou krásu v rudých květech, které se určitě brzy chystaly zemřít. Pro ní.

Dívala se na červenou spoušť v jeho náruči a pak vytřásla z pohledné hlavy myšlenky podobného charakteru. Narovnaná a pečlivá opatrně sestoupila schody. Mladík před ní jí zdvořile podržel zavazadlo, dokud nebyla nohama pevně na zemi. Pak se s pozvednutím klobouku vzdálil, aby ho už nikdy nespatřila. Osud nás většinou nepoutá s těmi dobře vychovanými, ani s těmi, kteří nezištně pomáhají dámám z vlaku. Osud totiž neexistuje.

Prodrala se davem k červeným tulipánům, tulipány se nehýbaly. Hnědý kabát vypadal trochu omšele, když se k němu přiblížila na dostatečnou vzdálenost.

Najednou nevěděl, kam s takovou spoustou květin, když jí objímal a Konstance opět zachvátil starý dobrý pocit trapnosti, který se, říkala to pořád a nikdo jí nevěřil, spojoval s darováním květin. Vždycky. Pugét se ocitl za jejími zády, byla přitisknuta do hnědého kabátu, následně zas šetrně oddálena a pak držela květiny, bylo jich devětadvacet, stejně jako jejích let, stála zahrnována pohledy, které jí, jak se obávala, milovaly.  Odváděna skrz, přijímaje nabídnuté rámě prošla nádražím. Mluvil téměř nepřetržitě.

Věděla, jak je chladná, dokonale obepnutá pevně modrým kabátem, věděla, jak je chladná s černými vlasy sepnutými do uzlu a ostrými rysy krásného obličeje, věděla jak je chladná v kontrastu s ostrou nádherou květin, které svírala prsty v kožených rukavicích, ale jemu to nevadilo. Naopak, teplo, které z něho vyzařovalo bylo ošklivě přesvědčivé. Trochu se poodtáhla a to už nastupovali do vozu a on věčně zvedal ruce z volantu, ukazoval na pamětihodnosti, kolem kterých projížděli. Namluvil toho hodně. Konstance se usmívala a občas se zeptala na nějakou nedůležitou podrobnost. Byl rád, že ho poslouchá, trochu přidal na rychlosti, takže se strážník na rohu pohoršeně ohlédl. 

Na konci města jí pomohl vystoupit. Jeho stará vilka s neopečovávanou zahradou působila, to musela Konstance přiznat, skutečně půvabně. Takže tady strávím zbytek života, pomyslela si a vykročila ke dveřím.