Saša

Kdybyste se mě zeptali čím, nebo kým bych chtěla jednou být, dala bych vám jasnou odpověď.
            Už od prváku je mým snem mít útulný rodinný dům, velikou zahradu, konírnu se dvěma kobylkami - jejíž návrh jsem za pomoci svých chabých znalostí počítačové grafiky a programu od Ikey (k tvorbě virtuálních kuchyní) sama detailně zpracovala již před pár měsíci, milujícího manžela a dvě zdravé děti. Abych nebyla příliš skromná, přidala bych také dva psy, Volvo C30 a práci, která mne, lenocha s velkým L, bude bavit, nebude mne stát příliš fyzických sil a ocení ji i někdo jiný, než jen já sama.
Má odpověď, zjednodušeně, by tedy zněla: „Jednou bych se chtěla stát Michalem Vieweghem…“

Jenže jak všichni dobře ví, cesta za jakýmkoliv cílem je často rozbitá. Plná klacků od těch, kteří vám nepřejí, a děr, z nichž se pak jen těžko dostáváte zpět, nahoru, k paprskům naděje a sebedůvěry. Co je vám platné, nadávat na silničáře…? Jednou jste dole, tak nejde jinak, než začít makat a šplhat zpátky.

v   

 „Další jednička ze slohu? Není ti to už trapný? Co se takhle někdy přiblížit k nám, obyčejnejm smrtelníkům?“ kroutila očima kamarádka, držící v ruce svou práci z poloviny začerveněnou profesorčiným perem.
            V duchu se mi chtělo říct, že ona, na rozdíl ode mě, dostává jedničky z matematiky, chemie, španělštiny a de facto z většiny ostatních předmětů… ale mlčela jsem a jen se spokojeně usmívala. Můj plán - získat stipendium z češtiny - zatím podivuhodně vycházel.

Za krátkou historii stipendií na naší škole bych byla jistě první sextánkou, která by stipendium za reprezentaci školy v literárních soutěžích dostala. Bómbá… Jenže aby k tomu vůbec došlo, musím mít jedničku z českého jazyka. A to, přiznejme si, není nic lehkého. Alespoň pro mě ne. Roztodivná jména děl, autorů i odborné názvy teoretické češtiny jsou mi vždy velikým hlavolamem a tak se holt občas stane, že i z češtiny, z mého jazyka, se mi na internetovém „známkovacím kontě“ objeví nějaká ta nepotěšující známka.

v   

Rozezvučel se zvonek oznamující konec hodiny a já se snažila co nejrychleji přemístit do učebny, kde se měla zanedlouho odehrát bitva mezi mnou a exponenciálními rovnicemi. Ale ne, jako vždy, když to nejméně potřebujete, je třeba dělat zároveň i deset dalších věcí. A tak se i stalo, že mě paní učitelka v průběhu mých příprav odchytila a trvala na tom, abych s ní šla do kabinetu. Svěsila jsem jen pokorně hlavu a následovala ji (s myšlenkami, zda mi tahle poslušnost kvůli stipendiu vůbec stojí za další pětku z matiky).

V „učitelském koutku“ bylo dnes narváno. Pár spolužáků se snažilo zprovoznit tiskárnu, spolu s přivolaným školníkem, který sice technice vůbec nerozumí, ale oproti klukům má pravomoc použít k „opravě“ násilí. Kousek opodál seděla magistra Čápová a vedle ní holka, kterou jsem na škole nikdy neviděla, což ale není vůbec neobvyklé, protože v celém gymnáziu nás je cirka sedm set. Dál mi nepřišlo nijak důležité ji studovat; neměla ani velký knírek, ani přehnaný make-up, ani nechutně vyzývavé oblečení, takže k tomu nebyl na první pohled důvod.

„Tohle je Saša, chtěla by od pololetí začít chodit k nám, takže musí složit vyrovná-vací zkoušky. Připojila by se k vaší třídě a tak jsem myslela, že když potřebuje pomoct s češtinou, mohl by se toho ujmout někdo od vás,“ seznámila mě profesorka s „problémem“ a spiklenecky na mě mrkla. Dobře, já to vyřídím, chtělo se mi říct, ale v duchu jsem věděla, že by to stejně padlo na mě.      V zájmu stipendia, v zájmu stipendia, v zájmu stipendia… “Domluvte se, kdy se sejdete. Saša bude mít možná problém s dojížděním, viď, ale vy to nějak zvládnete, že jo… nó… ujala bych se jí sama - v konzultačních hodinách, ale ty teď jaksi nemám, musím opravovat zkoušky maturit…“ snažila se ospravedlnit.
            To je dobrý, jsem smířená se svým osudem…
            V tom začala tiskárna zuřivě hučet a pískat, doslova žrala papíry a část z nich bezhlavě chrlila na všechny strany. Zatímco chlapci opraváři v čele se školníkem uskočili, profesorka se k „rebelce“ směle vrhla a snažila se ze zdi vytrhnout její kabel. Ovšem ačkoli vytahala již polovinu všech kabelů v místnosti, tiskárna se ne a ne zastavit. Já i Saša jsme se tedy zvedly a tiše opustily kabinet. Chtěla jsem začít s jednoduchou konverzací, abych na ní hned nevychrlila: „Kdy a kde?!“ Očividně byla ze všeho ještě více v šoku, než já.
            „Tak já jsem Terka, ahoj,“ podala jsem jí ruku. Stiskla mi ji, jak by řekl táta, jako leklá ryba a nepřestávajíce koukat do země mi také řekla čau. Aha, koukám, že tu panuje vysoký sebevědomí… „Odkud jsi, Sašo?“ „Z Hořic,“ odpověděla. A teprve tehdy jsem si všimla, že slovo Hořice vyslovuje spíše jako Hožice a došlo mi, že asi místní rodačkou nebude. „Tak to je bezva,“ usmála jsem se, mile a přátelsky, samozřejmě, „to bych taky brala, mít pod okny trubičky…“

Domluvily jsme se na druhý den odpoledne, překvapivě bez problému s dopravou.

„Tak co? S čím začneme?“ zeptala jsem se, zoufale hledíc do učebnic a materiálů ochotně poskytnutých profesorkou.
            „Ja ne vím,“ velmi stručně mi odpověděla.
            „Aha…“ kývla jsem. No tohle, pomoc! Co s ní mám dělat?  „Předpokládám, že psát česky umíš, že?“ Též kývla. „Tak to je dobrý začátek,“ pokusila jsem se znovu zavtipkovat, ale zjevně z toho byl cítit jen další chabý, zoufalý pokus o udržení mé paniky na uzdě.
            „A jak dlouho tu bydlíš?“ zeptala jsem se. Počítá se konverzace do výuky, ne? Prósím!
            „V České republisé bydlíme dfa roký,“ řekla nesměle.
            Jak dlouho se já učím anglicky? Devět let? A jsem ráda, když dobře stvořím předminulý čas…? Ona umí skloňovat! „Páni, mluvíš fakt skvěle!“ usmála jsem se a ona též. Bylo mi jasné, že i když to nebude nic lehkého, dokážu jí naučit vše, no dobrá, možná většinu z toho, co má umět na přezkoušení. Ostatně, měly jsme na to dost času a ona musí mít na jazyky talent, když mluví tak, jak mluví…

Začaly jsme literaturou. Upřímně, já ji nesnáším, ale Sašu nepochybně bavila. Torquato Tasso, Balbín a Schiller ve snech strašili leda mě. Ji nechávali klidně spát a navíc jí k tomu recitovali Ódu na radost. Přes všechny mé noční můry jsem ale i já konečně začala dostávat jedničky z testů, ne jen ze slohových prací. Navíc jsme se se Sašou skvěle bavily, poznala jsem její rodiče a zjistila okolnosti jejich úprku z Ruska, odkud celá rodina pochází.           
 Jak jinak. Nehodící se škrtněte; prostě „spravedlnost“…   Začala jsem díky tomu přemýšlet nad tím, zda by mi jednou, až budu mít svůj „Vieweghovský život“, nemohl někdo začít šla-pat na paty jako jim, ale uklidnila jsem se, že já se politice ve svém psaní zdaleka vyhnu…

Párkrát jsme spolu zkusily napsat i sloh. Jak se ukázalo, Saša měla bujnou fantazii jako málo kdo a tak umělecký styl zvládla skvěle. Pravda, trochu jsme se zarazily u fejetonu, ale to jen proto, že nejsem dobrá učitelka a nepodařilo se mi vše dobře vysvětlit. A pravopis, to věčné téma, jsme jakoby zázrakem zvládly také dobře.
            Vše vypadalo prostě skvěle, Sašiny výsledky a dokonce i, tadá, její sebevědomí. Když jsme se spolu bavily, neměla už potřebu ukrývat své pohledy kamsi pod lino podlahy. Ba co víc, mohla se bavit s kýmkoli a všechny hned okouzlila. Byla jsem z ní tak nadšená...!

V den, kdy byla Saša pozvaná před komisi, jsem jí bohužel mohla poslat jen zprávu. Bylo před testem z biologie a tak, ačkoli mě to moc mrzelo, jsem jí nemohla přijít povzbudit. Jenže v duchu jsem věděla, že ona to vše zvládne. Od doby, co jsme se poznaly, za sebou měla veliký kus práce a jediné, na co jsem teď myslela, nebyly mořské houby, či mé stipendium, ale den, kdy Sašu konečně pozná i zbytek mojí třídy…