Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část třetí

Občas přichystala Konstance košík s jídlem, její muž ho vzal a pak šli ruku v ruce na travnatý kopec za městem, na kterém stála stará lípa. Po cestě nahoru jí vyprávěl příběh o svém pradědečkovi, který město zakládal. Přišel prý do kraje přes tenhle kopec. Ráda si ho představovala, jak na kopci sází malý stromek lípy a povzbuzena tou představou, kladla mu malé roztomilé otázky, které měl rád, přesto, že ona se je zarputile snažila považovat za sentimentální zbytečnost.

Nahoře foukával vítr, na jaře lehký a osvěžující a v létě teplý a uspávající. Rozložili kostkovanou deku a na malé bílé talíře pokládali obsah košíku, hledíc do údolí na město i na druhou stranu na volnou krajinu. Sedávala se sukní pečlivě přihlazenou ke kotníkům a jedla pomalu, způsobně. Manžel si povolil šálu a občas vstal aby se podíval dalekohledem na nedaleké lesy. Byla by si v těch chvílích přála, aby jim tu mohla hrát hudba, nějaká krásná hudba, která by se dokázala snést na chvíle jejich předpokládaného spořádaného manželského štěstí a vynutit v Konstance byť jedinou pochybnost o jejím celoživotním přesvědčení, že osud neexistuje. Přítomnost všestravujícího prvku náhody, který jí obklopoval celé dny i noci jí den ode dne víc vyčerpávala. To, co očekávala od života s ním, bylo přesně to, co s ním teď prožívala. To vylučovalo veškeré pochybnosti o jejím zdravém úsudku a to jí nudilo.

Nosívala klobouky s rozměrnou krempou a pod nimi vlasy svázané do tuhého uzlu, kterým ani neustávající vítr na kopci nepohnul a cítila jisté zadostiučinění, když sledovala, jak se její přísná pozice v trávě nedá ani přinejmenším přirovnat k jeho uvolněnému postoji. Ráda sledovala rozdíly mezi nimi, jako by si chtěla dokázat, že musí být něco nad nimi, co je dlouhé měsíce drží při sobě přes všechny odlišnosti a pak se zase dlouhé minuty přesvědčovala, že nic takového není, vstávala z kostkované deky a upravovala mu šálu na krku. Když se jí pokoušel políbit, nastavila mu tvář a mlčky se vrátila na deku.

Nevěděla proč, ale pohled na mraky na obloze a vítr pohybující vysokou trávou jí někdy vléval slzy do očí a popadal jí smutek, který hraničil se steskem, aniž by vůbec věděla proč nebo po čem se jí vlastně stýská. Její běžný život plný samých světlých stránek, za který byla zvyklá projevovat vděčnost se v těch chvílích stával něčím nevysvětlitelně tíživým. Když se to stalo, několikrát se zhluboka nadechla, otřela si oči do kapesníčku a napila se vody. Pak jí bylo zas dobře, mohla sklidit nádobí do košíku a vrátit se dolů, do domku s květinovou zahradou.