Poslední velké dobrodružství

Kapitola I.

„Ale podívejme se, kdo to k nám zavítal?!“ Zvolal s náznakem úsměvu malý hošík a rozběhl se směrem ke mně hned po té, co jsem otevřel dveře a vkročil do místnosti. Nestačil jsem se ani rozhlédnout, ostatně, moc bych toho stejně neviděl, protože všude panovalo šero, a on spustil hned dál.  „Tak tě u nás vítám. Čekali jsme tě sice mnohem dřív, ale lepší pozdě, než nikdy, to ti povím. Někteří z mých přátel slíbili, že se zastaví, a pak se ani nevydají na cestu. Jiní se zase zarazí přede dveřmi, dumají, pak se otočí na podpatku a běží zpátky domů, jako by do nich blesk uhodil. Né že bych tě z něčeho takového podezíral, ty jsi jiná třída.. Oliver  povídal, že jsi ani na chvíli nezaváhal, a to už chce pořádnou odvahu..“

 V hlavě mi začalo vířit spousta otázek. Jak to myslí, že jsem ani na chvíli nezaváhal? Poslední věc, na kterou jsem si vzpomínal, byla má teplá, bezpečná, důvěrně známá postel, do které jsem se každý večer tolik těšil. Něco tady není v pořádku, řekl jsem si, a já jsem na špatném místě ve špatný čas. Co jsem vlastně dělal předtím, než jsem uchopil kliku těch velkých dřevěných dveří pobitých kovem a otevřel je ? Vůbec si nevzpomínám, to je ta potíž. Nevím jak jsem se tu ocitl, ani kde jsem se to ocitl.  Jenže ta malá, asi 150 cm vysoká osoba s kulatým obličejem,světlými a trošku špatně zastřiženými vlasy,  plnými ústy a s hezkýma zelenýma očima, kolem kterých se rozvíjí vějíř vrásků na mě kouká, a očividně čeká nějakou odpověď.

„Já myslím, že jsem nikdy příliš odvážný nebyl. Dělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší,“ řekl jsem.
„Ó ano, vychvalovat své vlastní skutky ti nikdy nebylo vlastní. To je jen dobře. Ale přesto si myslím, že to byl velký kousek, abys věděl. No, velice mě mrzí, že se zachovám jako mizerný hostitel, ale máme dneska docela napilno, to víš, letošní Stráž za mrtvého je v plném proudu. Vím, že jsi jistě velice unavený po tak dlouhé cestě, a hned co se vrátím, zajistíme ti nějakou pěknou komnatu, ale zatím se budeš muset spokojit se židlí a stolem.Posaď se na chvíli tady a udělej si pohodlí. Pošlu ti tady někoho s jídlem a pitím na posilněnou.“ Mužík na okamžik zaváhal, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale pak se usmál, lehce kývl hlavou, otočil se a než jsem se ho stihl na cokoliv dalšího zeptat, zmizel za závěsem v rohu místnosti.

Rozhlédl jsem se kolem dokola. Mé oči už si trošku zvykly na šero, a tak jsem spatřil věci, kterých jsem si prvně nevšiml. Předně kousek stranou skutečně stál stůl se dvěmi židlemi, ale sedět a čekat, až se někdo zjeví, mě zrovna nelákalo. Zdi místnosti byly dřevěné, stejně jako strop a podlaha. Výzdobu tvořilo několik obrazů. Totiž obrazů… vlastně to byly jen rámy, ve kterých bylo vsazené sklo, takže jsem skrz něj viděl zase jen na zeď. Připomínalo to trochu průhledné zrcadla, nebo okna, vedoucí do zdi. Skutečné okna jsem ale nezahlédl žádné. Jediným zdrojem světla byl krb, postavený na opačné straně než fialový závěs, ve kterém zmizel můj malý hostitel. Kromě těchto věcí jsem si všiml už jen velké dřevěné truhly, a ničeho dalšího.

„Proč se neposadíš ?“ Ozvalo se za mnou, a já sebou pořádně cukl. Žádného dalšího člověka jsem si nevšiml. Ještě jednou jsem se pořádně rozhlédl, ale stále jsem nikoho neviděl.
„Proč se neposadíš?“ Tentokrát to znělo trošku podrážděně, ale zároveň ochranitelsky, asi jako když matka domlouvá dítěti, že když sní příliš mnoho zmrzliny, bude ho bolet břicho.
„Neposadím se, protože mě nebolí nohy. A navíc jsem se tady chtěl trošku porozhlédnout. Řekneš mi, kde se schováváš?“
„Kde myslíš, že se tady můžu schovávat? Jsem tady, v truhle, koukám na tebe klíčovou dírkou.“

Pomaličku jsem se uklidil. Možná za to mohla ta ponurá a tmavá atmosféra, která okolo panovala, ale na chvíli jsem si myslel, že hlas přichází z jednoho z těch slepých zrcadel. Je to jen nějaké dítě, které by si rádo hrálo na schovávanou, ale nejspíš nemá s kým. Ostatně schovávaná v téhle místnosti s jednou obří truhlou musí být pěkně nudná. Přišel jsem až k ní a dvakrát zaťukal.

„Našel jsem tě. Už můžeš vylézt ven.“
„Tatínek říkal, že si máš sednout“
„Ten drobný hoch byl tvůj tatínek ? Myslel jsem, že by mu ještě mohlo mléko téct po bradě. Proč nechceš vylézt ven?“
„Nemůžu vylézt ven, jsem tady zamčená. Tatínek říkal, že jsem jeho malý andílek,a víš andílci jsou moc krásní a milí ale zároveň křehcí. Stačí nějaká malá jizvička a je s nimi ámen. Představ si třeba námořníka. Na něm si ani nevšimneš, pokud mu přibyde nějaký šrám. Naopak šrámy k němu patří, bez nich by to nebyl on. Ale andílek s jizvou přes celou tvář?. Je to úplně ohyzdná představa, vid ? Takový andílek už není krásný a milý, ale ošklivý a odporný. Proto musím být schovaná tady, kde jsem v bezpečí před všemi nástrahami a jizvami, které na mě venku číhají.“
„Chudáčku malý, jak dlouho už jsi tam takhle zavřená?“
„To nevím… včera jsem zavřená byla.“
„A předtím, vzpomínáš si na něco jiného, než na život v té truhle?“
„Předtím, to je jen včera.“
„Proboha. Pomůžu ti dostat se ven, neboj.“
„Ale ty to nechápeš ! Já jsem se zavřela sama, abych byla v bezpečí. Klíč mám tady vedle sebe. Jenže ho nikdy nepoužiju, kdepak. A už si konečně sedni, jak říkal tatínek.“

 Skutečnost, že jsem se ocitl v neznámém domě, kde mě hostil chlapík, kterého jsem nikdy neviděl, byla sama o sobě dost divná. A k tomu teď tahle malá holčička, která celý svůj život žije dobrovolně ve vězení, aby neztratila nic ze své krásy. V tu chvíli se objevila myšlenka, vyplula napovrch vědomí podobně, jako když moře vyvrhne na pláž mrtvolu. Musím být blázen. Nic z toho, co vidím kolem sebe, není realné, jsou to jen výplody mé fantazie. Kdo by si taky věšel na zdi takové divné obrazy a kdo by se zavíral dobrovolně do truhly ? Když jsem si tohle uvědomil, ztratil jsem zájem o jakékoliv další prozkoumávání tohoto divné domu, rezignovaně jsem si sedl na židli a čekal jsem, až se opět probudím ve své posteli. Nijak jsem nereagoval ani tehdy, když do místnosti vešla žena ve střeních letech, tvářící se trochu upracovaně, a položila předemne talíř polévky.