Vlk a elf; přátelství v osamění 1

Vlk a elf – přátelství v osamění

Ranní paprsky slunce mě slastně laskaly po celém těle. Cítila jsem ten báječný pocit tepla prvních hřejivých doteků jara. Po dlouhém období chladu, osamění, smutku, to byl úžasný dotek. Cítila jsem, jak mne rozehříval až do hloubi kostí. Miluji ten pocit. Byla jsem tak hluboce ponořena do meditace, že jsem málem přeslechla ten slabý neznámý zvuk, který mě, i přes svou vzdálenost, nakonec přece jen vytrhl z mého přemítání.

Nejdříve jsem jen zastříhala uchem, které bylo výše a jako první zaregistrovalo ten vzdálený šelest, ve snaze rozluštit původce onoho neznámého hluku, oči stále zavřené.

No ano, byl to zvuk pohybu většího zvířete. O tom už nebylo pochyb. Svým jemným sluchem jsem dokázala, celkem dobře, rozpoznat velikost a váhu zvířete, které zvuk pohybu vydalo. Zvedla jsem hlavu a otevřela své jantarové oči. Zvuk se přibližoval. Zahleděla jsem se jeho směrem a zaposlouchala se. Zvíře mělo zvláštní pohyb. Tohle všechno jsem dokázala rozeznat pouhým poslechem.

Netrvalo to dlouho a zvíře se objevilo v mém zorném poli. Opravdu se pohybovalo podivně. Jednak bylo vysoké, ale vůbec nebylo robustní. Naopak spíše působilo křehce, zranitelně. Jeho pach mi byl povědomý, ale ne zcela známý. Jedno mně však prozradil zcela jistě. Zvíře bylo zraněné. Cítila jsem ve vzduchu pach krve a to já neomylně poznám. Ten pach mě provází od dnů, kdy jsem poznala svou matku a nabyla smysl čichu a poprvé ochutnala maso.

Zraněné zvíře může být snadnou kořistí, avšak stejně tak může být nebezpečné. Záleží na tom, o jaké zvíře jde. Je-li to lovná zvěř, či nebezpečná šelma. Ovšem i některá lovná zvěř dokáže být nebezpečná. Například jelení samec.

Ten tvor se už dost přiblížil. Potácel se na dvou nohách. Vzpomněla jsem si, kam to zvíře zařadit. Tělěm mi projel záchvěv. Snad chlad? Snad přirozená bázeň. Možná jen odstup. Byl to tvor z lidské říše. I když toto zvíře, nebylo zrovna člověk. S tímto živočišným druhem, jsem se už setkala v minulosti. Byl to pouze vzdálený kontakt, přesto jsem si jeho pach uložila do podvědomí.

Bystrým a zkoumavým pohledem jsem hodnotila, zda je situace bezpečná, či nikoliv. Předchozí pocity poznání mě přinutily se postavit na všechny čtyři a být ve střehu.

Lidské bytosti jsou pro ostatní zvířata velmi nebezpečné. Neútočí totiž vždy jen z blízka. Neskočí na protivníka a nebudou se snažit prokousnout mu hrdlo nebo jej přidusit. Někdy loví ve smečkách, ale vystačí si i sami jednotlivě.

Měla bych zmizet, dokud je ještě čas. Zvlášní pocit zvědavosti, mě však přikoval na místě. Na celém těle se mně nepohnul jediný chlup. Stála jsem tam jako socha vytesaná z šedobílého křemene.

Když byl tvor dostatečně blízko, poznala jsem, že skutečně nejde o člověka, ale že to je vlastně elf. Snad tím, že byl hodně zraněný, nadělal tolik hluku, jako by to byl člověk.

Lidé jsou totiž hodně hluční a víceméně se chovají velmi neohroženě. Na rozdíl od elfů, kteří jsou ostražití, tiší a velmi obezřetní.

Byl tak blízko, že kdyby chtěl, zahlédl by mne. Ale on se díval jen kousek před sebe. Šel od jednoho stromu ke druhému a vždycky se o každý opíral rukama. Konečně jsem dokázala pohnout. Jedním skokem jsem prorazila houští, u kterého jsem předtím ležela a teď stála. Narašené pupeny však nebyly dostačující k tomu, abych byla dobře zamaskovaná. Proto jsem tiše poodešla o kus dál, kde jsem ulehla na zem za spadlý ztrouchnivělý kmen.

Jindy bych se vzdálila rychle a hbitě a zastavila bych se až teprve tehdy, když bych usoudila, že vzdálenost ústupu je dostačující a nejsem pronásledována. Dnes mne ale má zvědavost nedovolila utéci.

I odtud jsem měla dobrý výhled. Věřila jsem, že ten elf mne nespatří. A kdyby ano, měla bych dostatečný odstup na rychlý útěk.

V prvních okamžicích se zdálo, že snad zaslechl zvuk, jež vydaly větvičky při skoku o mé tělo. Ano? Trochu pozvedl svou hlavu a zadíval se dopředu. Ne. Nezahlédl mne. Zranění mu otupilo smysly. Zachvěl se a pohnul se kupředu k dalšímu stromu. Tam se opět na chvíli zastavil, aby si okamžik odpočinul.

Mému druhu byla do vínku dána opatrnost, přesto však u mě převážila zvědavost. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Po pár vteřinách se zase odlepil od kmene stromu a potácel se dál svým směrem. A já jsem se jej v bezpečné vzdálenosti rozhodla následovat. Bylo to snadné.

Vždycky jsem chtěla zkoumat jiné živočišné druhy. Můj instinkt mne zatím pokaždé včas zastavil. Z neznámých příčin mne fascinovaly nebezpečné situace. A pozorování lidí z blízka mezi takové situace rozhodně patřily.

S mnoha elfy jsem se nesetkala. To jsem měla možnost sledovat spíš lidi. A právě jejich hlučnost mne vždy dokázala zavčas varovat. Díky tomu jsem dokázala uniknout z dosahu jejich útoků. Jednou věcí jsem si však při jejich útocích byla naprosto jistá. Oni se mě báli! Většinou se báli a jen někteří byli naplnění zlobou a nenávistí. Převažoval však u nich strach. Strach ze šelmy.

Ti elfové, se kterými jsem doposud přišla do styku, byli od lidí naprosto odlišní. Byli mi mnohem bližší, více jako náš druh, avšak jsme se vždy vyhýbali. Setkání probíhala z větší dálky než tomu bylo s lidmi. Když zjistili mou přítomnost, nestarali se o mě a nesnažili se na mne zaútočit. Tak jsme se vždy vyhnuli. Protože ani já jsem neměla v úmyslu lovit je.

Střet s lidmi v případě, že o mně věděli, dopadal téměř vždy tak, že lidé zaútočili. Nebo nadělali tolik hluku, až se jejich smečka sešikovala do pozoru, aby mne zahnala.

Takto z povzdálí jsem elfa sledovala až k řece. Nebyla to nijak široká a bujná řeka, takže se dala velmi snadno přebrodit.

Tady to bylo v létě perfektní místo pro schlazení rozehřátých končetin. Dobře to tady znám, takže mi nedělalo vůbec žádné problémy řeku tady přecházet.

Elf se dopotácel na břeh řeky, kde se posadil. Chvíli tam tak seděl, nehybný jako by byl součástí břehu. Po chvilce se sklonil nad hladinu a ponořil ruce do chladivé vody. Nečekaně rychlým pohybem ruce opět vytáhl z vody a z jeho dlaní vytryskla sprška tekutiny a potřísnila mu obličej.

Tohle gesto jsem už viděla u lidí. Lidské bytosti si nechladily hlavu tak, že jí ponořily do řeky, ale stříkaly si vodu do obličeje, přesně takovým způsobem.

Za tu dobu, kterou jsem elfa pozorovala, mi bylo jasné, že se od tohoto místa příliš daleko nevzdálí, ani když bude pokračovat ve své pouti. Takže jsem jej tady tiše zanechala a vzdálila se já.

... ... ...

„Araine...!“ vykřikl jsem v poslední naději, že tak pomohu svému příteli. Bylo to však také poslední slovo, které si pamatuji. V následujícím sledu událostí jsem ucítil pálčivou bolest na hrudi, zaslechl dusot kopyt, zařičení koně a nakonec jsem ucítil ostrou bolest na svém boku. Náraz předmětu mne srazil k zemi. Ani jsem se nestihl schoulit. Při pádu jsem se uhodil do hlavy. Zatemnilo se mi před očima a i přes veškerou snahu se mně nepodařilo neztratit vědomí.

Otevřel jsem oči. Okamžitě se ozvala bolest v levé noze i za krkem. Ležel jsem na zemi, hlavu v nepohodlné poloze. Pokusil jsem se dostat se z této nepřirozené polohy a posadit se. Na druhý pokus se mi to podařilo.

Rozhlédl jsem se okolo sebe. V první chvíli jsem toho moc neviděl, protože jsem seděl vedle stavení. Přímo předemnou mně ve výhledu bránil rozbitý povoz. Utržená přední kola přiměla vůz, aby se sklonil k zemi, jako by vzdával úctu lidskému hněvu. Opodál leželo na zemi lidské tělo. Voják. Z jeho hrudi trčelo několik šípů v iluzi beltreaszkého ostnatce*. Bezesporu byl mrtvý.

Můj zrak se vrátil k mým nohám. Jednu z nich jsem měl uvězněnou pod dřevěným trámem. To byla příčina jedné z bolestí, které se postupně dostavovaly. Takže mým prvním úkolem bylo, vyprostit mou levou nohu z uvěznění. Druhým úkolem bylo najít přítele Araina. V tuto chvíli nebyl v dosahu mého zorného pole.

Pamatoval jsem si pouze své zvolání Arainova jména. Nevzpomínal jsem si, co potom následovalo dál a tak jsem byl v nejistotě, co se s ním stalo.

Přisunul jsem se blíže k trámu, abych se ho mohl pokusit nadzvednout nebo odsunout. Stálo mne to dost námahy a bolesti, ale povedlo se mi vyprostit se. Chvilku jsem si nechal na to, abych nabral dech. Srdce mi bušilo až v hlavě. S každým jeho pulzem, jako by mi do hlavy bušila kladiva trpasličího plémě.

Váhavě jsem se postavil na nohy. Trochu jsem zavrávoral, avšak jsem se stačil opřít o stěnu stavení, takže jsem neupadnul. Stačilo pár okamžiků a byl jsem přesvědčen, že chůzi zvládnu. Sice jsem se zpočátku musel soustředit, ale opravdu to šlo. Kráčel jsem k rozbitému povozu.

Došel jsem až k vozu, kde jsem si na pár okamžiků odpočinul, abych nabral dech. Překonal jsem tuto překážku, která mě předtím bránila v širším výhledu. Kolem se na zemi povalovaly různé rozbité předměty. Leželo tu také pár lidských těl. Z toho obrázku bylo zřejmé, že tady došlo k bitvě.

No jo... vybavilo se mi, o co tady šlo. Vzpomněl jsem si, že do této oblasti jsme přicestovali s Arainem společně s karavanou. Karavana tady chtěla přenocovat, jenže s přicházejícím večerem nás, tedy karavanu, přepadli nájezdníci a strhl se boj. Chtěl jsem, aby se mě Arain držel, ale při tom zmatku se vzdálil. Viděl jsem jak se na něj řítí kůň.

Vykřikl jsem: „Araine...!“

Ještě jednou jsem se rozhlédl. Sevřelo se mi srdce, protože jedno z těl jsem znal...

Ach ne... „Araine... Araine!“ Odlepil jsem se od vozu a zamířil k Arainovi, který tam bezhybně ležel.

*) beltreaszký ostnatec – zvíře s delšími bodlinami se zpětnými háčky. Při napadení jiným zvířetem se ostny, které proniknou do těla útočníka, zaseknou a osten v křehkém místě praskne a vytrhne se. Pod odtrženou částí je nová špice. Zvíře není útočné. Ostny mu slouží pouze na obranu a odražení útočníka. Veliké je jako tělo člověka. Má silné krátké končetiny uzpůsobené k hrabání. Jednou z významných položek jeho jídelníčku jsou hlízy beltreaszkých topinambur, které s oblibou vyhrabává.

...   ...   ...