Pod lampou stojí jen hlupáci

Kde zůstaly ty chvíle, když jsme po tmě na chodbě s ulovenou baterkou hráli, kdo dřív chytne světlo na stěně? Kde se zapomněly chvíle, kdy jsme při večerní procházce s rodiči šlapali sourozencům po stínech? Stoupnout na hlavu cizímu stínu bylo vítězství. Ten druhý se většinou rozbrečel. 
Kam se vlastně ztrácí člověku dětství? Kam mizí tyhle hry? Mizí snad s naivitou v krásný svět? Mizí s prvními doteky dospělosti? 

Kráčela jsem večerem a spěchala jsem tak, jak už spěchám několik let. Míjela jsem světelné lampy, přemýšlela jsem a vlastně jsem nemyslela na nic, a přede mnou šel muž. A já omylem šlápla na hlavu jeho stínu. Probudilo se ve mně to cosi dávno zasypaného čerstvějšími zážitky a já ucítila v sobě malou holku. Srdce mi poskočilo, protože dupnout na hlavu soupeře bylo přeci vítězství! To malé, co se probudilo, se chtělo vysmívat a posmívat prohranému stínu. Jen stěží jsem se udržela. Můj stín tedy hopsal stejně jako já a já dál spěchala k domovu. 

Hra stínů byla zvláštní. A zdála se být tak stejná jako lidské žití. Znova a znova se ukažovaly stíny, když postava vyšla ze tmy a byla ve světle lampy. V ten okamžik se rodily vysoké, černé stíny plné dynamiky a krásy. Jak se blížily k lampě měnily se, křivily a zmenšovaly se. Stíny sice zase rostly a sílily, ale až v okamžiku, když se vzdálily aspoň trochu světlu. A já cítila, jak podobné je to lidskému životu.  Na svět přichází noví tvorové, neposkvrnění špínou světa,  s touhou žít, vlastnit city, bez touhy po moci a penězích, nedotknuti světem a jeho křivostí. Postupem času však tyhle rarity a osobnosti začínají potlačovat své jádro a snaží se přizpůsobit světu a svět se snaží přizpůsobit tyhle originály většině. Dělá z nich roboty, podrazáky a lidi bez srdcí. Pokřiveni dobou, prioritami světa, módou a ... Pak už je vždy na nich jak moc se jim tenhle život v záři lampy líbí nebo nelíbí. Někteří v reflektorech stojí celý život, zdají se být úspěšní a dokonalí. Sami sebe však někde ztrácejí. Jiní však pochopí, že život není jen přímé světlo a hledají ve tmách před sebou. Hledají sebe, sílí jejich charakter a oni se stávají těmi správnými lidmi. 

Lampy mi promítaly lidské lopocení na světě a já si jen přála, abych nezůstala stát přímo pod lampou. Přímo u lampy zůstávají stát jen hlupáci.