Mlč

zbytečně mluvíš.... stejně tě neposlouchají

každý jen slepě do svého zrcadla kouká

a když začneš křičet... jejich obrazy praskají

konečně kolem napětí stoupá

všichni se ke střepům na zemi slkání

slzy z očí jim kanou..

vždyť se v nich zrcadlí jejich obavy i přání

těď  rozděleny jsou ostrou hranou

pak obrátí se k tobě

střepy v rukách se lesknou

a ve své nekonečné zlobě

tě s nimi do tváře seknou

později ležíš opodál hozený

a jejich myšlenky tě ve střevech řežou

příště se raději budeš držet při zemi

protože hodní chlapci neřvou..