O CHLAPCI, KTERÝ RÁD VAŘIL

V Roztokách u Prahy, malebně oprýskané a šedavé vísce, žil Emil. V době, kdy ho zastihuje naše vyprávění, mu bylo dvanáct let. Na první pohled by se řeklo, že Emil byl normální, tuctové dítě, avšak Emil byl pramálo obyčejný, ba by se dalo říci, že byl přímo neobyčejný, neřkuli mimořádný.

Emil rád vařil.

A co více, k této bohulibé zálibě jej nepřivedla matka, leč svou příkladnou výchovou sám otec. Malý Emil, ještě jako miminko nedokázal usnout jinde než v kuchyni, místnosti provoněné čerstvými potravinami, čerstvými papírovými utěrkami a čerstvě zavedeným plynem do nového plynového sporáku. Jeho první plazivé pokusy vedly k chladničce, kde, šplhaje po ní, stavil se na vrtkavé nožičky, načež následovali nebezpečně vyhlížející kročeje směrem ku spížce. Není překvapení, že Emilovým prvním slovem bylo „bobkový list“, pomineme-li, že se jedná o slovní spojení o dvou členech.

S takovouto predestinací se není čemu divit, že veškerý volný čas, i ten, jenž volný být neměl, trávil Emil u nohou svého otce, kulinářského sice amatéra, o to více však nadšence. Pětiletý Emílio, jak jej tatík důvěrně oslovoval, vysvětluje mu kdejaké kuchařské triky a fígle, měl již o své budoucnosti jasno. Jen co dorostl výšce plotny, nebylo již možno od hrnců ho odehnat.

Takto žil a rozvíjel své dovednosti utěšených sedm let. Nutno poznamenat, že studnici informací a rad, svého otce, vyčerpal po brzkých třech měsících. Na pomoc byli povoláni kapaciti svého oboru všech světových kultur. Žádný se nezdržel déle než-li rok, více již neměli malého Emila čemu vyučovati. Ve dvanácti byl Emílio na vrcholu svých dovedností, počal se tedy účastnit kulinářských klání. Chraň Bůh, že se mu tato libůstka stala druhou vášní, přímo spalující potřebou. Co mohlo srdce mladého kuchaře rozbušit více než vaření? Samozřejmě utkání ve vaření. Není možné říci, že by se v této oblasti Emilovi nedařilo, ba dokonce, domnívám se, jsme v právu říci, a jsem toho na mou duši hotovi, že Emil byl velmi úspěšný. Stejně jako všichni ostatní jeho jmenovci ve svém oboru –například Emilové Zápotocký či Hácha.

Pojednou však malého mistra počalo cosi sžírat. Dlouho v duši přemýšlel a trápil, než svým rodičům sdělil, jaká kaňka mu třísní knihu receptů.

„Chtěl bych si místo ruky nechat vyrobit kovovou pánev Wok. Abych ji měl stále při sobě. Nevěřili by ste, nejdražší rodičové, kolik by mi to času ušetřilo a kolik pokrmů bych mohl zvládnout připravit navíc.“

Pochopitelně, matka omdlela hrůzou a otec zbledl strachy, pročež synovi zakázal veškeré hlouposti a hloupé myšlenky a hloupé nápady podobně hloupé podstaty, neboli substance, jak říkají filosofové. Emil však, prost strachu z otcova vyhrožování, stále živil svou představu dokonalé pánvičky místo vlastní dlaně. Až jednou na Facebooku si ho mezi přátele přidal jistý pan Drábek z Náchoda. Slovo dalo slovo, či spíše zpráva dala zprávu, šťouchnutí šťouchnutí a malý Emil přišel prvního května, na matčin svátek domů s kovovou protézou, nádherně zaoblenou, vykrouženou dle nejmodernější technologie a s povrchem z teflonu speciálně vyvinutého pro Emilovu potřebu. Uřízlý úd nechal Emil konzervovat v zavařovací sklenici, ve sladkokyselém nálevu, pochopitelně bez dusitanů a podobných chuťkazících bordelů.

Emilův propočet byl správný, jeho výkon se na turnajích takřka zdvojnásobil, v předposledním kole Grand prix vedl hravě na prvním místě s náskokem dvěstě padesáti sedmi bodů. Emil byl však jako vyměněný, pracoval na sobě třikrát tolik, prakticky nespal, jediné chvilky odpočinku mu byly okamžiky strávené na toaletě, kde alespoň přemýšlel, jak ještě lépe vybavit technickou stránku svého dvanáctiletého těla. Poněkud malý vzrůst, dlužný svému útlému věku, kompenzoval implantátem osmi kovových obratlů do páteře, přesně do spoje oblasti bederní a křížové. To však nebylo vše, inovativní pánev Wok inovoval ještě více, nechal si ruku smontovat jako do podoby nástavce na speciální sadu pro něj vyrobeného nádobí, které pak jen lehce nasazoval ojedinělým patentovaným systémem pánů Šup a Tam s.r.o. Obdobným systémem si nechal obměnit i druhou paži, kde nástavce tvořil soubor nožů, sekáčků a nožíků, kudel, vidliček, lžiček a lžící z nerez oceli. Emil byl pohlcen svou vizí a svými výkony. Upgradeoval si též dolní končetiny, pravou nahradil multifunkčním zásobníkem na koření – kam se mu vešlo plných 313 ergonometrických ampulek s perforovanými víčky –, neboť kořenící ingredience jsou, dle Emilových vlastních slov, tmel universa. Levou pak vyměnil za kahan se zavedeným plynem vhodným nejen k flambování. Nadále se pohyboval jen na pojízdném vozíku, ovšem minimálně, neboť vše potřebné měl vždy poruce.

Emil se věnoval sladkému dortu svého života, díla z této jeho tvůrčí etapy jsou dodnes dražena v nejhonosnějších dražebních sálech nejhonosněji oblečenými gentlemany a jejich nejhonosněji oděnými chotěmi za nehorázné peníze.

Stala se však tato nečekaná událost: Emil, proslavený již po celém světě, obdržel pozvání na Loď jejího veličenstva Královny Alžběty dseknd, aby zde svými chody hostil nejvybranější smetánku na cestě přes Pacifik. Abych nezdržoval líčením požitkářsky jednotvárných dnů požitkářsky rozmlsaných požitkářů na požitkářské lodi, přejdu ihned k oné smutné, tragické události. Bouře to způsobila a nikdo jiný, pomineme li špatně placené irské dělníky a jejich odbytou práci v docích, kdo může za to, že se loď jejího veličenstva potopila. I se všemi rozmlsanými hosty a rozmlsanými pokrmy. Chvála Bohu, lhostejno kterému, všechny cestující podařilo se zachránit. Tedy všechny až na jednoho. Z vln nevytáhli – jistého sira Johna Locka – vlastníka prosperujícího trustu bank. Tedy prosperujícího do oné osudové noci. Story tohoto ušlechtilého „zámečníka peněz“, jak jej jeho podřízení s láskou oslovovali, neboť neuvolnil ani penci navíc, se nás však přímo nedotýká, proto si ji dovolíme více nerozvádět.

Úmrtí stran posádky bylo více. Pohřešován byl, a patrně je stále, vrchní plavčík. A pak také – ano, přátelé, náš Emil. Jeho těžká konstrukce mu velmi znesnadňovala plavání k záchranným člunům. To by ovšem nebylo to nejhorší, některá z vřeštících dam či panikařících elegánů vrcholné britské smetánky by mu jistě podala záchranou ruku. Smrtícím se mu stal až žralok. Jeden starý exemplář tohoto prastarého rodu anirybanisavců.

Sežral nebohého Emila i s pojízdným křeslem. A vůbec si na něm nepochutnal, neboť Emil by celej kovovej.