Když všichni ostatní odejdou...

Celé nebe se halí do inkoustově černého sametu, na mnoha místech prostřiženého stříbrnými nůžkami. Drobnými dírkami prosvítají zářící světélka, některá poblikávají, jako by se mi šifrovanou řečí snažily cosi sdělit, ale nerozumím jim ani slovo.

 

Je jedna z ledových únorových nocí a já sedím dočista sama na lavičce, která se mnou psala dějiny mého vlastního bytí.

 

Hluboko pode mnou žije svým nočním životem zašedlé město, topící se v záplavě lepkavé, dotěrně všeobjímající mlhy. Přemýšlím, kolik osudů ve starých pavlačových domech je jako ten můj, vybavuji si však ze záplavy těch tlukoucích srdcí jen jedno jediné, na míle vzdálené od toho mého. Napadá mě, že údolí nejspíš není jediná propast, která nás právě dělí, ne, ještě zůstala jáma, vyhloubená strachem a nedůvěrou. Marně hledám ve svém diáři adresu silničního architekta, který by dokázal postavit most přes kotlinu padlých nadějí, jenže neznám ani jediného, budu se tedy bez něj muset obejít. Na malý okamžik se zasním a zdá se mi, jako bych v dáli slyšela dusot kopyt a snad jsem i na zlomek vteřiny zahlédla šlechtickou korouhev, vzápětí však opět procitnu do bezútěšné samoty a shledám, že žádný udatný zachránce pro mě nepřijede. Vydechuji jeden obláček bílé páry za druhým a s každým dalším mi stále víc připadá, jako bych ztrácela kousek ze sebe sama, splývala s okolní krajinou, abych se nakonec stala její součástí. Prosím Vzduch, aby si vzal alespoň malý kousek mého žalu, ale neslyší mě přes poryv větru, který se náhle přihnal odnikud, jen aby zazpíval rekviem za sny, které vyhnily až ke kořenům. Dávám se do křiku s přáním, aby odnesl pryč všechny vzpomínky, které mě přinutily být právě na tomto místě, jenže jsou příliš těžké pro někoho, jako je vítr…

 

Je jedna z ledových únorových nocí a já sedím dočista sama na lavičce, stlačována do jediného titěrného bodu vahou vlastního svědomí.

 

Mám pocit, jako by mi na prsou sedělo něco odporného a nechtělo se to za žádnou cenu vzdát mé síly, které ubývá stále rychleji. Nevím, co je to zač a vlastně vůbec netoužím to zjistit, ale cítím, že další, jemu podobní se tlačí ven z mého nitra s nezdolnou vytrvalostí. Zápasí mezi sebou, jen aby se dostali na povrch mezi prvními. Povzdechnu si a propustím Běsy na svobodu. A pak je spatřím, malé, shrbené, poskakující kolem mých strachy nehybných nohou, zpívajíce posměšné písně. Výrazy jejich tváří nepřipouštějí jakoukoli námitku, s těžkým srdcem jim proto dovolím zesměšňovat mě a parazitovat na mém zoufalství. Nedovolí mi ani kapku sebelítosti, své Běsy si prý každý stvoří sám ze své nenávisti a zloby, a protože pocházejí z mé hlavy, ztrácím tím nárok na jakékoli úlevy. Bezmocně tedy čekám, až se mnou skončí, avšak nezdá se, že by to v dohledné době měli v úmyslu. Uvědomím si, že mé oči se proměnily v prameny studených řek, vytvářejících na mé tváři peřeje beznaděje. V duchu si přeji, aby Voda obdařila mé slzy smrtícími účinky, aby mě zbavila těch dotěrných nohsledů, jenže jsem ztratila poslední zbytky vůle, přání tedy nedolétne ani za hranice mého vlastního vědomí, natož k samotnému živlu…

 

Je jedna z ledových únorových nocí a já sedím ve společnosti své vlastní nenávisti na lavičce, nemaje jakoukoli naději.

 

Nevím, zda uběhly vteřiny, minuty, hodiny, či snad celá věčnost a čím dál více mám pocit, že na tom vlastně vůbec nezáleží, protože jsem tam, kde jsem, v mé duši nezbyl již ani jediný pozůstatek světla a obtěžují mě Běsy. Shledávám, že jsem se z lavičky svezla na kolena do prachu Země, mezi prsty drtím zmrzlé hrudky hlíny, která mi zalézá pod nehty a představuji si, že každá z nich je hlava jednoho z těch, kteří mě trápí. Obličeje se v mysli míhají jeden přes druhý, postupně není možné, odlišit jeden od druhého, až se nakonec slijí v jeden bezbarvý a zároveň pestrobarevný obrazec, ze kterého vyčnívá má vlastní tvář. Nevím, jestli to, co bych si přála zahubit v dlani jsou všechny hrůzy minulosti, nebo já sama, vlastně si vůbec nejsem jistá, jestli to není totéž. Chvíli se zdráhám požádat Zemi, aby mi dala alespoň nepatrné znamení, třeba jen úplně maličké, vzápětí se však ukazuje, že obavy byly zhola zbytečné. Země se stále ještě neprobudila ze zimního spánku, nemohu tedy počítat ani s ní…

 

Je jedna z ledových únorových nocí a já jsem sama.

 

Všímám si, že všechna okna v údolí se podvolila nepsanému zákonu noci a zaplavila je čerň, všichni ostatní lidé šli spát, cítím to, protože jejich srdce se naplnila klidem, nedokážu však odlišit jedno od druhého, možná je hranice mezi nimi tenčí, než jsem si myslela, je docela dobře možné, že není rozdíl mezi mým srdcem a srdci těch druhých, možná jsou všichni lidé jen součástí jednoho těla, většího a dokonalejšího, než si vůbec dokážeme představit. Zachvěji se při té představě a uvědomím si, že je mi zima. Žár, který svým řáděním způsobovaly Běsy, odešel s nimi, protože už nezbylo naprosto nic, co by mi mohli vzít. Prostě se sebrali a odtáhli dál. Zato tma kolem mě krouží ve stále těsnějších a těsnějších kruzích, jak ráda bych spatřila alespoň drobnou jiskřičku, jenže u sebe nemám ani sirky, ani zapalovač. Ani v pomoc Ohně tedy nemohu doufat. Horečně přemýšlím, jestli zůstal ještě někdo, ke komu bych se mohla obrátit o pomoc. Matně si uvědomuji, že jsem kdysi znala někoho, kdo by dokázal zahnat všechny chmury, znovu zažehnout pochodeň a zachránit mě přede mnou samou, ale nevzpomínám si na jeho jméno. Zběsile listuji diářem, pročítám stránku po stránce, ale nemohu narazit na nic, co by mě přivedlo byť jen na stopu. Obracím svou paměť naruby a zase nazpět, ale marně…

 

Je jedna z ledových únorových nocí a já jsem sama…
Je jedna z ledových únorových nocí a já jsem sama…
Je jedna z ledových únorových nocí a já jsem sama…
Je jedna z ledových únorových nocí…
Je jedna z ledových únorových nocí…
Je jedna z ledových únorových nocí…
Jsem sama…
Jsem sama…
Jsem sama…

 

A pojednou se mi na tváři rozlije blažený úsměv. Vzpomněla jsem si.