má jízda tramvají

brzo odpoledne na karolvě náměstí se lidé přelívaj přes přechody, přerušovaní řekou aut. tramvaje se vyprazdňují
a opět plní. lidé namačkaní na sebe. tolik cílů, telefoních hovorů a neproniknutelná temnota jejich těl -
masíčko v kovovém obalu na elktriku.
"prosím vás, můžete někdo pustit toho pána sednout?"
rozhlížíme se zmateně, nevidíme dál než na třetí čtvrtou tvář. někde dál ve vagónu se odehráva drama pro dva
lidi a kopretinu cestujících v bezprostřední blízkosti. jako výstřel ve tři ráno, jako smích co zaslechnete v
parku z druhé cesty oddělené křovím, jako zkouška sirén o které nikdy nevíte kdy se koná (přestože pravidelně)
tak najednou vystoupí výkřik z rašeliniště trupů a rukou na žlutých madlech do desítek uší.
tramvaj drkotavě pokračuje, bzučí, vydává, příjímá pachtí se s plechem a bakelitem stále dokola po své trase,
sype písek pod kola pří brždění z kopce, zvoní na složitých křižovatkách, zahřívá sedačky, poskytuje ideální
podmínky pro chřipky, žloutenky a jiné radosti. otevírá nahodile knihu kdo je kdo, na nekonečném počtu stránek.
lidi svírají psy, tašky, mobily, batohy, svůj čas a své cíle. vydávají pachy, ukazují pojetí svévize. někteří se
dívají jiní mají jen otevřené oči. někteří sedí jak v čekárně, jiní pospávají, či narychlo a trochu provinile
svačí.
akcelerace, decelerace, někteří vlají v jejich následcích jiní jen uvolněně pokyvují těly jakoby na souhlas
dynamice jízdy. a všichni bez rozdílu se ohlédnou po zvuku policejní sirény ať už přijde odkudkoli.
pak nečekaná situace - prudké brždění - ti co se bojí neustále a všeho padají s vyděšeným pohledem. jiní se
opřou rameny o druhé.
tak cestujeme každý někam ale spolu.
za okny paní s psíkem podobným lišce trpělivě čeká až mazlíček pořádně poštěká tu ošklivou tramvaj. trochu mimo
zastávky postávají kuřáci s podivně upřenými pohledy skrze skla na cestující. neutrálně pozorují, žhnoucí konečky
cigaret a tváře v druhém plánu. samozřejmě maminky které nemají moc pohledů krom na poklad v kočárku a případné
nebezpeči v nejbližším okolí. kráčejí různými kroky, tlačí různé kočárky. na promenádě spanilé, nebo prakticky
unavené v teplácích a neforemnými tvářemi. žáci a studentíci v tlupách plných zubatých úsměvů a bezděčně
razantních pohybů. míjíme všehny a sebe v teorii relavtivity pro zjednodušení vysvětlovanou na pohledu z okna
cestujícího tramvaje.
jsme někde mezi pohybem a myšlenkou na cíl. někteří jsou vlastně už v cíli, i když jen virtuálně, jiní čekají
vědomi si cesty, další se dívají.
někteří vypínají, nežijí v této chvíli, jen off-line čekají. a ti co nesvačí, ti co si neprohlíží ostatní, ani
nekoukají z okna tak spí.
možná, že by stálo za to, najít v protiskluzové gumě na podlaze tramvaje prach všech kroků a ze všech koutů.
přečíst si příběhy z bot cestujících. přemýšlet o vráskách ve tvářích, o barvách a stylech vlasů. o rukou které
bělají, tikají. o klidných rukou o rukou pěstěných i obyčejných. o směsi pohybujícího se, pohybovaného a pohybu
částic každého dne.
ale už brzo budem na naší zastávce, dneska se to ale vleče. nemám celej den na to sedět v tramvaji!