14. SUPERKOULE - bez domova - dílo č. 6

Byl vlahý podvečer, vzduch voněl jarem a po mezích se proháněli zajíci. Z polorozpadlého seníku za humny bylo slyšet tlumené bečení. Sluníčko svými posledními paprsky zvědavě nahlédlo dovnitř rozbitým oknem a spatřilo dva beránky. Když se dnes pásli u lesa, podařilo se jim při hře na schovávanou vzdálit se od stáda, a kupodivu, nikdo si jejich přítomnosti nevšiml a stádo odešlo k domovu bez nich.
Beránci si nejdříve užívali volnosti, bezstarostně se honili po lukách a spásali tu nejchutnější mladou travičku. Ale jak se slunko klonilo k západu, začaly se jim do dušiček vkrádat obavy. Dobře věděli, že nejjistější by bylo uhánět domů do ohrady, ale protože oba byli beránčí furianti, nechtěli o nenadále nabytou svobodu tak lehce přijít.
Kde ale přečkat noc? Staršího Šimona napadlo, že by jim jako úkryt mohl posloužit starý seník, kolem kterého se stádem již mnohokrát prošli. Zaběhli tedy dovnitř, podařilo se jim i zavřít dveře, a hned se cítili bezpečněji. Rozjařeně plánovali, co všechno podniknou, než se vrátí ke stádu – jestli se vůbec vrátí... Slunce ale zapadalo stále hlouběji za obzor, až byla taková tma, že si beránci viděli sotva na špičku čumáčku, ptačí zpěv umlkl a kolem se rozhostilo tísnivé ticho.
Šimon se neklidně zavrtěl. „Ty, hele, to byl ale poměrně blbej nápad zůstat tady přes noc! Co když něco přijde a sežere nás?“ obrátil se trochu nerudně na mladšího a menšího Tobiáše. Ten si ale nenechal nic líbit: „Jo, byl to blbej nápad, zřejmě je to tím, že to byl tvůj nápad. Já jsem od začátku říkal, že bysme se měli vrátit, ty chytrej!“
Šimon se bránil: „Co kecáš, před chvílí jsi jásal, jak je to super bejt volnej jako pták, tak se do mě teď laskavě nenavážej! A nezapomeň, že jsem to byl já, kdo vymyslel tenhle úkryt. Měl bys mi bejt vděčnej a ne blbě kecat, to nám teď houby pomůže.“
„No jo furt,“ zabrumlal Tobiáš a uvelebil se na slámě. „Hele, Šimone, tak vrátíme se teda nebo ne? Na druhý straně můžeme mít volnost, všechny možnosti otevřený, můžeme vykonat velký věci...“
Šimon povýšeně opáčil: „Tak ty bys chtěl konat velký věci, jo? Ty můžeš bejt rád, mrňousku, když ve volný přírodě vůbec přežiješ. Víš, jaký různý nebezpečí na takovýho hloupýho berana, jako jsi ty, všude číhají? Někdo tě může třeba i zastřelit... a to vůbec nemluvím o vlkách, který se tu všude kolem potulujou a brousí si na tebe zuby,“ vykládal důležitě.
Tobiáš nadskočil a vyděšeně zabečel: „Šimone, hned toho nech! Vytáhneš mě sem a teďka mě ještě strašíš? Jestli mě něco sežere, máš mě na svědomí, béé,“ dokončil plačtivě.
„Co děláš, vždyť to máš jedno,“ pokračoval Šimon nevzrušeně,“ má tě sežrat vlk nebo tě mají sežrat lidi? Brzo budou velikonoce, a skopový na rozmarýnu je největší lidská pochoutka, to nevíš?“
Tobiáš se zoufale bránil: „Mě teda určitě nesežerou, to ne! Já budu plemennej beran, a budu si užívat... Však se podívej na našeho vůdce stáda Davida! Dávno má nejlepší za sebou, sotva leze... je čas, aby ho někdo vystřídal!“
„Jo, to určitě, všechny ovce čekají jenom na tebe, už se třesou, chachá!“ smál se Šimon. „Taky vidím, že to s Davidem jde s kopce, ale příští plemennej beran budu samozřejmě já! Vždyť se na sebe podívej, jak jsi malej a neduživej... to mně už raší rohy, hele!“ ukázal pyšně na zárodky čehosi na svém čele, „a ty? Ty jsi ještě jehně. Možná nestojíš ani za to, aby tě podřízli, tak si tě třeba nechají na vlnu... ale víš, co to znamená, že jo?“ dokončil významně.
„Co to jako znamená?“ vyděšeně se zeptal Tobiáš.
„No co asi? Že tě vykastrujou přece, a udělají z tebe skopce. Skopčáku, skopčáku...“ posmíval se Šimon škodolibě, aby zakryl nepříjemné mrazení v zádech.
Tobiáš vyskočil na všechny čtyři: „A už toho mám tak akorát! Tohle si nenechám líbit! Chceš dělat berany berany duc?“
„Tak ty se chceš prát, jo? Klidně, roznesu tě na kopytech,“ zvedl se i Šimon.
Beránci se postavili proti sobě, sklonili hlavy, párkrát hrábli kopýtkem o zem a pak se proti sobě rozeběhli. Ale protože v seníku byla opravdu tma, netrefili se do sebe ani napodruhé, ani napotřetí, a místo toho naráželi čely do zdi, jen to dunělo.
„Hele, nenecháme toho už třeba?“ ozval se nakonec udýchaný Šimon. „No tak třeba jo, když teda myslíš,“ odpověděl Tobiáš, plný hrdosti, že to nevzdal jako první, přestože měl už taky namále.
A tak se vyčerpaní a usmíření beránci uložili vedle sebe a pozorovali, jak na nebi svítí měsíc.
„Ty, Šimone, mně se strašně stejská po domově! Taky se ti tak stejská?“ ozval se Tobiáš smutně.
„Ale to víš, ty malej troubo, že se mi taky stejská! Co bych dal za to, abych byl teďka s ostatníma ovcema,“ opáčil Šimon smířlivě, a pak váhavě dodal: „Chceš něco slyšet? Já jsem složil báseň!“
„Báseň, jo?“ vykulil oči Tobiáš. „Sem s ní!“
„No já nevím... ale když teda tak moc chceš...“ Šimon se postavil, uklonil se, třebaže to v té tmě nemohlo být vidět, a začal deklamovat:

Domove, domove,
domove beránčí,
když na tě vzpomenu,
srdce se roztančí!
Domove, domove,
sladký a jediný,
po tobě zatoužil
beránek nevinný.

„Tak co? Dobrý, ne?“ zeptal se pak pyšně.
Tobiáš se ze všech sil snažil tutlat smích, ale dlouho to nevydržel. Po chvilince se rozchechtal, až to s ním lomcovalo, obrátil se na záda a třepal ve vzduchu všemi kopýtky: „Ty vole, já z tebe nemůžu... to je teda dílo... vždyť jsi vykradl Sládka nebo koho, simtě, a ještě je to sto let za opicema... muhehe...“
Šimon byl uražen do hloubi duše. Zabečel vztekle: „Abys věděl, tupče, inspirovat se klasikem není žádná hanba. A vůbec, s takovým ignorantem nebudu ve společný stáji už ani minutu. Jdu okamžitě pryč a ty si tady dělej, co chceš!“
Tobiáš byl rázem na všech čtyřech: „No to teda né... jestli něco, tak půjdu já a ty si tady můžeš klidně zůstat!“
„Jo, ty bys tak akorát někam šel, prosím tebe! Jen se nedělej, ty zbabělče... já odcházím a už mě v životě neuvidíš!“ bečel Šimon uraženě.
„Nejsem žádnej zbabělec, abys věděl... jdu a to hned!“ a Tobiáš se hnal ke dveřím. Šimon vyrazil za ním, u dveří se chvíli přetlačovali, a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se náhle z dáli neozvalo táhlé zavytí. Snad to byl jen jejich ovčácký pes nebo nějaký voříšek ze vsi, ale beránci okamžitě odskočili ode dveří.
„Vlci!“ vydechli oba naráz, a vztek je rázem přešel. Tiše jako pěny přešli bok po boku do nejzazšího rohu seníku a tam se stulili k sobě.
„Ničeho se neboj, Tobiáši,“ opakoval Šimon konejšivě, napůl sám pro sebe. „Teď si tady hezky zdřímneme a ráno se pěkně vrátíme ke stádu.“
„Jo, vrátíme se, viď?“ zašeptal Tobiáš vděčně. „Já už nechci konat velký věci... a hele, třeba z nás obou budou plemenný berani, co říkáš?“
„No co by ne, to je dost možný,“ ujistil ho Šimon, „a tak už koukej spát!“
A tak beránci usínali, měsíc svítil oknem do seníku, a Tobiáš měl ještě něco na srdci: „Šimone, ještě ti musím říct... ta tvoje báseň je dobrá, vážně!“
Šimon blaženě otevřel oči do tmy: „Jo? Fakt si to myslíš? Já vždycky věděl, že máš v podstatě dobrej vkus...“
A Tobiáš vydechl už z polospánku: „No jasně... měl bys ji určitě někde publikovat...“