Kapitola čtvrtá- Přísně tajné spiknutí

Prosím, napište komentář...

Tak co ještě tě to čtení mýho deníku neomrzelo?? Tak poslouchej:

Ráno mě probudily sluneční paprsky, tyčící se nad velkou jadernou elektrárnou.

Je mi to dost divný, protože jsem seděla, teda v tuhle chvíli jsem spíš ležela v Sandřiným klíně… A jela v autě, teda tomu v čem jsme jeli s auto říkat ne dá. Ještě aby toho nebylo málo naše jsem nikde nezpozorovala.

Ještě aby nás unesly!

No asi takhle, s mým zadkem XXL by mě mohli asi tak jedině odvážet na ještěrce ze stavby.

Aspoň jsem se vyvodila z iluzí o únosu, ale tisíc krát horší než únos byla moje ségra Ema roztahující se na mé levé noze.

Jak jsem se začla vrtět tak si mě všimnul spolujezdec a říkal, teda spíš říkala:

,, Konečně Běto!!! A já myslela, že se mi ani jedna neprobudí. Tak vítej na palubě!!!´´

V duchu jsem si řekla:

,,Ježiši!!! Odkud zná moje jméno??? A kdo to vůbec Je???´´

,,Odkud mě znáte???´´

Zeptala jsem se odvážně.

,,Ty si mě nepamatuješ, Běto???´´¨

Podívala se na mě ta žena a začala sena mě  ksichtit.

,,Ne.´´

Odpověděla jsem.

Žena nade mnou zakroutila hlavu, zhluboka vydechla a začla se mi vykecávat.

V tyto chvíle bývám duchem nepřítomná, ale teď mě to výjimečně zajímalo.

,, Když si byla malá jsme byli na Fialovým kopci. Pamatuju si jak se tenkrát Sandra učila chodit… Je to jako kdyby to bylo včera. Akorát na Emu moc nepamatuju.´´

Řekla.

,,Neboj teto, o na to nějak zkousne…´´

A obě jsme se začly řechtat a já si řekla vlastně to je teta Nela!!!

Najednou se do hovoru přidal strejda Miloš a rozespalá Sandra:

,,Alžběto, neroztahuj se tak…´´

 Řekla a pak tak divně zamručela asi si  něčeho všimla jako první.

,,Alžběto, kde to jsme??? Ježiši, podívej se na mě…Co to mám na hlavě???´´

,,V hlavě nic a na hlavě to není o moc lepší…´´

,, Drž hubu!!!´´

Vykřikla.

,, Prosím vás děvčata, to auto má svá léta…´´

Křikl na nás strejda.

Jeli jsme přes zástavu novostaveb a obě jsme čekaly kdy nám zastaví a my budeme moc vyběhnout ven před krásný domeček, ale zdání klame.

Projeli jsme ulicí novostvaveb a strejda ani jednou nepřibrzdil.

Byly jsme z toho mrzuté.     

Mezitím se probudila rozmazlená Ema. Ku podivu se ani nedivila.

Asi je divná…

,, A  kde jsou vůbec naši?´´

Zeptala se Sandra tety.

,,Tvůj tatínek s maminkou prý se bohužel nějak zadlužili, ale tatínek dostal práci v Německu a maminka taky..´´

,,Aha!! A to znamená???´´

Zeptala se drze.

,,To znamená…, že už jsme tady!´´

Ukázala teta na dům na konci ulice( lepší název mě nenapadl, protože kdybych to nazvala ulicí tak urazím všechny ulice na Světě!).

To místo mi připomínalo stupnici od nejlepší až po nejhorší zříceninu.

Ta polozřícenina před kterou jsme všechny tři stály s otevřenou hubou, byla asi něco mezi.

Tak jsme tam čuměly jak tři vyvoraný myši, než zazněly slova:

,,Mami, kdo to je?´´

Zeptal se hlas (kluk mezi dvanácti až patnácti).

To s tou holkou mi pošeptala Sandra, která má velice vytříbený sluch. Už jsem určitě zmiňovala o Sandřiným bláznivým nápadu hrát na bicí….

To je Magor co???

,, No tak!! Holky!! Pojďte!!´´

Jelikož jsme si se sestrou velmi podobné a vypadáme asi takhle:

Sandra má světle hnědé vlasy na ramena, hnědé oči, je hodně hubená myslím, že když jsem jí naposledy pročítala deník tak měla padesát dva kilo, výška okolo sto šedesáti čtyř cenťáků.

Sandra je povahově náročnej člověk.

Než jí pochopíte tak si docela štrejchnete…

Miluje jehlovitý podpatky a chce být modelkou.

Já se na první pohled od Sandry vůbec neliším až na těch pár beďarů na nose to je na stejno.

Já mám takovou povahu, že mě nikdo nikdy nezapomene (bez vyjímky ).

Jednou bych chtěla potkat kluka mých snů.

Když jsme všechny předstoupili před branku, která mi byla kousek nad kolena, tak jsem ji hravě přeskočila. Jenom že to jsem netušila, že jen co udělám krok tak šlápnu do hromádky   ( pořádné hromady), kterou zde jistě zanechal jistě nějaký gaučový pes.

Mimochodem ségra to neměla o moc lepší.

Když oddendala dřevěnou překlopku branky, jaksi ji dvířka zůstaly v ruce….

V tu ránu začala tak ječet, že to nezná obdoby.

,,Běto, já se tam bojím jít!!!´´

Řekla mi Ema, která měla na krajíčku a tak jsem se vrátila k brance.

Samozřejmě jsem opět prošla jakýmsi svinstvem.

Vzala jsem Emu do náručí a přenesla ji přes nízký plot.

Položila jsem ji na zem a chytla za ruku a společně jsme šly ke dveřím.

Sandra si již vyřvala hlasivky a vrátka tam nechala opřené.

Udělala první krok.

Asi si dokážete představit její jehlové podpatečky obalené bahínkem…

Nejlepší okamžik nastal až když  jsem s Emou od dveří otočily  a vykřikla jsem na ni:

,,No tak Sanruše, Honem,  honem...!!     

 Ségra přímo nesnáší když na ni zavoláte ,,SANRUŠE´´ a tak se rozběhla, proti mně a to jste měli vidět!!!

Jak vyběhla tak zakopla o nějakej šutr  a hodila držkopád přímo do bahna…

Já se začala tak strašně řehtat, že jsem si musela sednout, abych se nezřítila na beton.

Ve dveřích se pochvíli objevil opravdu nějaký kluk, ale tak sladkej…a Řekl:

,, Kdo jste???´´

A já mu odpověděla za nás obě, protože Sandra by to za sebe asi nezvládla s plnou pusou bahna.

,,Já jsem Alžběta. Tady ta holčička se jmenuje Ema a tamhle si užívá bahní lázeň moje druhá  sestra Sandra.´´

Řekla jsem.

Ku podivu se mému nechutnému projevu trochu pousmál.

,, Jo, já jsem Vojtěch. Těší mě.´´

 A mě i Emě potřásl rukou.

,, Já jsem prssskk Sa Prsssk ndra pliv pliv.´´

,, Ta já musím holky, když tak bydlím kousek odsud.´´

A zamával mi.

Konečně jsem vstala a vešla dovnitř, kde byla teta Nela.

,, Emo, kde máte Sandru???´´

 ,,Této, o na se ještě bahní…´´

Řekla radostně Ema.

Teta se trochu zamyslela, ale dál už se neptala a řekla nám ať jdeme nahoru po schodech a pak do leva do druhých dveří.

Tak jsme šli.

Otevřela jsem ty dveře před námi a….

V pokoji sedělo asi čtyři lidi (děti) a byli k nám otočeni zády. Samozřejmě nechyběl ani ten provinilec co zanechal na zahradě ty prvťavoučké hromádky (ironie). 

Když jsme vešli otočili se na nás.

Já jsem neměla slov a proto jsem tak blbě na ně čuměla, až se mě nějaká holka.

,,Kdo jste??? A kdo vám sem dovolil jít???´´

,, Sory, že jsem se hned nepředstavila. Jmenuju se Alžběta a tomhle je Ema.´´

,,Ahoj…´´

Řekla stydlivě Ema.

,, Ty jsi Alžběta??? No jasně moje sestřenka. To tě tu pěkně vítám.´´

Řekla ta holka.

,,Já jsem Anděla.´´

,, Já jsem Štěpán. Tvůj bratránek.´´

,, Já jsem  Maxmilián a klidně mi říkej Max. Bydlím dvě ulice odsaď. ´´

,, Já měla dojem, že máš dvojče…´´

Řekla Anděla.

V tu chvíli do dveří v padala Sandra, ale už byla dokonce čistá nezabahněná a měla na sobě vytahané hadry po tetě Nele.

Ptáte se proč vytahané?

Protože je teta nějak…No, já ji nechci urazit, protože ona je stašně hodná… Je  trošku při těle. Lépe řečeno vypadá jako něco mezi bojovníkem sumo až po popovou zpěvačku po žrací dietě a asi tak deset minut před smrtí.

Prosim vás radši si to nechte pro sebe jinak bych mohla skončit na záchytce městské policie.

,, Alžběto, ty budeš trpět!!!´´

Zakřičela na mě nenalíčená Sandra.

Já jsem pořád držela Emu za ruku a tak jsem v polední okamžik vykřikla:

,,Počkej!! Počkej!! Pojď Emo!!´´

Řekla jsem ji a odvedla ji na chodbu kde se v tu chvíli objevila holčička (něco jako Ema).

,,Co tu děláš Alžběto???´´

Zeptala se mě ta holčička a vůbec se nestyděla.

,, Prosim tě tohle je Ema jděte si spolu hrát..´´

,,Tak jo!!!´´

Vykřikly obě zároveň a ta holčička chytla Emu za ruku a běžela s ní ze schodů dolů.

Já jsem se vrátila do pokoje a…

Tuhle scénku jsem radši nekomentovala.

Začaly jsme se hezky po holčičím prát, jenom že jak to bývá zvykem já mám desetkrát větší sílu než moje sestra takže jsme byly rychle hotový….

,, Holky nechte toho!!´´

Vykřiknul vynervovaný Max.¨

,, Ale jen je nech jsou tak hezký když perou…´´

Řekl bratránek Štěpán.

Tahle věta mě tak dostala, že jsem pustila sestru. Přišla jsem k němu a vlepila jsem mu facku až to mlasklo. Zároveň jsem mu na hlas zdůraznila:

,, Já nejsem hezká…!!!´´

  ,, Jo…jo!!! Nejsi teda hezká…´´

,,Dik.´´

,, No tak už nechte tě ch blbostí!!!´´

Vykřikla vážně Anděla.

,,Musíme řešit útok na výchoďáky… Jejda to jsem neměla říkat tak na to zapomeňte…´´

Všichni tři si složili hlavy dohromady a my na ně jen tak civěly.

Najednou se rozletěly dveře a v nich stál další kluk…

,, Tak pojďme musíme jít jinak na to výchoďáci přidou…´´

Vykřikl ten kluk ode dveří a když nás viděl řekl:

,,Holky ať už jste kdokoliv já jsem Kuba…´´

,,Ahoj já jsem Sandra.´´

Začala se mu dvořit.

,, A já Alžběta…´´´

Řekla jsem a Kuba zopakoval ty slova co říkal o nějakých výchoďácích.

,, Do Prčic!!! O jakých výchoďácích se tu pořád bavíte?´´

Zeptala se ségra drze, protože ona k smrti nesnáší tajnosti.

,, Andělo, mám jim to říct?´´

Zeptal se Max.

,, Řekni jim to stejně polovinu z toho už věděj…´´

Řekla Anděla.

 ,,Sandro, Alžběto, už celý tři roky věrně válčíme s Výchoďáky….Jsou hrozný!!!!´´

Řekl Max.

,,A vůbec co s nimi máte???´´

Zeptala se Sandra.

,, Blázníš!!! Výchoďáci, neboli ,, KLUB TYGRŮ´´ jsou ti nejhorší lidi ( Bůh ví jestli jsou to vůbec lidi) na Zeměkouli!!!´´

Vykřikli všichni zároveň.

,, Jo a mezi náma jak si říkáte vy?´´

Zeptala jsem se zvědavě

,, No, my jsme vymějšleli nějaký názvy a nejvíc byl zajímavej ,, KRVAVÁ SEDMIČKA´´

Řekl Štěpán a my dvojčata se začala řehtat.

,, Čemu se smějete?´´

Ptal se Max.

,,To víš my jsme veselá kopa…´´

 Když už jsme se sklidnily tak jsem se zeptala poněkud dost krutě Anděli: 

,, Ale proč???´´

To je dlouhý příběh…

---