desetistupňová abstinence

v předjarním slunci už je cosi nabízejícího rozhřešení. v prasklinách betonu nalitého někdy před padesáti lety kolem domu hnědá se lišejník,
otrlý mrazům, a mech začíná kvést. také větvička ořechu leží presně tam kde má, klidná suchá, šedá, strupatá. dokud ježaté zuby hrábí neodklidí jí pro jarní tvář zahrady, návštěv a grilování.
na starém křesílku odolném dešti sedím dopoledne na zahradě plné slunce. sice mám jen zbytek tabáku a jako obvykle hlad, k tomu abstinenční příznaky - dva dny bez piva, ale jsou tu černobílé listy buxusu, borovice stále hrdá, a holátka nahé stromy. těmi se musím vyléčit, nasytit. ne snad žaludek, ale to co uvnitř kožený kabely mýho těla lítá sem a tam, naráží na stěny a kříčí. snaha o zen musí stačit alkoholovému démonkovi.
odkládám joyceho, nedokážu číst nic. odkládám šálek, čaj už taky nedokážu pozřít. snažím se odložit si oči do větví. je neuvěřitelné jak lze žít, bez ničeho. s hubenou stravou, s cejchem za všechno co sem já od všech, s frustrací tak hlubokou, že už se nechytá ani poluce. i bez fáče alkoholu. i tak stále jsem, cítím, vidím, myslím a slunce se na mě usmívá.
absťák-neklid mě tu a tam nutí vejít dovnitř a podívat se do zrcadla na toho zoufalce vlastnícího vědomí. jdu, podívám se ale nějak ho nevidím.
te deum narcis... líbím se sám sobě. no snad nebudu jediný až nastane čas šlapat ulici - buzíci mě vždycky obletovali, brzo dostanou možnost i obskakovat - ale nevim za kolik, nepolíbený prostitut.
podobné myšlenky, pestře pomalované štíty vikingů na lodi zčernalé solí, zobáček ptáčka uzpůsobený pro uštípávání poupat, kočičí trus vždy
viditelný, a pečící se asfaltová střecha kůlny mi musí stačit. napiju se barev, najím se očima, pomiluju pocitem.
rád bych znal alespoň jediného člověka který by byl osamělejší a víc v háji. ne pro pocit nadřazenosti, hrdý pohled patricije, pro šlehačku na
konci prstu olizovanou s rozkoší pod pohledem hladového otroka. pro sebe, pro smilování, pro (snad) možnost záchrany skrze podanou ruku. ne tu kristovu. tu obyčejnou, se zažloutlými prsty od cigaret. ruku co touží po záchraně neb se neunese, a tak vytahuje z propasti ještě
bradavičnatější žáby než sem já sám. nebe se směje krutým smíchem. rádoby světče, svetr převlíkni stejně půjdeš do kelu. ¨
možná až pochopím ono "bůh je stará tlustá žena sedící na zápraží." či prst mířící k ryku školáků hrajících fotbal - vox dei, pak budu odměňovat skromným penízem svého skromného altruismu a dostane se mi i skromné odměny.
od nehrdé tváře potřebného, přes tvdrou tvář přesvědčeného nabíhám k slzám pokorného. co vše se děje v hlavě bez stimulantů? pravda,
nepřikrášlená, nepřitažlivá pravda. na hony vzdálená od té podmanivé dívky bílé v bílém, od pravdy filozofické co dává sílu něžnýmy doteky
nehmotných prstů, letmými polibky rtů jiné sféry. jen pravda. něco jako rocky balboa a jeho direkty života a podobný... pravdy? řekl bych kecy, ale ono to tak bude. pěsti jsou cítit bez desetistupňového anestetika.
rozhraní světla a listů buxusu hoří. redaktorky radia wave hoří v náručích peruánských fotografů evropské špíny, servistní technici se hádají o
to koho pozdravuje hosteska z lotosu přes dispečing, moje matka leští starožitný lustr, a bratr jezdí na elektrokole do ekopráce. studentky
filozofie píší bakalářky a daj´ mi tu a tam stravenku. další v saku z kůže a aksamitu s vyšitými notami oslňují kolektiv svými pracemi,
synfoniemi a pokorou. pankáči pořád jezdí s kocovinou do skladu odkud mě vyhodili, a na nohou mám boty na míru od sponzorů který nikdy nečetli nic z mýho pokroucenýho pera, v naději, že mi to jednou dojde.

tolik k dopoledni. jaksi otevřenému něčemu co já ne a ne chytit, zakousnout se tomu do krku a jako londonovský hrdina pít krev starého vlka, pro čisté přežití. jen dopoledne. co bude dál?