Poutník

„Proč se vydat na cestu, z které se nikdo nikdy nevrátil?“: tahle slova zvolna prorůstají, jako jarní tráva po zimě, Tvou rozbolavěnou a vyprahlou duši, pozvolna proplouvají poklidným řečištěm Tvé dřív divoké krve. Ta slova plíživě prostupují celým Tvým unaveným tělem a útočí znovu a znovu na Tvé pohasínající srdce. „A opravdu se nikdo nevrátil?“: ševelí Tvé rozpraskané a vyprahlé rty. „Možná. Možná jen hledající poutníci cestou sešli na nesčetných křižovatkách jiným směrem! Možná je přestalo bavit, prodírat se za ní roštím a trním! Možná je zlákala pohodlnější, široká cesta, natolik zřejmá, aby ji opravdu vnímali a ne jen tušili pod nohama!“: dí Tvůj průvodce.

„Jaká je vlastně Tvá cesta a jaký je Tvůj cíl?“: otázky, které Ti zas a znovu klade hlas, známý a přesto cizí, hlas který Tě znenadání před pár dny vyhledal a s touhou cíle, která Ti v hrudi ještě zbyla, a až do těchto chvil neopustil. Mnohdy nemáš už ani sílu tomu tajemnému hlasu odporovat, jeho otázky jsou těžší a těžší rébusy a i když Tě bolí co a jak Ti říká, jsi za něj vlastně moc rád. On je Tvůj nepřítel i jediný společník na cestě za ní. „A kdo je vlastně ona?“: ptá se Tě se stejnou drzostí, s jako se k Tobě poprvé přidal. „A co uděláš až ji konečně najdeš?“

Dělám, že neslyším, co mi můj společník našeptává. Jdu dál. Dál se potácím písečnými dunami, kde nohy se hluboko boří do tekoucího a žhnoucího písku. Pomalu míjím umně vymodelované vlny, které místy prorůstá jemňoučký větrem čechraný řídký porost travin. V dály je slyšet ozvěna tisíce hromů a řev jakoby celého nebeského zvěřince. Obloha je přesto blankytně modrá a ve své mraky neposkvrněné barvě i jakoby strnule tichá. Zase vidím její oči, které se pořád jenom usmívají. Rád bych si vzpomenul na víc, ale jsem jak slepec, co v posledním okamžiku si vštípil do paměti jen tu jedinou a poslední vzpomínku na její překrásné oči a pak navždy zůstal v temnotě. Marně si zkouším vybavit víc. Jen matně se mihne kratičká vzpomínka na krásné a teď vím, že i falešně milé rty a snad si vybavím i zlaté vodopády jejích vlasů, které v divokých peřejích snášejí po útlé šíji dál se plazí jako divocí hadi dolů po ramennou a jenž vyzívají a touží po doteku. Tohle je, ale nejspíš jen moje fantazie, jediné co si pamatuji přesně, jsou ty oči!

Klopýtám dál a do krve odřené a bolavé nohy my váznou v pálícím písku. Slunce mám vysoko nad hlavou a ještě dlouho do mě bude nemilosrdně zabodávat své ostré zlaté nehty. Spálenou kůži na ramenou a krku už samou bolestí ani nevnímám. Je tu další křižovatka. Nové dvě cesty. Zpátky se už nedokážu ani podívat natož se vrátit. Dojít až sem mě stálo bolestivě mnoho a přitom to začalo jen malým ústupkem.

Zkoumavě hledám cokoliv, co by mi pomohlo určit můj další směr. První z cest dál pokračuje mírně zvlněným terénem a písek víc než kdykoliv předtím prorůstají trsy trav a skal. Druhá a spíš neviděná cestička mizí v překvapivé hradbě zeleně. Bolestivě polknu prach a písek usazený v krku. Najednou nevěřím svým pálícím očím. Hradba zeleně?

Vracím svůj pohled i směr k první pěšině. Už za okamžik začínám ošklivě litovat svého rozhodnutí. To co se zdálo jemnou travinou jsou zvláštní a krvelačné rostlinky. S každým mým krokem zachytávají svými dlouhými úponky za cáry mého oblečení. Když se dostanou na holou kůži se skoro slyšitelným šlehnutím vykreslí na mém těle krvavě kvetoucí květy. Písek se pomalu ztrácí pod nohama a terén  je kamenitý a pozvolna stoupá. „Zvedni hlavu!“: sykne mi do ucha můj průvodce. Zastavím se a nevěřícně zírám. Úzká a neznatelná cesta se jakoby líně vine dál strmě a vysoko do skalnatých kopců. Připadám si male, zdrceně tou masou kamene kolem. V hlavě mi bleskne, že jedině z hory bude snad vidět pokračování a možná i cíl mé poutě.

Jdu! Jdu a nevnímám nic než rozpraskané kameny pod svýma stejně dobitýma nohama. V mysli mi současně s tlukotem vlastního srdce tepe hromada výčitek, nadávek a nevyřčených otázek. Spílám si, že jsem se bláhově vydal na cestu za svým pochybným snem. Za ní, o níž všichni sní, ale všem je tak krutě nedosažitelná. Postupně vnímám všechny útrapy své cesty a v duchu sčítám všechny bolístky a rány, které jsem utržil od těchto dnů.

Nedal jsem jí málo, ale ona chce jen víc a víc. A přitom co mi dává ona? Jen mlhavý pocit výjimečnosti, snad pocit náklonnosti, příslib lásky, ale jak je ďábelsky krutá! Cestou to byly jen a jen strasti a trápení. Bažiny hladově natahující po mně své lačné ruce. Keře a stromy, co trny mi trhají maso z kostí. Žár dnů, který mi vypálil svým pekelným ohněm Tvůj cejch a noci co milosrdnými leč ledovými polibky slíbaly mé zmučené tělo.

„Hnal jsi se za přízrakem!“: posměšně mi šeptá můj doprovod. Chci ho konečně vidět, darebáka. Jenže dál a dál se točí kolem mě jako bláznivý jarní vítr. Jeho hlas postupně sílí, mohutní, křičí, spílá mi, řve!

Ticho! A v nastalé tmě, co mezitím zvolna připlula, jako koráb bludného Holanďana, vidím v odrazu kaluže tvář svého průvodce. Na kraťoučký mžik mě bodne u srdce a mám pocit, že se snad rovnou zastavilo. Jeho tvář znám. Je moje!

Těžce s halucinací v náručí se zvedám ze studené země. Sinalé a na kost vyhublé paprsky měsíce mě hladí po vlasech a zlehka se dotýkají mé ledovým potem zalité tváře. Točí se mi hlava, cítím bolestivě zrychlený tlukot vlastního srdce, sypavě dýchám a roj myšlenek je jako stádo rozběhnutých temných koní. Sedím opřený o kmen nejbližšího stromu a snažím se najít rovnováhu v bláznivě roztančené mysli. Z nedaleké zrcadlící se kaluže piji ledovou a hlínou prostoupenou vodu. Dál sedím a vdechuji vzduch, který se ledově prořezává hluboko do mého nitra. Po nějaké chvíli se moje otupělá a zmatená mysl uklidni a zas jsi jsem schopen s matnou a tupou bolestí vybavit svůj cíl.

Cíl kvůli kterému jsem pohřbil svou rodinu. Cíl kvůli němuž jsem ztratil veškeré své nejcennější přátele. Cíl s jehož pomocí jsem na pochybných a zrádných cestičkách málem pozbyl i svůj život. Byl jsem tvrdohlavý, bláhový a slepý, když jsem uvěřil, že Štěstěna s přenádhernýma svůdnýma očima by mohla být jen mou. Teď vím jak vypočítavá a falešná umí být tahle mrcha.