Kvákání

Žába seděla spokojeně na kameni a nechávala volně plynout svůj vztek. „Zasraný parchanti“ opakovala polohlasem se známkou vzteku. Bylo to tento týden již po třetí, co byla napadena a znásilněna chlapci z města. To byla poslední dobou v potoce docela běžná záležitost, těžko byste v dnešní době hledali žábu s panenskou blánou, před týdnem to byla malá Kvačinka, ale tu tenhle týden chytil malý, pihovatý Žid, tak jí vystříkal prdel, až z toho chcípla na rakovinu střev.

Pomalu si drhla svojí malou pyčku na jejíž okraji ještě před chviličkou tekla žabí krev naředěna s mrdkou, když ji oslovila kachna stojící kolem. Šťastná to žena, řekla by o ní babička Blažková, protože neměla žádné problémy. Mohla si celý den plavat po rybníce sem a tam a občas si zapíchala se starým kačerákem. Kluci na ní nemohli – to že jdou ptačí kloakou i nejrůznější sračky, na to by si zvykli, ale blízko byla mazová žláza o kterou si páni násilníci vždycky upatlali a slepili chlupy kolem ptáka. Pak měla ještě zobák, kterým už nejednomu čurákovi ukousla předkožku.

Přistoupila k naší žábě a chystala se jí oslovit – ale nevěděla jak, protože co můžete takové staré, nudné a znásilněné žábě říct? „Dobrý den paní žábo, to je ale dneska hezké počasí“ nebo snad ignorovat veškerou slušnost a zkusit apelovat na její současnou situaci, třeba slova „Zašukala jste si dneska dobře?“. Ještě tu byla možnost „Neměla byste se nechat vojíždět tak často, ještě od nich něco chytnete! Zkuste to aspoň s kondomem..“ Žábě se zdálo divné a tak naštěstí pro kachnu začala hovor sama.

„Zasraný parchanti“ řekla žába tiše, aby její slova slyšela jenom kachna.

Kachna byla natolik rozradostněna tomu, že nemusí začínat hovor sama. Vždy se totiž bála ostatních živých tvorů, ale touha po informacích byla silnější, že zopakovala poslední myšlenku, ještě poněkud zkomoleně a tak z ní vypadlo „vojíždět kodomem“.

Žába, poněkud zvyklá na podivné existence potulující se po okolí to považovala za pozdrav a tak ho zopakovala „Vojíždět kondomem i vám“.

„Ale né“ podivila se kachna a ihned se pokusila dodat vysvětlení: „já beru hormonální antikoncepci a manžel žádné choroby nemá.“. Nebyla to však úplná pravda, neboť manžel byl známý děvkař a hobloval každou, která se mu dostala pod křídlo, dle spisu uloženého u obvodního lékaře se třikrát léčil ze syfilidu a trpěl akutním nedostatkem vitamínu B6, dále pak nedostatkem draslíku, zinku a nákazou HIV.

Žába to nepochopila a pokusila se svést hovor k jinému tématu, nenapadlo ji nic originálnějšího než počasí. Nejraději by však nemluvila s dotíravou kachnou vůbec, ale to by o ní mohla po okolí rozkecat kdejaký drb. Řekla tedy: „To je ale dneska hezké počasí!“, aniž by se svým tónem snažila o rozpor s zataženou oblohou, tří hodinovým deštěm a trvajícím severním větrem.

„To víte, že máme.“ podpořila ji v tom tvrzení kachna, ale myslela si o žábě svoje.

V tu chvíli si žába uvědomila svojí chybu a zdálo se jí dosti zvláštní, že si toho kachna nevšimla – ihned si o ní udělala názor, je hloupá, ošklivá a neumí se slušně chovat. Pak jí to chtěla i naznačit „Jen kdyby celý den nepršelo, chvilku vysvitlo sluníčko a přestal foukat ten mrazivý vítr.“

„Vždyť to znáte člověk míní, pánbůh mění.“ pomohla si kachna lidovou moudrostí.

„Na to, že nejste člověk toho o nich víte docela hodně. Slyšela jsem o vás, že hodně procestujete, ale vidím, že k lidem také nemáte daleko.“ snažila se uspokojit kachně ego.

„Vy poslední dobou do jejích tajů také pronikáte, lépe řečeno naopak, nemámliž pravdu drahá sousedko? “

„Ani mi nepovídejte moje drahá!“ nechtěla ji nechat domluvit žába. „Dneska ke mně přiběhnou tři klucí, takoví malý nedochůdčata. Nejdřív koukaj po okolí a pak po mě ten nejmenší skočí a ty druzí ho hecujou ať si sundá kalhoty a pořádně mi ho tam narve. Inu, vždyť jste to před nedávnem také zažila. Jasně, že se ten chudák malinká nechá a vystříká mi celej zadek – ještě teď mě svědí. Pak se na mě vrhli ty dva další, aby nezůstali pozadu. Tenhle tejden je to už potřetí, když je berete každýho zvlášť tak po sedmý.“ vzpomínala smutně žába.

Kachna se poněkud usmála, ale kachního smíchu si jen tak nevšimnete. To bude zase vyprávět kamarádkám a to zase bude smíchu nad cizím neštěstím. Co chtěla už měla když bylo na čase jít, koukla pod křídlo na neseřízené hodinky z falešného zlata a kvákla „To je už hodin, já vám musím ještě uvařit manželovi večeři, on by se jinak na mě zlobil“.

Žába sice věděla, že kačerák už týden nebyl doma. Vždyť to byla ona, kdo to vykvákal celé tůni, ale neřekla nic, protože chtěla mít klid. Postoupila o trochu blíže k vodě a otočila se na kachnu, aby se s ní rozloučila, ale ta stará sprosťačka už letěla za husou, aby se jí pochlubila, jak byl jejich společný plán úspěšný.