Reinlebensborn - 2.

úterý, 20. března 41

 noci se spustila sněhová metelice jako někdy uprostřed ledna, a ne v březnu! Sněžilo, sněžilo, ale kosáci pěli dál, jako by se nechumelilo, a tak ani Já nebudu smutný. Napadlo dobrých 10 cm mokrého sněhu a sype se dál, takže venku to teď vypadá jako někde v Antarktidě. Nic výjimečného v tuto roční dobu, kolem jarní rovnodennosti často ještě napadne nový sníh. Zdá se, že jaro nastane definitivně zase jako vždycky až koncem dubna. Loni byly v tuto dobu také ještě závěje sněhu. Překvapení se nekoná, příroda si jede pořád po svém, s menšími či většími výkyvy. Nezbývá mi než čekat. Naštěstí mám sluníčko jménem Within Temptation! Včera jsem to musel vypnout až násilím a dnes jsem si to pouštěl zas a zas. S tímto diskem jsem se tedy trefil do vlastního vkusu! Vzal bych si ho na pustý ostrov. A do Reinlebensbornu si ho vezmu určitě! Však co, vždyť jsme pohané: Země je naší matkou, Slunce je nám otcem, příroda naší velitelkou a zvířata našimi bratry! Zalezu si zatím s knížkou do postele a bude to. Začínám číst cestopis Sto pohledů na Japonsko.

 

neděle, 25. března 41

ačíná takzvaný „letní čas“. Dnes je poměrně teplo a slunečno, ale tu a tam ještě leží sníh. Už je zaveden letní čas, avšak jaro je stále nejisté. Čas, čas – to se mě nyní pramálo dotýká. Přes zimu mi došly baterie jak v budíku, tak i v náramkových hodinkách. Nevyměnil jsem je. Ke kontrole času používám chronometrů v počítači, v elektronickém diáři, ve videopřehrávači..., hodin mám dost. Do práce nechodím, nikde načas přesně nemusím být, a tak je mou jedinou starostí hlídat čas pouze proto, abych nepropásl nějaký zajímavý rozhlasový pořad, ty televizní hlídá videorekordér. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád! Nechápu lidi, že se nedovedou zabavit doma a musejí proto docházet kamsi do zaměstnání, aby měli co dělat, a dokonce aby byli mezi lidmi, to už je úplná zvrácenost! Patřím k těm tvorům, pro něž čas nehraje téměř žádnou roli a pro něž hodiny nejsou posledním výkřikem techniky. To spíš sleduji čím dál pozorněji vývin počasí. Sezóna už brzo začne.

 

pondělí, 26. března 41

ole již se zelenají a hned jsem zaměřil dalekohledem v dálce tři srnky, jak se odvážily na otevřené prostranství, aby se napásly první čerstvé zeleninky. Je hezky a slunečno, ale v lese jsou ještě závěje sněhu. Táhne z těch sněhových polí zima jako z pleistocénního ledovce. Zábly mě ruce. Kde je už sněhová pokrývka roztátá, tam je zase pro změnu mokro a bláto jako v zákopech první světové války. To nevypadá, že bych na apríla vyrazil na tramp. Loni to bylo taky tak. A předloni a před-předloni taky. Pořád stejné. To nejde uspěchat. Nejspíš odkráčím na svou každoroční trampskou výpravu zase někdy po 20. dubnu, po Hitlerových narozeninách. V okolí posedu jsem zase došel těsně až k párku dvou srn. Byl to srneček s lýčím na parůžcích a srnka, asi jeho družka. Kupodivu mě neslyšeli přicházet, ačkoli mi křupal sníh pod nohama. Chvíli jsem se kochal pohledem na jejich mírnou krásu a ušlechtilost, ale pak se najednou obrátil vítr a ta srnka zavětřila a aniž by mě uviděla, dala se na útěk. Dost mě ta její reakce překvapila; až jsem si pomyslel, že ji snad vyplašil nějaký jiný příchozí, ať už to byl člověk, nebo zvíře. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale nic zvláštního jsem neviděl. Někdy je asi lepší hned utéct při sebemenším podezření, než zkoumat, zda je nebezpečí skutečné. Já už to dělám skoro také tak.

 

úterý, 27. března 41

áno jsem procitnul za jadrného zpěvu pěnkavy, sedící na stromě za oknem. Vypil jsem si šálek čaje, zopakoval jsem si přitom na počítači několik lekcí řečtiny a když jsem vyšel ven na procházku, ta pěnkava tam koncertovala neúnavně pořád. Dnes byl vůbec den pěnkav; jejich typický zpěv se ozýval všude a daly se i vidět. A ne že by se ostatní ptactvo nechalo zahanbit a zůstalo pozadu! Červenky, budníčci, brhlíci, čížci pějí z vrcholů stromů, ze spleti hustého větvoví, z vrcholů pařezů, zkrátka odevšad. Žije to tu! Sýkorky předváděly zásnubní lety takových výkrutů a vývratů, že by člověk ani neřekl, že je taková letecká akrobacie vůbec fyzicky možná. Dokonce jsem viděl zalétat nějakou sovu, asi sýčka, do přirozené dutiny v rozsoše staré velké lípy. Sníh taje a na loukách za sebou zanechává jakási vodní očka, malé mělké rybníčky. Na jednom takovém očku se hned usadil pár kachen. Pod posvátným dubem, tam, kde jsem vloni tábořil, už sníh pěkně rychle mizí, ale dubisko ještě nevyhání rašící pupeny listů. Ještě je času dost. U posedu jsem se zase viděl se starou známou místní srnčí kolonií.

 

středa, 28. března 41

rby nasazují první malé lístky. „Dřevo sě listem odievá“, jak se zpívá v jedné z nejstarších dochovaných českých světských písní ze 14. století. Sníh pod posvátným dubem je definitivně pryč, což svědčí o tom, že se ten dub nachází na teplotním ostrůvku s dobrou nepodmáčenou půdou. Taková místa vyhledávám pro svůj hlavní stan. Sem však letos nemíří mé toulavé nohy. Tady jsem byl loni a moc se mi tu nelíbilo. Kolem se totiž pohybuje čím dál víc lidí. Letos mám namířeno podstatně dál – do Reinlebensbornu. Tam budu muset teprve nějaké tábořiště najít. Předpověď počasí na příští týden je více než příznivá. Pokud nynější hezké počasí vydrží a nenastanou žádné kataklyzmatické výkyvy v podobě sněhu, vytrvalého deště nebo krupobití, v pondělí vyrážím!

 

čtvrtek, 29. března 41

ituace se mění každým dnem jako na frontě. Dnes foukal tak studený severák, že mně z něj až mrzly uši a slzely oči. Pletené rukavice jsou nutnou výstrojí. Nedivil bych se, kdyby začalo znovu sněžit. Však vloni sněžilo ještě v polovině dubna! V takovéhle zimě bych nerad někde „klepal kosu“. I moje srní vestálky byly dnes někde poschovávané, že nebyly vidět. Kromě mnoha různých ptáků jsem zahlédl jen jednoho zajíce, jinak nic. Kdo ví, jestli je odsud někdo nezaplašil. Mohli to být třeba ti dva velcí černí bojoví psi, co se tady flákají v doprovodu nějaké nezaměstnané paničky, jíž se přezdívá rusky „nemakačenko“ a německy „Nichtsmächerin“. Když si představím, že z mých daní misantropa bez příjmu si někdo nakoupí žrádlo pro psy nebo benzín do auta, tak se mi dělá mdlo. Jsou lidáci, kteří se tak přežírají, že si tím uženou pracovní neschopnost a trvalou invaliditu, posléze jim ty tuny žrádla, co spořádají musí placená ošetřovatelka donášet až do postele, protože se sami nepohnou – a to všechno platím Já. Hlavně že máme armádu 140 000 takzvaných „myslivců“; ale to jsou jen řezníci, ne ti, kteří mají myslet na les a na jeho obyvatele. Myslivci by měli správně hlídat les, aby tam nikdo nedělal bordel a měli by hnát solí nabitou brokovnicí šupem z lesa na volno puštěné láje čoklů, i s jejich nezodpovědnými majiteli, kteří je nechají se potulovat mezi stromy a honit zvěř. To by zase spustili humanisti povyk!

 

pátek, 30. března 41

ůda pomalu vysychá. Poslední zbytky sněhu se ještě tu a tam drží jako křesťanská víra na zastíněných místech. Příroda je den ode dne zelenější, veselejší, přívětivější. U vod rostou lístky blatouchu a petrklíče. Mravenci jsou čilí. Srnčí osazenstvo háje někam zmizelo; možná se rozptýlilo víc po okolí, teď když mu všude roste čerstvá svěží travička. Viděl jsem zase jen jednoho zajíce u posedu a něco s bílým zadkem jsem vyplašil pod dubem; zda to byl zajíc nebo menší srna, to nevím. Kvetou jívy. Před pár lety bych ještě nedovedl mnohé z rostlin nebo z ptáků rozeznat a pojmenovat, aniž poznat jedny po hlase a druhé po vůni; neměl jsem pro ně ani oči. Tím víc mě to mrzí, protože jsem si nikdy předtím pořádně nevšímal těchto věcí ani v cizině při mých průzkumných cestách po tropech. Ale nakonec to dopadne tak, že se začnete zajímat o věci, které tvoří ten menšící se svět, kde jedině je vám dobře a k němuž chcete přináležet. Myslím, že v pondělí se vydám na jarní pouť do toho úžasného světa tam venku. Měsíc bude v úplňku, takže tím to bude ještě kouzelnější. V noci sice pomrzává, ale asi to risknu; nesmím být takový cimprlich. „Gelobt sei was hart macht!“, jak praví Nietzsche, „chvála tomu, co nás činí tvrdými!“ Když se kloudně obléknu, tak to snad půjde. Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení; to je tuším také německé přísloví, jež zní v originále nějak takto: „Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur die falsche Kleidung.“ Chodil jsem sem do tohoto lesa celou zimu a i když je to tady pěkné, přece jen mě to táhne jinam a dál – do Reinlebensbornu, do mého vysněného údolí, do mého čistého zdroje žití. Tady v tomto příměstském lese je pro mě ostatně prostředí čím dál víc nevyhovující. Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý – představte si to! Ale nyní? Mám na tento les nezapomenutelné vzpomínky, ale jak říkám: jeho funkce tiché a nedobytné pevnosti před nenáviděnými lidáky už přestává sloužit mým potřebám. A není to přitom moje chyba! Zrovna dneska tady zase rajtoval někdo na motorce, potlouká se tu okolo moc lidí a z blízkého města pod kopcem, jakož i z nedaleké muniční továrny, doléhá čím dál víc toho jejich odporného průmyslového hluku. Pryč odtud, pryč! Co nejdál! Už to tady zkrátka není ono. Co jen se mnou jednou bude, až mě tíha okolností přiková k městu, k práci, k obyčejným praktickým záležitostem? Toulat se a tábořit po lesích budu v každé volné chvíli až do smrti, to vím určitě, avšak jsem si také jist jinou smutnou věcí: že mi ty chvíle rozhodně stačit nebudou.

 

neděle, 1. dubna 41

en ptactva, jak jsem se dočetl na Internetu. A vskutku, jako by to ti ptáci věděli, že mají dnes svátek. Od časného svítání si prozpěvoval kosák za mými okny píseň jara tak jásavou a zvučnou, že jsem ještě v polospánku sáhl po dálkovém ovladači a vypnul jsem hudbu z přehrávače, aby mi z jeho slavnostního matiné neušla ani jedna nota. Později dopoledne nato jej pak vystřídala pro změnu pěnkava, po obědě pak modřinka. Hlas této sýkorky mám nahraný v počítači, a tak jsem ji přátelsky škádlil jeho hlasitým pouštěním. Byla tím trošku vyvedena z míry a vzrušeně poletovala z větve na větev a v pravidelných pauzách se snažila mému počítači odpovídat – no prostě nádhera. Svátek ptáků jako vyšitý! Ale ne, to oni nezpívají pro radost; oni mě zvou a lákají; jejich hudební sdělení mi má říct zřejmě a hlavně toto:

„Neseď už déle zavřený za těmi zdmi, zima již skončila, pojď mezi nás, pojď se také radovat ze života jako my!“

Tak tedy dobrá! Poslechnu Já vašich rad, vy milí švitoříčci! Co by ne! Vždyť už tu sedím dost dlouho jako na trní! V noci se vydám na pochod. A s úsvitem nového dne již budu mezi vámi!

 

pondělí, 2. dubna 41

sem tu! Šel jsem úplňkovou nocí, studenou, takže se šlo svižně a hbitě. Cestou jsem jen třikrát odpočíval, ač jsem měl v plánu přestávky čtyři. Na louce jsem potkal dvě zapomenuté krávy. Koukaly jako blázen ony na mne a Já na ně. Zapomenuté kravky nejsou nic tak výjimečného, jak z toho dělá senzaci tisk. Každé léto vídám potulovat se po lesích takové zapomenuté zběhy. Prošel jsem jedinou mi danou vesnicí za tmy a nepozorován a pořád ještě za tmy jsem dorazil sem – do Reinlebensbornu. Našel jsem si v měsíčním svitu a za pomocí baterky pohodlný trávníček, rozložil pod sebe deku, hupsnul jsem do spacáku a zbytek noci jsem dospal pod širákem. Noc byla mrazivá a vlhká. Já přesto šťastný a spokojený. Zdálo se mi ve snu, že je tady v lese najednou lidí jako na Václaváku, a tak jsem byl ráno po procitnutí rád, že to byl jen zlý sen. Nikdo tady není. Stál přede mnou úkol těžký, a to najít vhodné, skryté místo pro stan. Překvapivě jsem jedno takové vcelku vyhovující zanedlouho našel. Je v mlází, na slunném místě. Kolem rostou samé mladé smrčky, břízky, modříny... Rozbil jsem stan, najedl se konečně a vyrazil jsem na obhlídku okolí a pro vodu. Je tady hezky.

 

oda čirá a rychlá a dobrá teče proudem hned asi pět metrů od stanu! Okolí je přímo fantastické! Velké rozlehlé plochy liduprázdných lesů a luk, s rybníčky, potůčky, s kopci, odkud je výhled do daleka, spousta zvěře a ptáků... No prostě místo jako stvořené pro romantického tuláka jako jsem Já. Navíc jsem objevil cestu zpátky odtud do vesnice, a to cestu, která je schůdnější, kratší a pohodlnější než ta, jíž jsem se sem dostal. Je to přepychové. Udělal jsem dobře, že jsem se sem vypravil.

 

 

 

úterý 3. dubna 41

ýlet na skály. Byla to vyčerpávající šestihodinová túra, ale stálo to za to. Výhled byl velkolepý. Když jsem vystoupil na vrchol, vydrala se mi z úst jediná věta:

„Jsem král!“

Poletovaly a krákoraly kolem dva krkavci velcí, takže kulisa zvuková byla taková krásně „prehistorická“. Cestou jsem se musel ubírat přes jednu vesnici a přes jedno městečko, ale dalo se to vydržet, poněvadž lidí bylo málo a netrvalo to dlouho. Zdejší obce jsou teď na svátky jara ověnčeny pestrými pentlemi a ozdobené symboly plodnosti. Zvláště takto opentlené a všelijakými ozdobami ověšené dosud holé stromy bez listí působí živým dojmem. Pěkný zvyk. U nás se něco takového nevidí. Prý je to převzaté z Německa. Skvělý národ!

 

ady v Reinlebensbornu je tak nádherně ticho a pusto, že bych se až docela chtěl podělit někdy na pár chvil o tuto krásu, kdyby bylo s kým, kdyby to někoho zajímalo a kdyby měl pro to někdo pochopení. Jenže nikdo takový není. A i kdyby byl, stejně bych ho brzy nesnesl. Družný bývám jen ve chvílích nejvyššího štěstí, ale pak si chci to štěstí uchovat jen pro sebe. Šťastný bývám navíc v poslední době pomálu. Tak šťastný jako právě teď. Misantrope, misantrope, co se to jen z tebe stalo? Co se to jen s tebou děje? Proč jsi takový? Příbuzným se vyhýbáš, lidí se straníš, jen samotu vyhledáváš. Kolikrát už jsem si předsevzal, že se nebudu lidí tak moc stranit. Bylo by to někdy možná i výhodnější. Ale ono to nejde, když je to taková verbež. Nepřemůžu se. Ten odpor k nim je silnější. Stačí jen kolem nich projít a už jsem rád, že k nim nepatřím a že se od nich vzdaluji. Po muzice se mi zatím také nezastesklo. Walkmana-discmana sice s sebou mám, ale ještě jsem ho nepouštěl. Když jdu spát, ptáci ještě zpívají a když se ráno probouzím, zpívají už zas.

 

středa, 4. dubna 41

e zataženo a je hodně chladno. V noci obcházela kolem stanu nějaká zvířata. Slyšel jsem jejich kroky v suché loňské trávě a zřetelně jsem slyšel i jejich dech. Bylo to vzrušující, trošku strašidelné, trošku podmanivé. Jako kdybych uléhal spolu s nimi. Divoké dítě přírody opět mezi svými! Den jsem strávil zachumlaný ve spacím pytli. Střídavě jsem spal a střídavě si četl knížku o Japonsku. To je země! Teprve pozdě odpoledne jsem se šel projít po zdejším lese. Už jsem si tu našel své oblíbené místečko na hustě zalesněném svahu, odkud je malým průsečíkem možno pozorovat západ slunce a odkud je samozřejmě též pěkný výhled do daleka. Ještě mě bolí nohy po tom včerejším výšlapu do skal, ale teď jsem se zase trochu rozchodil po té malé procházce v království stromů. Ale že dnes fouká studený vítr! Honem zpátky do stanu! Dnes po setmění mě čeká náročná cesta domů. Opouštím na jeden den tábor, abych doma nabral nějaké zásoby, vykoupal se, vyměnil prádlo a podobně.

 

středa, 11. dubna 41

 jednoho dne se stal celý jeden týden. Měl jsem tak namožené nohy, že jsem se rozhodl odpočinout si doma. Navíc byla velká zima a jak jsem zjistil, bylo mi nutno čelit pod stanem velkým nočním mrazům, a to až pětistupňovým! A Já si říkal, že je mi nějaká zima! Teď po týdnu už se však teploty zvedly nejméně o dobrých deset stupňů a už je dobře. A bude ještě lépe! Doma jsem si odpočal, nabral nových sil, nových zásob, nových tužeb, nových odhodlání, nového nadšení. Byl jsem k smrti unavený, dehydrovaný, nastuzený. Jak jsem toužil po šálku horkého čaje, o čemž, a jiných věcech, si čtu v mé knížce o Japonsku! Po těch koupelích v termálních zřídlech! Tam je posvátným stromem japonská třešeň sakura. Tady ještě svůj oblíbený strom nemám, ale myslím, že se jím stane také třešeň. Stojí osaměle na hřebeni kopce, je stará, ale zdá se, že stále plodná, podle zbytků pecek pod ní. Už se těším až rozkvete. Koupil jsem si včera dva čtyřiadvacetisnímkové filmy do foťáku, tak si určitě udělám pár snímků na památku. Letos musím udělat řádnou fotodokumentaci! Šel jsem opět nocí, tentokrát bezměsíčnou. Na kopci nad vesnicí, zvanou Pfang jsem se zastavil, abych si na lavičce trošku poseděl a pokochal se tichou nocí plnou hvězd. Jednu jsem viděl padat. Nic jsem si však nepřál, neboť všechna má přání jsem již mnohokrát vyřkl – co vyřkl: nenávistně vyplivnul! Zvláště pak to jedno, univerzální: aby lidstvo vymřelo. Tento zářící meteor však nebyl nic oproti tomu loni na podzim. To byla šleha ohnivá přes půlku nebe, až jsem si začínal myslet, že den „D“ je konečně tady! Ale nic se, bohužel, nestalo. Tak zase odklad. Seděl jsem tedy včera v noci na lavičce nad vesnicí; noc byla vlahá, temná, ale plná hvězd. Ve vesnici tma, ticho, ani auto neprojelo, ani čokl nezaštěkl. Kdybych nevěděl, že tam ta vesnice dole je, ani by mě nenapadlo, že je tomu skutečně tak. Sem bych se potřeboval jednou přestěhovat. Nechal jsem doma veškerou jemnou elektroniku, jako je discman, diář-organizér. Vlhko jim nedělalo dobře, kromě toho je nepotřebuji. Ani hodinky nemám. Nepotřebuji. Tady ne. Cestou jsem vyděsil pár srnců, jednu sovu, hřadujícího ptáčka na větvi... Stan jsem našel potmě, jen v kuželu světla baterky, vcelku dobře. Říkal jsem si, že dnes budu spát jako bumbrlíček, ale nakonec jsem samým vzrušením nemohl usnout. Tak jsem se nemohl dočkat rána! Nic nevadí. Je dobře, že prožívám každou „dlouhou“ chvíli tak intenzivně. Není kam spěchat, tak to má být. Budoucnost není. Čeká nás jen potupná práce a pak neodvratná smrt. Nyní však žijme! Ráno mě vzbudili ptáci. Zpívali jeden přes druhého v tak úžasně symfonicko-kakofonické změti hlasů, že se ani podle poslechu nedalo určit jednotlivé druhy. Je tu krásně. Začínají kvést žluté blatouchy.

 

čtvrtek, 12. dubna 41

ak to se mi líbí, tohleto! Je to tu přesně takové, jak jsem si to byl vysnil. Přesně tohle jsem hledal. A našel! Včera jsem se celý den toulal po lesích, po loukách, nahoru a dolů po úbočích kopců, lezl jsem po posedech a vůbec vychutnával opojnou krásu života v lůně přírody. A co je na tom nejlepší – za celý den jsem nejenže nepotkal človíčka, ale žádného jsem dokonce ani zdálky nespatřil. Což je oproti loňsku a předloňsku pokrok nesrovnatelný. Jen těm stíhačkám se zřejmě nedá uniknout. Včera měly zase jeden ze svých „leteckých dnů“. Koukal jsem na ptáky, zda je ten hřmot neruší, ale zjevně s tím nemají takový problém jako Já. Jenže oni jsou mnohem mladší, kdežto Já už jsem léty poznamenanější a vším tím nepřirozeným rámusem řádně otrávený. Vím, že je to na nic a že to stojí mnoho peněz. Mých peněz. Oni mě prostě takto týrají a vysmívají se mi, protože proti tomu nic nenadělám. Jednou se budu muset zavřít do zvukotěsné komory a pouštět si tam umělé zvuky přírody z kvadrofonních reproduktorů. Jinak to nevidím, bude-li to takhle pokračovat. Večer jsem se vrátil do stanu unavený, hladový, ale šťastný. Přečetl jsem si pár stránek o úžasných japonských ostrovech, což bylo podtrženo doprovodem stylově japonsky rudého zapadajícího slunce, zářícího přímo dovnitř stanu a když i toto nádherné slunce zapadlo a obloha byla osvětlována již jen zbytkovým světlem, šel jsem se ještě projít kolem blízkého rybníčku, kde kuňkaly žabky na lesklé hladině vody, v níž se zrcadlila jen jasná Večernice. Nad hlavou mi poletoval nedočkavě párek kachen a když jsem se obrátil k odchodu, téměř vzápětí přistály se šplouchnutím obě dvě na rybníčku, aby v jeho bezpečí přečkaly noc. V dálce hrdlil sýc rousný, což bylo tak konejšivé a uklidňující, že jsem okamžitě usnul. Dobrou noc, Reinlebensborne, ty čistý zdroji žití!

 

 ránu mi bylo trochu zima, a tak jakmile vyšlo blahodárné slunce, vstal jsem a šel jsem se vyhřívat v teple jeho zářných paprsků. Dnes je tak teplo, že je nemožné vydržet ve stanu. Konečně. Svléknul jsem se úplně, ale nebylo to nic platné. Vzal jsem si tedy něco jídla na cestu, lehce jsem se oblékl a šel jsem se projít ve stínu stromů. Objevil jsem pár dalších úctyhodných stařešinů, hlavně obrovitých buků a bříz. Louky v okolí nesčetných potůčků jsou zde posety miliony bílých a žlutých květů lilií, petrklíčů a blatouchů. Nevykvetlé pupeny blatouchů jsou výborné na jídlo, jen se jich nesmí sníst mnoho, aby se člověk neotrávil. Tyto mokřadní louky jsou úžasně fotogenické. Myslím, že už začnu pořizovat fotografie. Společné, samozřejmě; to znamená se mnou. Stromy stejně už co nevidět vyženou lístky a pak to bude ještě lepší a úchvatnější. Potuloval jsem se po lese zase až do slunce západu, přičemž jsem potkal mnoho zvířat a znovu žádného lidáka. Když už slunce nesvítí, prudce se snižuje teplota, a tak zalézám do pelíšku. Ptáci ještě dlouho prozpěvují lesní ukolébavku a kolem krouží kachny. Je to tak krásné usínat s pocitem, že jsem součástí tohoto kousku ráje; že jsem jedním ze zdejších zvířat.

 

 

pátek, 13. dubna 41

áno jsem si četl kapitolu, pojednávající o japonském jaru, z čehož jsem byl tak nabuzený, že jsem se ihned po zaklapnutí knihy vydal na procházku. Nohy mě bolí od toho neustálého chození dolů a nahoru, z vršku a do vršku, přes kameny a spadané klacky větvoví, z toho prodírání se houštinami a hustými lesíky, ale co naplat: je tu toho tolik k objevování a k prozkoumání. Jednomu to zkrátka nedá, aby tu zvědavost neukojil. Nejlepší je na těch výšlapech to, že s každým krokem se přede mnou otevírá zbrusu nová podívaná na tak nádherné scenérie, že je ani na pohlednicích nenajdete. Antonín Slavíček by tady našel mnohá zákoutí pro své krásné obrazy. A přitom nikde nikdo z lidí! Kam oko pohlédne rozprostírá se vůkol klid a mír. Vím, že sem občas někdo musí zajít, vždyť tu mají chaty, práci, posedy, krmelce, pole, včelíny a tak dále, ale teď tu právě žádný lidák neotravuje, ani nikdo na výletě, na procházce se psem, žádní turisté, nikdo. Je vedro jako v létě. Ještěrka mi leze po stanu, ale žádného hada jsem ještě neviděl, čemuž se dost divím, při takové výhni. Leckteré kamenité stráně jsou vyloženými hadími hůrkami!

---