Poslední přeživší; Železná nadvláda

Podívala jsem se tomu robotovi do tváře... byla naprosto zničená, jeho železná čelist mu již odpadla. Viděla jsem nějaké drátky a nějaké paměťové čipy. Nebylo v něm nic než jen stará lidská snaha o vytvoření umělého života. Ten stroj, ten odporný železný stroj, jsem odhodila na zem - spadl do písku, div se do něj neponořil.
Rozhlédla jsem se kolem sebe... takových strojů tu kolem mě ležely desítky, stovky ba snad i tisíce. Nelíbí se mi to tady. Nejsem tu spokojená.

Není tu kolem mě nic, jen kupy železa a poušť. Nevím, jak jsem se sem sama dostala, ale nejsem tu spokojená. Chci normální lidský život, jestli ještě něco takového existuje. Nechci se tu mrhat s mojí čepelí a sekat jeden stroj za druhým. Co to má vlastně ksakru znamenat?! Jdu ale dál... nemá cenu nad něčím takovým přemýšlet, musím hlavně přežít.

...

Další roboti? Nechápu, jak se něco takového mohlo nechat vytvořit, chodící obludy v naleštěných kusech železa, pod kterými se nachází jen hloupé součástky. Nechápu, proč je vlastně zabíjím, ale jinak bych nejspíš skončila jako jejich kořist. Kdykoliv se dostanu do jejich blízkosti, tak zespodu jejich štítů vyletí něco podivného, co mi lehce tvarem připomíná kladivo. Z téhle jejich zbraně mám ale strach. Za celou dobu, co tu jsem, jsem již měla šanci spatřit efekt této zbraně.


Bylo to před několika dny, když jsem ještě s mým partnerem utíkala pouští, zrovna kolem takového podivného místa, kde bylo velké množství kaktusů. Mezi několika kaktusy nás obléhaly tyto stroje, neměli jsme očividně žádnou šanci. Rozeběhli (jestli to tak jde vůbec říct, ty jejich pohyby jsou zvláštní) se proti nám. Už předtím jsme sice mnoho takových zničili, ale tady jich bylo více, byli všude kolem nás... a jeden z nich vypadal trochu jinak.

Přítel měl jen takovou zvláštní pistoli, která vystřelovala soustředěný písek ve střelách, které dokázaly ty železná monstra zničit. Střelil poprvé, podruhé, potřetí... kryla jsem ho zezadu mým mečem, jenomže v jedné chvílí po mně ten "jiný" robot vystřelil něco podivného, lepkavého. Trefil se do mé ruky, v té chvíli jsem s ní nebyla schopna ani pohnout.

Ten muž, kterého jsem kryla, si toho všiml a pochopil, že nejsem schopna obrany... začali jsme spolu utíkat. V dáli jsme viděli nějakou rokli v poušti, utíkali jsme tam s vírou, že se budeme moci schovat před tím zlem, který se hnal za námi. Snažili jsme se utíkat co nejrychleji, ale síly samozřejmě pomalu ubývaly. Celou dobu za námi pobíhali obyčejní železní roboti, říkám jim občas už z nervů i šroťáci. Mezi nimi se ale najednou v rychlosti ten "jiný". Všimla jsem si, že byl z něčeho jiného, jak ze železa. Hýbal se mnohem více rychleji a dokázal plivat nějaký podivný jed, který tento divný šroťák, jak před chvílí po mně, vystřelil. Trefil ho do nohy, nebyl schopný běžet dál.

Zakřičel na mě, ať ho tam nechám být... nevěděla jsem co dělat, nechat žít mého partnera, s kterým jsem na této poušti od té doby, co jsem se tu objevila, nebo raději dát ještě šanci na život sobě? Možná jsem to tenkrát udělala správně... utíkala jsem dál, musela jsem se ale otočit. Viděla jsem, jak ta neživá bestie skočila na něj a vystřelila několik dalších střel, které ho již naprosto omráčily.

Běžela jsem dál, najednou mě ale až nemožným způsobem začala bolet hlava. Začala jsem křičet, ale věděla jsem, že kdybych se zastavila, byl by to můj konec. Jen jsem se ohlédla a viděla, jak těmi jejich zbraněmi do partnera mlátili všichni, vznikal z toho obrovský tlak, který působil na můj mozek i přes už větší vzdálenost. Nechci vědět, co se stalo mému partnerovi, jestli byl přímo cílem této zbraně.

Každopádně jsem doběhla do té rokle, kde jsem našla malý temný úkryt. Schovala jsem se do něj a vydržela tam nějakou chvíli...


No a takhle to probíhá celé dny... vylézám z rokle, snažím se najít nějaké injekční stříkačky a pytlíky s energetickou potravou... stále ale přežívám a musím jednou pochopit, co tohle všechno má znamenat, i kdyby mě to mělo stát všechnu sílu! Jako právě teď... další armáda robotů, nic to ale pro mě už po těch dnech neznamená... jde se do akce!