lípa, zahrádka a první den jara

„krchňa nikolajevna, kruva!“ oblíbená jiříkova glosa. Jediná knížka kterou náhodou přečet, ale dokáže jí odcitovat snad zpaměti, a na jakoukoli situaci z ní najde příměr.

Slavíme první jarní den na zahrádce. Sešlo se nás tu nakonec víc než sem si přál, ale jaro otevírá bránu životu, tak ji já musím spustit padací most všem příchozím. Všichni máme ten samý výraz: „ano, už to hřeje, začínáme.“ teatrálně nastavujeme tváře slunci a nekonečná debata o počasí, o začátku versus zdánlivém začátku jara, o následcích globálního oteplování – v každé hlavě jiný krystal pra-paměti, v každých ústech jiné prognózy.

Kůra lípy která viděla podobné hovory už za první republiky je zatím netečná. Červenohnědě se na nás dívá, lehkými pohyby diriguje zamtený klubka vyjádření. Zatím čeká, její teze přijde až ve chvíli kdy lepivým pylem polepí stoly a popelníky. Do piva nám bude házet lístečky a plody s vrtulkami na tenoučké zelené šťopce. Slovanská epopej. Pod lipou se scházíme, nenávidíme, mluvíme, zamilováváme. Každý takový moment si uchová v nečitelném deníku textury. Rozpraskanost vysychajícími chvílemi, i mízyplných lidí.

Řady tlejících křížů v dávno nasycené zemině. Žádný dies irae. Jen šum nad hroby kdysi mluvících hlav. Lípa je starou lesní magií, nevíme o tom ale sytíme jí krví. Dotyky batolat která se honí kolem ní, i pohledy rodičů. Típlými cigaretami, pažemi co drží tělo ve zpřímené pozici v nočním ocházení. Ona je keeperem této kapsy světa a času. Ví vše o březnových sluncích, i studených dubnech. Zná kyseliny žaludků, a další tekutiny prýštící pod její netečtně vnímajícím máváním.

Kolem se to pomalu plní, další oranti jara. Důchodci si poprvé prohřívají klouby, adolescenti letos poprvé začínají kalbu v duchu kdo víc. Ve škvírkách plaňkového plotu bleskají pohybem auta, autobusy rozfázované optickým klamem. Nak korunou plotu znovu a zas lakovanou proti ničiteli dešti, rozvíjí se pomalu jeviště pro dramaticky romantickou tichou hru mocných mračných kolosů v modrém láku. Za mými zády praská omítka a nevyklučené kopřivy chystají zteč.

„to nestačí, přidej eště kousek. Je nás tu osm, tohle fakt nestačí.“ přidává další kousek. Tiše a po očku se dívám. Přijde mladá fronta mladého, ještě vhlkého skanku. Těším se. Lípa ještě nemá listy, ale zelená optika mi už za chvíli dovolí osadit jí listy z nefritu.

„cože?“ probírám se velmi duchaplně.

„no fakt, uběh celej maratón, má na to certifikát.“

„hmm.“ asi skutečně srazil vaz 42,5 kilometru. Ale krom nevíry jaksi nevím co odpovědět.

„ty tomu nevěříš, žejo?“

„no certifikát je certifikát, tak asi jo. Ale neřekl bych to do tebe...“ jen se směje. Nechá druhé ať oslavují výkon renesančního titána.

Tak pátrám po slovech podobný myslivci na lovu sluk. Ležím na zádech, čekám, a pak proti nočnímu nebi vypálím po přelétajícím tématu. Občas i minu. Ale jen do času. Je první jarní den, je čas života. Urmlé myšlenky studené krypty se brzo rozplynou v pivu, v eliminaci krátkodobé paměti špekudárce, a budu zas veselý a družný. Křičet a hlásat, učit a poučovat. Vracet se na křivo, ráno si pamatovat jak dobrej to byl večer.

Jsem další zářez na kůře lípy, totemu opilcově.