Poslední rande

"Proč pláčeš" ozve se ženský hlas.
Ležící muž pomalu otvírá oči. Zdá se jako by i tato triviální činnost způsobovala
starému muži velké obtíže. Dýchá zrychleně a v němém úžasu zírá na
postavu stojící v paprsku světla prosakujícího přes nedokonalou ochranu před slunečním svitem.

"Tak proč pláčeš" znovu se dotazuje.
"Zchlos" vydechne ze sebe starý muž. Je vidět že mluvení mu působí velké potíže.
"Zlost ? Proč by měl člověk ve tvém stavu pociťovat zlost k čemukoli".
Odpovědí je pouze dýchavičný kašel, který jen tak tak netrhá zesláblé tělo na kusy.
"Zlost vůči čemu ? Vůči nespravedlnosti světa, vůči lidské hlouposti nebo jde o osobní zášť ?"
"Vči soě" odvětí muž a s výrazem vyčerpání opět pomalu zavře oči.

"Víš proč jsem tady ?" otáže se postava a přistoupí blíže k posteli.
Muž pouze lehce zavrtí hlavou v nesouhlasném gestu.
"Odvedu Tě daleko odsud" odvětí s radostí v hlase vztahujíce svou ruku k ruce ležícího.
"Odvedu Tě někam, kde lidská zlost, bolest a strach nemají žádnou moc".
"Někam, kde se budeš moci v klidu zamyslet nad svým životem a promyslet co změnit před další cestou".
Tisknouce ruku starého muže přikládá dlaň na jeho svraštělé čelo. " OTOMARE KOWSKO, TOTO BYL TVŮJ ŽIVOT ! "
Obě postavy v tu chvíli splynou v jednom oslňujícím záblesku světla.

Ležící muž se náhle vzpřímí na posteli, cítí jak mu údy naplňuje pocit tepla. Pokusí se pohnout prsty u nohou a překvapivě to funguje.
Pokusí se otevřít oči a spatří vysokou postavu stojící v planoucím světle. Světlo je tak ostré, že se pokouší rukou zastínit si oči.
Ruka poslouchá, jak má. Muž si prohlíží své ruce, zkouší prsty, vidí jak mu na zahnisaných konečcích opět rostou nehty,
vidí jak na jeho kůži mizí stařecké skvrny, cítí jak se jeho tělo naplňuje životem.

"Co bude teď ?" otáže se starý muž.
"Vstaň a následuj mě" řekne zářící postava a vykročí ze dveří, navzdory faktu,že zůstávají zavřené.

Muž sedí a zírá na dveře. Nevěří tomu co vidí. Nerozumí. Zmatení vystřídají konkrétní otázky.
"Jsem živý nebo mrtvý ?" ptá se spíše sám sebe, než že by skutečně čekal odpověď.
Dveřmi nakoukne zpět zářící hlava. "Co je to za otázku ?"
"Nemyslíš, že je to nad Slunce jasné ?"
"Pojď...!"
"Ale já nemůžu" odvětí muž a zůstane schouleně sedět na posteli.
"Nemůžeš ? Jak tomu mám rozumět ? Nemůžeš vstát, nebo nemůžeš jít se mnou ?"
"Nemůžu jít s Tebou".
"Ale já Ti nedávám na výběr. Jsi mrtvý, uvědom si to".
"Vím a přes to... Neexistuje šance na to, jak zvrátit běh věcí ?"

"To je vtip ? Kousko, tohle je konec".
"Konec ? Neříkala si před tím, že to je pouze nový začátek ?"
"Ano, ale tento život již skončil. Pojď se mnou. Pojď a žij znovu, lépe !"
"A co když netoužím po novém začátku, co když toužím po jiném osudu ?"
"Hmm, zajímavá otázka. Rozveď to trošku".
"Lidé žijí, jak nejlépe dovedou, dělají chyby a následně se je snaží napravit, což sebou nese další pochybení.
Vypadá to tak, jako by celý proces jejich bytí byl jednou velkou chybou, kterou se snaží celý život nějak odstranit.
Generace snažící se napravit prohřešky svým předků, staletí zklamání a nedostatků. Žádný vývoj..."
"Lidé žijí jak umí, je to jejich život ! ".
"Ano, ale přeci. Kvůli nápravě katastrof minulosti tady nejsme !"
"Ne přímo. Jak říkám, lidé jsou lidé a žijí tak, jak žijí. Na tom není nic špatného a.... ".
"A ani nic dobrého. Kde je záměr, kde je nějaký cíl, nějaká idea ?"
"Jste jenom lidé, hledáte si důvody a záminky v tom, čemu Vás život naučí".
"Pravda, nicméně nemáme příležitost k tomu retrospektivně vyhodnotit to, jak jsme žili a vlastní chyby napravit".
"Ne, proto se tomu říká SMRT a ne třeba Co takhle zažít změnu..."
"Ale tím pádem nedáváte lidstvu možnost k tomu, aby bylo lepší. Ba naopak, jste přímou příčinou toho, že se zastavilo
ve vývoji v otázkách morálky a lásky".
Vysoká žhnoucí postava přestane obcházet místnost, zastaví se.
Pohlédne na muže.
"Dáváme Vám vizi lepších zítřků, když jste na dně, ulehčujem umírajícím cestu k dalším životům, odstraňujem samotu a strach,
My jsme ŽIVOT, My jsme SMRT. Nezpochybňuj Naší Vůli".
"Nezpochybňuji. Jen se snažím říct, že Vaším chováním sami sebe připravujete o radost z úspěchu Božího záměru".
"Vy jste božím záměrem. Takhle to je od začátku VŠEHO. Věci jsou tak jak jsou. Nechápu, kam tímhle míříš."

"Víš, znal jsem Dívku. Byla krásná, byla chytrá a nadaná. Měla všechno, co jsem od dívky svého srdce očekával.
Dala se k armádě. Díky své inteligenci šplhala rychle ve vojenské hierarchii. Za pár let to dotáhla na komandera bitevníku.
Nebyl jsem rád. Její působení v armádě jsem mlčky přecházel v domnění, že až odezní krize z transformace, vrátí se
a budeme žít normální život. Leč krize neskočila. Ba naopak. Vojenské manévry vyžadovaly její přítomnost čím dál víc.
Na nás nebyl čas. Jednoho dne jsem jí dal na výběr. Buď život se mnou, nebo manévry. Žel bohu, přesvědčen sám sebou jsem
ani na okamžik nezauvažoval nad tím, že by odpověď na otázku mohla vyznít ve prospěch života ve službě.
Rozešli jsme se. Byl jsem moc hrdý na to, abych vzal své výroky proti službě vlasti zpět, byl jsem nešťastný, ale
zároveň moc zaujatý svou pravdou na to, abych o ní bojoval.
Každý jsme žili podle svého přesvědčení. Ona ve službách státu a já ve službách sebe sama.
Jak šel čas, slýchal jsem o jejich úspěších a prohrách. Byl jsem u toho, když jí prezident federace honoroval řádem konopné snítky a povýšil do hodnosti admirála. Sledoval jsem její let do nebe. Ale bylo vidět něco nového na jejím chování.
Jako by ztratila cit. Přestala hledět na ztráty a šla tvrdě za cílem mise. Jako by ji na lidech samotných přestalo záležet.
Jako by na světě zůstala úplně sama a lidé okolo ní, jako by se stali pouhými figurami, sloužícími k dosažení jejích vlastních cílů.

Jednoho dne přišla zpráva z planet v okolí Gliese 581. Tamní vláda rozhodla o útoku na mateřskou planetu s vidinou vojenského puče. Chtěli se chopit moci za pomocí vojenské síly a podpory lidu. Pozemská vláda věděla, že jejich lidé proti nim nepůjdou a proto rozhodla vyslat flotilu k planetě Getonem s cílem lokalizace a determinace odporu.
Flotila čítající 45 bitevníků obklíčila takřka celou tu obrovskou planetu a vydala ultimáta, která měla vést k dobrovolnému vydání vůdců povstání. V té době na planetě probíhal výzkum a těžba nerostu, který měl být novou nadějí průmyslu. Nestabilní těžký kov s vlastnostmi vysoce přesahujícími vlastnosti pozemských prvků. Kilogram tohoto nerostu by stačil na výrobu pěti 100 megatunových náloží, nebo na pokrytí spotřeby elektrické energie statisícového města po dobu mnoha desítek let.
Planeta byla poseta doly tohoto zázračného prvku. Vědci ho nazvali Evolutium.
Blokáda planety trvala mnoho týdnů. Nezdálo se, že by jedna ze stran chtěla ustoupit. Množili se konflikty na oběžné dráze planety,
při kterých docházelo pouze k minimálním ztrátám.



Jedno dne přišel rozkaz s celou flotilou zaútočit na strategické pozemní pozice a způsobit tím v řadách povstalců zmatek.
Před každým takovým útokem má federace povinnost informovat ostatní federační planety o chystaných krocích, vládu planety Getonem zahrnujíce.
Getonemská vláda vzápětí vydala rezoluci, jejíž součástí bylo systematické ničení zásob Evolutia po celé planetě, pokud se federační bitevníky nestáhnou.
A pak přišel rozkaz zaútočit. Všech 45 bitevníků naráz zahájilo palbu na 45 předem stanovených strategicky důležitých cílů. Téměř ve stejný okamžik dala místní vláda rozkaz k odpálení mnoha miliónů tun Evolutia, rozmístěného všude po planetě. Díky Evolutionovému prachu všude v atmosféře došlo k řetězové reakci, která měla za následek zažehnutí jádra planety. Což pochopitelně vedlo k implozi planety samotné a pohlcení všech 45 bitevníků.
Ztráty na lidských životech se počítaly na miliony. Ztráty v materiálu a surovinách byly nepočítatelné. Byla zničena celá planeta, jež měla být novou nadějí pro další generace. Byla zničena planeta, na jejichž prostředcích stála celá existence federace Lidských planet.
Po tomto incidentu se federace rozpadla. Nikdo nechtěl být odpovědný za následky této katastrofy. Nikdo nechtěl prozradil, kdo vydal rozkaz k zahájení útoku na planetu. Nikdo nechtěl vzít vinu za smrt několika miliónů obyvatel planety Getonem na sebe.
Nicméně, v tentýž okamžik, kdy se hroutila planeta Getonem sama do sebe, jsem dostal na svůj selkom zprávu, která zněla prostě."

"PROMIŇ !"

"Vím, že se má Dívka vypařila spolu s planetou a bitevníky. Vím, že rozkaz k útoku vzešel z jejich krásných rtů a že za zkázu planety Getonem, za zkázu mnoha životů, za zkázu federace a lidstva obecně můžu já. Vím to od chvíle, kdy jsem za svou krásnou komanderkou zabouchl dveře.
Vím to od chvíle, kdy jsme oba sešli ze společné cesty".

"A co s tím mám společného já. Jsem jenom boží posel, který má za úkol pomoci duším přenést se přes Poslední šok.
já pravidla neurčuji, jen se jich držím".
"Jsi život i smrt, tak jsi to řekla. Dej nám šanci, změnit svůj osud. Buď božím nástrojem a změň běh věcí k lepšímu.
Dovol nám všem nahlédnout do budoucnosti a poučit se z ní. Lidská populace je v troskách. Zbytky osídlených planet bojuje o základní potřeby, nic neprodukujem. Spějem k zániku. Tohle Bůh chce ?"
"Nejsem tu od toho, abych hodnotila Boží Plán, ale v jednom Ti vyjdu vstříc. Pošlu Tě zpět do doby, kdy jsi ze své pozice mohl běh věci zvrátit.
Nechám Tě znovu napospas pochybám o tom, co je správné a co ne. Nechám Tě bojovat. Abych Ti to ulehčila, nechám Ti i vzpomínku na toto setkání s přesvědčením, že se skutečně dokážeš použit z budoucnosti, když Ti to s historií tak moc nešlo.    Dám Vám druhou šanci.
Ale při Bohu samém slibuji, že tento krát to je opravdu naposledy !!!"