Pro Dívku, která nechala Klausovi roztát hlavu...

Vesmír je nesmírně obrovské místo. Tak nepředstavitelně rozsáhlé, že si ani sám Stvořitel není jist tím, zda-li sám sebe prohlašovat za Stvořitele není herezí vůči jinému, ještě tvořivějšímu Stvořiteli.
Jelikož sám Stvořitel nezná tajemství vlastního stvoření, pro mnohé Stvořitele je otázka Stvoření otázkou číslo jedna. Některé z nich tato otázka natolik zaměstná, že zapomenou na své poslání. Jimi spravované části Vesmíru jsou pak jen pustým prostorem. Prostorem kde snad jednou za čas dojde vlivem sil starších než Vesmír sám ke srážce několika objektů, které by při troše Stvořitelovi pozornosti mohly být zárodkem nové planety. Sami Stvořitelé, třebaže o sobě navzájem nevědí, cítí existenci jiných podobných entit. Nikdy se nepotkají, čímž je zaručena rozmanitost v procesu stvoření, ale také to brání předání dalších informací mezí Stvořiteli.
Stvořitel, o kterém bude řeč, se touto otázkou zaobíral velice bedlivě, dlouho a bezúspěšně. Jeho planety si víceméně žily vlastním životem a až na občasný víru utuhující zásah shůry soběstačně.
Náš Stvořitel měl ve správě systém s planetou, jejíž obyvatelé dosáhli technického pokroku na úroveň mezigalaktických letů. Byl to národ veskrze militantní, žijící v systémech vojensko-politických diktatur a na to shlížel stvořitel s uspokojením, neboť to byl systém bez chyb. Všichni obyvatelé žili podle doktrín, které před tisíci let zavedl, když se jako hořící keř zjevil jistému politickému vůdci té doby.
Touha po odpovědi na otázku Stvoření ho dohnala tak daleko, že vytvořil teorii "Antistvoření". Teorii jež byla založena na premise, že pokud existuje stvoření, jež stvořilo Stvořitele, musí být i Stvořitel, který tvoří Stvořitele a dává jím do vínku soubor vlastností, jež mají vést Stvořitele k dalšímu stvoření. A tedy jako Stvořitel shlíží na produkt svého snažení, musí i sám Stvořitel být pod drobnohledem nějaké vyšší moci. A tedy jako sám Stvořitel trestá hříchy a odměňuje světce, musí i tato vyšší moc nějakým způsobem zasahovat do existence Stvořitele.
K této teorii samozřejmě potřeboval důkaz. Nějakým způsobem se znelíbit "superStvořiteli". A jak jinak to udělat, než začít jednat v rozporu se Stvořením.
V podobě zářícího hamburgeru se tedy zjevit nejmocnějšímu vůdci tamního světa a přesvědčil ho o potřebě vedení sváté války proti jiným světům.
Tamní politické špičky nebylo nutno dlouho přesvědčovat. Netrvalo dlouho a invazní armáda čítající stovky lodí, vybavené nadsvětelným pohonem, stovky tisíc mužů ve zbrani a nespočet
vojenské techniky byly připraveny vyrazit.
Jako cíl invaze byl Stvořitelem vybrán svět Ušíchlidí. Civilizace, jejichž jediným předmětem, jež by bylo možné považovat za zbraň, byl nástroj na sklizeň bylin.
Civilizace, kterážto veškerý svůj technologický pokrok investovala do sdílení informací, požitků a kultury.
Když se invazní armáda vylodila na planetě, Ušolidi ji dokonce vítali jako přítele z hlubokého vesmíru. Nicméně toto nadšení nevydrželo dlouho. Ušolidi se odmítli stát otroky svých usurpátorů, což mělo za následek úplnou destrukci jejich společnosti a genocidu Ušíchlidí jako takových. Planeta byla během několika málo slunečních cyklů vytěžena a zpustošena. Na místo lesů se všude po planetě k nebi tyčily těžební věže, v místech kde dříve bývala jezera vyplňovaly krajinu pouště a namísto luk pokrývala zem jen mrtvá pustina. Poslední zbytky Ušolidí civilizace se skrývaly v horách, kam se přes sníh a těžko schůdný terén invazní armáda zatím nedostala.

Puklinou ve stěně jeskyně prosvítá poslední svazek slunečních paprsků, studený vzduch vkrádající se do útrob jeskyně je jen další předzvěstí nadcházející noci.
Dóm jeskyně osvětluje pouze skromný oheň, jehož zář je tlumena skupinou sedících postav, jež v tichém zadumání hledí do plamenů.
Jedna z postav se vzpřímí.
"Nemá cenu dále vyčkávat, čas se krátí a náš úkryt nebude bezpečný navždy. Je načase dát našemu světu navždy sbohem".