Reinlebensborn - 3.

sobota, 14. dubna 41

lkyonské, čisté nebe bez mráčku. Po ránu se na sluncem zalité obloze rýsuje ještě jako přízrak minulé noci zapomenutý ubývající srpek měsíce. Prolétla mi kolem hlavy pěnice, posadila se na špičku mladého smrčku kousek ode mne a zapěla radostný nápěv jara. Jenom pro mne. Dnes bude zase horko. Dnes je také ten den, kdy odcházím na pravidelnou údržbu domů. Nebo je to naopak? Odcházím na údržbu spíš do lesů? Buď jak buď, mám před sebou pěkný dvouhodinový výlet. Jdu tentokrát za denního světla, což je proti mým zvyklostem, ale v noci se mi chtělo spát a byl jsem utahaný. Bude to asi hrůza procházet kolem všech těch lidí, zvlášť potom na předměstí, ale projednou to snad přežiju. Jít musím – jídlo došlo, do vesnice nakupovat se mi nechce a kromě toho se mi zastesklo po muzice.

 

pondělí, 16. dubna 41

eplo, nebe jako vymetené bez mráčku. Dole ve vesnici jsem pořídil první dvě fotografie dědova bývalého selského stavení. Jak rád bych byl, kdyby tenhle velký dům s velkou zahradou v tiché vesničce patřil mně, a ne nějakým Brňákům! Je to jasné: myslím, že ve mně dozrálo rozhodnutí odstěhovat se jednou někam na vesnici. Ano, je to tak: jedna generace lidí utíká často z venkova do měst a jiná, nezřídka hned ta následující a lepší, opouští přelidněná smradlavá města a hrne se zpátky na venkov. Nejčastěji to však není možné ne kvůli srdci, nýbrž z ekonomických důvodů. Čím by se na té vsi živili? Trend, zaštítěný socialisty a podporovaný samotnou Evropskou Unií, je právě přímo opačný: zlikvidovat selský stav, jako bolševici kulaky, zlikvidovat samostatné národní i individuální zemědělství, záruku to veškeré svobody, venkov užívat jen na rekreaci a lidi natlačit všechny do měst, kde budou pěkně pod kontrolou. Mám po krk společného bydlení ve společném koncentráčnickém baráku ve městě!

 

ady nahoře, v Reinlebensbornu, jsem dnes viděl svou první letošní zmiji. Byla vyšňořena svým typickým šedočerným klikatým vzorem. Díval jsem se zrovna, jak se rozvíjí líska, když vtom jsem uslyšel šramot v suché trávě. Zmije! Viděl jsem sice už větší, ale jen tuhle jsem mohl pozorovat tak dlouho. Rybníčkem se už táhnou provazce žabích vajíček. Také v něm plavou asi tři nebo čtyři ryby, tak je půjdu někdy nakrmit. Sedím či ležím ve stanu, odpočívám a čtu si o Japonsku. Stan jsem otevřel z obou stran, aby jím mohl proudit chladivý vánek a ve stínu takto vytvořeného baldachýnu je příjemně. Malá ještěřička mě poctila návštěvou. Vlezla do stanu, nechala se vzít do ruky a pak se jala prozkoumávat tajuplné záhyby a temné skrýše mého příbytku. Vypadala, že ji to ohromně baví. K večeru jsem se šel projít a rozloučit se se zapadajícím sluncem. Letitá třešeň je těsně před rozkvětem. Všimnul jsem si, že má kolem sebe šest nebo sedm dětí; některé z nich jsou zatím ještě takové větší proutky teprve. Podle notoricky známé myslivecké osvětimské lži by přitom toto přirozené zmlazování nemělo vůbec probíhat, kvůli okusu údajně přemnožené zvěře. Je vidět, že i tato člověkem těžce poškozená a denně týraná příroda si stále zachovává své životní procesy a stále je silná. A co teprve, až už tu člověk nebude! Také Já musím zůstat – děj se co děj – silný jako příroda a zachovávat si jako ona své životní zvyky. Navzdory zásahům lidí a natruc jejich týrání, jimž jsem také vystaven. To přísahám!

 

úterý, 17. dubna 41

pět jasno a horko. Dočetl jsem knihu o Japonsku a začínám číst Příruční orákulum a umění moudrosti od španělského barokního spisovatele Baltasara Graciána. Zaslechl jsem v suché trávě plazivý šelest. To by mohl být nějaký had! A opravdu! Další zmije! Již druhá ve dvou dnech a na dvou rozdílných místech. Viděl jsem ji krásně zblízka se sunout těsně kolem stanu. Byla poněkud větší a živější než ta včerejší. Říkám, že je to tady učiněný ráj – i s hady moudrosti. Budu si muset dávat větší pozor kam šlapu, i když obezřetnost je u mne samozřejmostí vždy. Později odpoledne jsem našel třetí zmiji. Tentokrát to však bylo jen mrtvé mláďátko v prachu lesní cesty, zřejmě přejeté vozem. Vloni jsem také míjel na cestě zmijí mládě. Bylo ale živé a s hlavou vztyčenou stočené ve výhrůžném postoji. Tak malá, a už tak bojeschopná! Mám hady rád, třebaže jsou mnozí nebezpeční. Už proto, že je lidi nenávidí a mají z nich panickou hrůzu. Had je přece také ten biblický potměšilec, který způsobil, že byli lidáci vyhnáni z ráje. Já se hadů bojím taky, ale zároveň je i obdivuji a ctím je. Konec konců bych byl jen a jen rád, kdybych se jim trochu podobal. Kdyby i díky mně jednou ta vypasená lidská havěť zmizela nejen z rajské zahrady Edenu, ale i z celé planety Země!

 

ašel jsem bíle rozkvetlý trnkový keř, což ostatně není tak těžké, však jich je tu plno. To byla vůně! Sladká vůně, voňavější než i ten nejdražší francouzský parfém! Včely na něm se mohly zbláznit, motýli zrovna tak. Když si vzpomenu, že lidáci tu jejich horečnatou radost nazývají škaredým slovem „práce“... Sál jsem tu vůni spolu s nimi. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že jsem nikdy nepoznal větší a opojnější blaho. Kéž by to nikdy neskončilo! Může být na světě větší štěstí?

 

středa, 18. dubna 41

 noci sprchlo. Díky té nízké oblačnosti mi nebyla poprvé přes noc ani k ránu zima. Po vnitřní moskytiéře se zvenku plazí obrovský, decimetrový slimák. Po procitnutí se mám tak hned jeho pozorováním čím bavit. Zdá se mi to, nebo jenom tady, v této lidmi polozapomenuté pustině, všechno tak báječně prospívá? Nacházím zde podivuhodné objevy, jako například obrovské zdivočelé listy jakési kadeřavé kapusty, bující utěšeně na staré zarostlé výsypce z něčí zahrádky. Loni na podzim jsem tady našel vybělenou lebku kočky domácí. Ta teď tvoří interiér mého pokoje, hned vedle vypelichaného oslíka s tvarovatelnými údy a vedle ozdobného hrníčku, jehož povrch zpodobuje majestátní zachmuřený obličej boha Dia. To vše za nocí přemítavých osvětluje modravým světlem lucerna ve tvaru glóbu. Nebe je dnes šedé, nevlídné. Až později se mračna protrhala, ale foukal studený vítr, který přinesl citelné ochlazení o dobrých dvacet stupňů. Četl jsem si a pospával. Projít jsem se šel až večer. Přivoněl jsem si k trnce, nyní v takové zimě všemi včelami a motýly opuštěné a znatelně méně voňavé, zašel jsem k rozkvétající třešni a sednul jsem si ještě chvilku na jeden posed. Tak jako bych mohl včerejšek nazvat „zmijím dnem“, dnešek by se mohl jmenovat „zaječí den“. Viděl jsem tři. Ale hlavně jsem pozoroval dalekohledem ve zkřehlých prstech stádečko srn. Objevilo se hned v místech, kudy jsem před chvilkou přišel, než jsem vylezl nahoru na posed do větví stromu, takže muselo čekat někde v zákrytu „za bukem“ až přejdu. Stádečko bylo tvořeno srncem a jeho třemi družkami. O něco déle se k nim připojila ještě další, čtvrtá srnka, ale tu ten srnec honil tak dlouho, až ji vyhnal zpátky do lesa. Nevím, co je příčinou takového chování, ale faktem je, že asi nebude nijak ojedinělé, protože srnec na Šibeničním vrchu jednou časně zjara také zahnal jednu srnku pryč a loni v létě jsem podobnou scénku pozoroval taktéž i jinde. Možná jsou tak uplatňována nějaká teritoriální práva a podobně. Když se díváte na srny zdálky, připadá vám, že to jsou mírná, tichá stvoření, ale pořád to jsou divoká zvířata se svými vlastními pravidly, do kterých nepronikneme tak zcela. Museli bychom sami být srnci a žít s nimi delší čas, abychom pronikli plně do tajů jejich duší. Jednu chvíli začal srnec divoce hrabat kopýtky v zemi pod sebou, trkat parůžky do země a pak jankovitě nadskakoval na místě. Jak Já to odhaduju, pravděpodobně mu pod nohama proběhl nějaký hraboš, jenž ho vylekal. Srny se polekají i krávy. Byť jednou jsem viděl pást se srnu společně s kravami na pastvině. Vypadala mezi nimi jako nějaké nohaté telecí vyžle. Ale většinou jsou z krav polekané. Kdo by se také nepolekal, když před vámi zničehonic uprostřed lesa náhle vyvstane impozantní postava půltunového zvířete s rohy! Tiché srny také moc nebývají. Alespoň ne zblízka. Těžce oddychují, funí jako zubr, frkají jako kůň, štěkají jako pes a když se v noci nedaleko mého stanu ukládal k spánku jeden srnec, mručel při tom jako starý medvěd.

 

čtvrtek, 19. dubna 41

e hezky, a tak jsem se vydal na procházku podél blízké řeky. Udělal jsem pár fotek, ale namohl jsem si při tom levý stehenní sval, jak jsem utíkal od samospouště do portrétní pozice. Smůla. Asi už je toho chození na mě moc. Dokončil jsem alespoň pomalu okruh a dovlekl jsem se zpátky do tábora. Chce to víc odpočívat. Po západu slunce jsem se šel přesto zlehka projít po rovné louce. Soumrak byl skvělý. Růžová s blankytem a dál v temnící modři vesmíru uzoučký srpeček dorůstajícího měsíce a vlevo nad ním skvící klenot Večernice. Na opačné straně oblohy už svítí rudé oko Marsu, pak se objevuje Jupiter, Vega a další hvězdy. V dálce se v jeteli pase zajíc, ale neví o mně. Zato srny vyhlásily poplach. Asi si budou muset zvyknout, protože Já miluju tyhle večerní nokturna. Některé srny se teď podobají gazelám na afrických pláních. Jako tam sledují šelmy, aby je měly bezpečně na očích, tak i tady se zdá, že jdou nenápadně za mnou, aby včas odhalily mé úmysly. Kdyby tak věděly, že Já se masem neživím!

 

 

 

pátek, 20. dubna 41

ůdcovy 118. narozeniny. Den Země. Noha ještě bolí, ale už je to lepší. Vzýval jsem přes noc všechny mé regenerativní síly. Odcházím teď domů na údržbu. Potřeboval bych se tak týden pořádně zahojit, ale tak dlouho to doma určitě nevydržím, bude-li stále hezky. Musím si také koupit nové nafukovací lehátko. Tohle nynější už vůbec nedrží vzduch. Pod stanem jsou nějaké vyčnívající kameny a kořeny stromů, což tlačí do zad, do žeber a do kyčlí, že jsem z toho celý rozlámaný. Ráno jsem posbíral pár starých suchých uřezaných stromků a větví a zahradil jsem jimi průhledy a přístupy k mému tábořišti. Není to nic moc, ale naštěstí tudy kolem nikdo nechodí. Myslím lidi. Proto jsem se tady nakonec také utábořil, že? Na cestě domů jsem se setkal s prvním škaredým nepřátelským pohledem domorodce. Zabijácký pohled. Jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než začnu někomu vadit i tady. Než na mě zase poštvou psa nebo než na mě zase začnou najíždět autem. A to tímto nepřátelským územím jenom procházím, nikoho a ničeho si nevšímaje! Mohl bych se sice jako loni plížit nocí, jenže letos se mi zalíbilo chodit ve dne. Je to hezká procházka, nemám pocit ztraceného dne, lépe se jde, protože každá noc není zrovna nejjasnější a úplňková. Navíc noc je sice na vesnici liduprázdná – většinou – , ale když už narazím na nepřítele (rozuměj na člověka), pak je to tím trapnější a hlavně podezřelejší.

„Co ten tu dělá?“

A začnou se příliš o mě zajímat; o to, kam chodím „fetovat“ a kde jim co „ukrást“. Navíc na lidi seru jako na placatý kámen. Den je lepší. Neviděl bych spoustu zvláštních výjevů, jako třeba toho černého kocoura, ležícího před vstupním portálem do kostela. Ďábel před branami. DIABOLUS ANTE PORTAS. Neviděl bych uprchlíka. Když jsem totiž na cestě domů procházel kolem jednoho lesíka, povšiml jsem si, že mě odtud něco sleduje. Viděl jsem zdálky mezi stromy něco velkého a okrového. Když jsem se podíval v to místo lépe pomocí dalekohledu, strnul jsem příjemným překvapením. Z lesa na mě koukal statný býk! Hleděl na mě sveřepě. A když poznal, že se na něj také dívám, dal se plaše na útěk do hloubi lesa. Odběhl na krátkých tlustých nohách jako nosorožec v buši. Vidět tura domácího takto rychle mizet v houštinách je pro mě mimořádně libý obrázek.

„Jen si běž a buď před lidmi ostražitý, ty nádherný zdivočelý samotáři! Ty se bez lidí obejdeš, ale oni bez tebe ne.“

ám rád tyto výjevy zaběhlých krav a býků. Častěji se to týká ovšem býků, neboť sklony ke zdivočení a k samotářství mívají v přírodě spíše samci než samice. Já v nich, v těchto uprchlících, nevidím domácí zvíře. Já v nich vidím pratura. Prehistorického pratura z lepších časů, jež se díky němu zase na okamžik jakoby vrátily. Pro mě, jakožto pro absolutně „nepokrokového reakcionáře“, jsou takovéto výjevy příslibem naděje. Tisíce let domestikace a přesto se stále v mnoha lidmi zotročených tvorech ozývá mocný pud po svobodě, jenž se domáhá vlády. Jednou se to stane. Jednou lidé zdegenerují, vymřou a svět se zase vrátí zpátky k původní rovnováze a harmonii. Já tomu věřím. To je moje krédo. Žiju pro to. Věřím dokonce, že se toho anarchického stavu původní přírody dočkám ještě za mého života. Očekávám konec lidstva, konec civilizace, konec jejich světa. Neboť on přijde. Přijde, protože přijít musí. O kus dál mi před nohy skočil zaskočený srnec. Pět metrů přede mnou. Nelekl jsem se ani Já, ani on. Dokonce to vypadalo, jako by se těmi plavnými skoky chtěl pochlubit, jaké nádherné zvíře to je. Když jsem došel až do mého posvátného háje, abych si před vstupem do města ještě odpočinul na posedu a nabral sil, hlavně psychických, na závěrečnou, nejtěžší etapu mé poutě, zjistil jsem, že to zimní osazenstvo zajíců a srn, které tu přežívalo zimu spolu se mnou, tu žije vesele dál, i když už poněkud rozptýleněji. Moji karimatku, zastrčenou v konstrukci posedu, mezitím začaly kolonizovat vosy. Hnízdo sice ještě nezačaly lepit, ale nepochybně se k tomu chystaly. Asi čtyři mírně zmalátnělé vosy jsem jenom mírně odcvrnknul pryč a ony už se víc nevracely. Zatím. Jsem zvědav, až se sem dostanu příště, jak to tu bude vypadat s těmi vosami. Jednou si vosy přilepily své papírové hnízdo přímo pod krov mého stanu. Říkal jsem si dost dlouho, že stále slyším nějaké bzučení z vysoké trávy kolem stanu, ale že by byly vosy přímo zabydleny na vnějším plášti celty, to mě ani ve snu nenapadlo. Tedy, napadlo mě to. Jinak bych je byl tenkrát nenašel. Ne že by mi tam nějak překážely, to vůbec ne. Chovaly se klidně, ani jsem o nich nevěděl. Ale bylo mi jasné, že až budu stan balit na zimu domů, budu muset to hnízdo stejně zničit. Udělal jsem to tedy raději hned, aby se mohly milé vosy přesunout zavčasu jinam. Uzavřel jsem tedy neprodyšně všechny otvory do stanu, sám jsem si vlezl dovnitř a zevnitř jsem tloukl do vosího hnízda venku tak dlouho, dokud se ono neurvalo a neodpadlo z vnější strany stanu do trávy na zemi. Vosy zuřily a divoce a střemhlav nalétávaly všude kolem. Tloukly svými běsnícími těly o obrněný stan jako letci kamikaze. Ale nebylo jim to nic platné. Žádného nepřítele, jehož by mohly zle pobodat, nenašly. Hnízdo nakonec opustily a už nikdy se nevrátily. Prázdné hnízdo jsem si pak prohlédl. Bylo velké jako moje čepice a uvnitř se členilo na mnoho komůrek.

 

áj je v této roční době obzvláště půvabný. Všude se v něm už všechno zelená jasně sytou zelení a po zemi jsou rozházeny marnotratné diadémy violek, sasanek a petrklíčů. Je tu tak hezky. Dnes je tu dokonce i klid, což vždycky nebývá. Dolů pod posed přiběhl zajíc, udýchaný z námluv. Chvíli si čistil tlapky, sedě zády ve stínu u paty stromu, načež se jal s otevřenýma očima podřimovat. Dokonale splýval s okolím a kdybych ho neviděl přicházet, nevěděl bych o něm. Nerad plaším svá spoluzvířata, ale tenhle ušák tady bude klimbat až do večera, kdy se zase vydá na louku pást a dovádět se zaječicemi, kdežto Já už musím jít, než zhoustne dole v ulicích provoz.

 

úterý, 24. dubna 41

ybaven novým přepychovým nafukovacím lehátkem, velkým skoro přes celý interiér stanu, poslušně hlásím, že jsem opět zde, jak by řekl Švejk. Lehátko stálo 890 korun a je to pohodlíčko na něm ležet. Za mé nepřítomnosti se tady, v Reinlebensbornu, nic zvláštního nestalo, což kvituji s povděkem a se zadostiučiněním, jaké krásné místo jsem to našel. Je to ráj. Sval na levém stehně je ještě malinko citlivější, ale to už se musí spravit tak říkajíc „za pochodu“. Už jsem to doma nemohl vydržet ty téměř celé čtyři dny. Ráno mě místo ptáků budil sousedovic čokl a ani číst se tam pořádně nedá. Slyším každé jejich blbé slovo za zdmi i z venku. Když se misantrop vrací z přírody do městské aglomerace, do agregace těch odporných lidí, s nimiž si nerozumí, jimž nerozumí a jimiž pohrdá, uvědomí si lépe, jak hrozný kravál zde dnem i nocí panuje. Ale už je zase dobře. Jsem zpátky v táboře a hezkých pár dní nechci lidi ani vidět. Počasí je báječné. Viděl jsem už prvního komára. Celý zbývající den jsem si četl knihu zakázaného britského historika Davida Irvinga Zkáza Drážďan. Kniha vyšla v nakladatelství Votobia a je tak odbytá a zfušovaná, že je to téměř na žalobu. Obvyklé tiskové chyby se zde vyskytují ve stonásobném „provedení“, kniha evidentně neprošla žádnou obvyklou redakcí ani autorskými korekturami překladatele. Překlad je špatný. Znovu se ukazuje, jak je důležité, že aby mohl někdo seriózně překládat, nestačí jen ovládat příslušný cizí jazyk, ale hlavně a především musí umět dobře česky. Překladatel tak kupříkladu nezvládá přiřazovat správné předložky, plete si ustálené české slovní vazby s anglickými a volně je zaměňuje, neumí správně skloňovat, občas vyvede i hrubice typu „požkozený“ se „ž“ místo „š“, věty má často jaksi záhadně nedokončené, logicky nesmyslné,  někdy zřejmě přehlédne zápor ve větě a pak tudíž jedna věta něco praví a následná druhá věta tvrdí zase pravý opak, nedokáže se v celé knize rozhodnout pro jeden výraz pro to rozpoutané peklo, jež se přehnalo v únoru 1945 Drážďanami, a jednou ho nazývá bouří „požární“, jindy zase bouří „ohňovou“. Vhodnější by byl přitom asi ten druhý výraz – „ohňová bouře“. „Požární“ může být třeba poplach, schodiště, hydrant nebo hadice, ale rozhodně ne žhavé tornádo o teplotě tisíc stupňů Celsia. Nazývat takové kataklyzma „požárním“ vyznívá spíše nemístně ironicky. Rovněž by bývalo lepší, kdyby se překladatel obtěžoval převádět britské míry na naše metrické, neboť by to velice usnadnilo četbu, již tak dost zkomplikovanou nesčetnými překlepy a nekvalitním tiskem, mnohdy těžko rozeznatelným – asi se šetřilo i na tiskařské černi – a čtenář by se nemusel navíc ještě zaměstnávat přepočítáváním všech těch coulů, palců, stop, yardů, mil a liber na metry a kila, aby si udělal lepší představu, byvše navyklý po celý život na metrický systém. Domnívám se, že i to patří k dobrému překladu. Reprodukce fotografií jsou mizerné a těžko rozpoznatelné – zkrátka šunt. Obsah je však poučný a historicky objektivní, i když mnohé závěry jsou zbytečně nedořečeny a jiné jsou poznamenány menší dávkou opatrnictví – což vlastně není divu, když víme, jak autor kvůli své (někomu nepříjemné) pravdomluvnosti a objektivitě nakonec skončil. Objektivnější knihu jsem však ještě, myslím, nečetl o druhé světové válce; většinou jsou to samé nesmysly. Klíčová věta pro pochopení Irvingových problémů s prolhanými humanisty, kteří ho za jeho nestranné názory a za jeho objektivní bádání dostali za mříže, je asi tato:

„Dramatické nadsázky umírají těžko – zejména ty, které vznikly ze zoufalé potřeby zvýšení morálky ve válečných dobách. Avšak objektivní dějepisný badatel musí zaznamenat pouze to, co se skutečně stalo. Jinak poskytuje potomstvu medvědí službu.“

     

 

 večeru se spustil mírný deštík. Nastal přesně ten meteorologický jev, kdy sice prší, ale obloha je jasná. Když pak deštík ustane, nebe se pokryje oblačností. Po západu slunce jsem se šel zase projít. Všude plno zvěře. Půlměsíc pluje oblaky a šíří kolem sebe barevnou spektrální záři. Sýc rousný už se začal někde v dálce ozývat. Jestli bude měsíčná noc, až půjdu zase na skok domů, půjdu určitě v noci.

 

středa, 25. dubna 41

e hezky. Nalezl jsem malý, ale neobyčejně malebný březový hájek. Bylo by to též dobré náhradní tábořiště. Jinde jsem zase uslyšel v trávě hadí plazivý zvuk. Šel jsem se opatrně podívat: byl to slepýš. Prozkoumával jsem jednu houštinu u místního rybníčka a vyplašil jsem odtud kačenu, sedící na vejcích. Prohlédl jsem si v rychlosti to hnízdo a spěchal jsem pryč, aby se kachna, poletující nervózně v širokých kruzích kolem, mohla co nejdřív vrátit inkubovat. Viděl jsem kachní hnízdo poprvé. Bylo vystlané peřím, větvičkami a senem a nacházelo se v něm asi šest nebo osm bílých vajec. Pokud jde o vejce divokých ptáků, až dosud jsem jen občas našel na zemi již prázdné skořápky modrozelených hnědě kropenatých vajíček budníčků, ale tohle je tedy objev. Jinde v lese jsem učinil jiný pozoruhodný nález: starou lidmi zbudovanou studánku ve skále. Tak ta tady musí být už hodně dlouho! Ještě z dob, kdy lidé prameny uctívali, zatímco dnes je zasypávají a vysušují drenážemi, aby získali další „užitkovou“ půdu pro další neužitečné nenažrané krky zdegenerovaného a přemnoženého lidstva. To jsou konce! To jsou objevy! Co tady najdu příště? Další jeskyni Altamiru? Připomnělo mi to báseň Otvírání studánek od mého rodáka Miroslava Bureše, zhudebněnou jiným mým slavným rodákem Bohuslavem Martinů. To byly časy! A kde jsou dnes? A jak to skončí? Hrůza pomyslet. Louky se pokryly malými sluníčky pampelišek. Při nabírání vody z potůčku jsem zachránil tonoucího mravence. Ten koukal, co se to děje v hodině dvanácté, když jsem ho na prstu přenesl na pevnou zem! Našel jsem velkého střevlíka, jenže mrtvého. Soutěž krásy zatím u mě vede jeden velmi starý, odhadem dvěstěpadesátiletý buk s hladkou šedou borkou a jemně sametovými zelenkavými listy. Prostál jsem dnes dlouhé minuty v obdivu nad jeho sladěnou dekorativností. Myslím, že ani v Louvru nemají tak krásný a vzácný obraz. Obdivuji se nesmírné vitalitě stromů. Z malého semínka dokážou vyrůst do největších pozemských bytostí. Cloumají jimi vichřice, blesky bouří brázdí jejich kůru. I když padnou, žijí mnohdy dál, nejdéle ze všech na tomto světě. Co je nezabije, to je posílí. I po odumření stojí dál jako dlouhotrvající pomníky své vlastní velikosti a dokonalosti. Přežijí všechno, jen ne zásah nenechavou lidskou rukou. Jsou tak dobří, jak jsou lidé zlí.

 

čtvrtek, 26. dubna 41

en co jsem vylezl ze stanu, uviděl jsem dalšího zástupce našich hadů: užovku obojkovou. Byla dosti malá; už jsem viděl i exempláře zvíci vysokonapěťového kabelu. Tahle byla sice poměrně malá, zato jí byly pěkně vidět její charakteristické svítivě žluté dva měsíčky za hlavou. Také jsem konečně uviděl svoji první letošní veverku. Osikám začíná rašit nesmělé listí. Počasí je slunečné. Večer opět procházka tmícím a tišícím se lesem. Je to úplně jiné nežli ve dne, za plného světla. Takové velebnější. Odlesky rudého slunce barví vrcholky stromů do nepředstavitelně zvláštních odstínů. Vládne tajemná nálada. Na některých místech už začínají dorážet hejna komárů. Obrovský měsíc je mým tichým souputníkem. Po cestě potkávám spoustu zvěře. Ojedinělé ptačí trylky teď zní zvučněji a rozeznatelněji. Ještě posedím chvilku na lavičce nad rybníčkem a jdu šťasten do hajan.

 

---