16. SUPERKOULE - Je a asi i bude (minipróza) - dílo č. 6

Další den. Vůbec netuším, jak ho přečkám. Tady ve squatu to celkem ujde aspoň mám střechu nad hlavou. Jenomže co dál? Potřebovala bych další peníze.

Jo tak, vy nevíte proč…

Je to už tak dávno, že nemám potuchy, zda to byla pravda. Žila jsem úplně někde jinde a celkem v pohodě. Potom se něco zvrtlo a ocitla jsem se tady. Nechápu, ale to tady nikoho nezajímá. Dost rychle jsem musela začít hrát tuhle jejich hru „Kdo má prachy ten jede“.
Hned po první noci jsem se probudila na ulici celá omačkaná a s úplně holou hlavou. Bylo mi děsně a jen matně jsem si vybavovala postavu v kapuci, jak se mě ptá, jestli nechci perník. Hlad jsem měla, tak jsem kývla. Podal mi malej bílej čtvereček. 
„Tomuto tady říkáte perník?“
„Jasně, baby a cos myslela, že Tě budu krmit z Pardubic?“
V břiše mi kručelo, co se dalo dělat. Spolykala jsem to.
„A teď prachy, zboží si zmákla, tak cáluj.“
„Já, ale nemám žádný peníze. Myslela jsem, že tu rozdáváte almužny pocestným.“
„Si upadla ne a prachy nemáš. Koukám, že disponuješ celkem slušnou parukou, něco by hodila ve frcu. Sundej…“
A víc si nepamatuju. Udělalo se mi zle a asi jsem omdlela.
Došlo mi, že moje zlatý vlasy zpeněžil. Začala jsem rychle hledat zdejšího lazebníka. Chodím tam jednou měsíčně a dělíme se fifty fifty, jak říká. Je to cena za jeho mlčení. Byl tak hodnej, že mi dal kontakt na další lidi, kteří prodávají perník. Nějak mi totiž chyběl, ani nevím proč a je pravda, že hlad po něm vážně nemám. Jen ty konce měsíců…. Peníze mi docházej a vlasy ještě nejsou dorostlý.