Žalozpěv moderní studentky aneb rejžka

Samostatná práce. Zase jen hodina nudy, kterou bych doma využila mnohem lépe – třeba těšením našeho psa z mé společnosti.

Snažím se ubránit. Snažím se ubránit pohledu tím směrem. Jenže vždy, když se otočím na stranu, probodne mě pohled rozhovoru-chtivého učitele, který už hodnou chvíli hledá adepta na zkoušení za nevhodné, tedy hlučné chování.

Prostě to nejde, nejde očima směřovat jinam. Kdybych zvedla hlavu nahoru a němě zírala do stropu, vypadala bych, jako když přemýšlím. A přiznejme si, že hrozí riziko, že by kantor zatoužil znát tu „spásnou myšlenku“ také. A uvědomme si, že po přiznání, že žádná taková neexistuje, bych už stejně nemohla držet hlavu v „přemýšlivé poloze“, takže celá akce Hlava nahoru nemá smysl.

Nejde to, nejde to jinak… Koukat na prázdnou lavici je pro mě neuskutečnitelné, neboť by mi za chvíli klesla hlava na úroveň, ze které se ozývá už jen chrápání. A v mém případě, bohužel, poměrně hlasité…

Chce to najít směr, kterým se můžu dívat, aniž bych veřejně vyzývala učitele na slovní, či jiný „souboj“. Odlišný směr, než který mě nutí sledovat naprosto nudné rýhování umělé dýhy stolu.

Mám na výběr jen ze dvou možností…
Buď se můžu po zbytek hodiny soustředit na chlupatý svetr spolužačky sedící přede mnou, posetý snad tisíci vypadanými vlasy, (Hnus! Zvedá se mi žaludek, chce se mi zvracet! Bluééé! …) anebo, též velmi lákavá varianta jak strávit následující půl hodinu - můžu sklopit zrak od svetru ještě trochu níž. Tam už se na mě směje, mezi krátkým tričkem a riflemi, rýha mezi dvěma vybělenými půlkami.  Znovu hnus, bluéé, chce se mi zvracet.

Upřímně - nechápu, proč se těm kalhotám říká „bokovky“, když boky jsou nad úrovní hýždí, které na mě teď z poloviny civí. Tak snad „podbokovky“? Nevím… Každopádně se na to nedá koukat a tahle hodina bude vskutku hnus, blué, chce se mi zvracet…

n   

„Lucijé! Lucijáši!“ naléhavě na mě šeptá kamarádka, sedící za mnou, hned vedle jednoho z mých „věčně vtipných“ spolužáků. „David ti hází bordel za kalhoty,“ informuje mě k popudu mému i třídního, který okamžitě vyhledává její jméno v seznamu a zarmoucen zjišťuje, že již byla dvakrát zkoušena a tak jí jen prstem pohrozí, ať přestane rušit třídu v práci.   

„Ty seš fakt debil, Davide!“ zasyčím na „vytlemeného“ spolužáka, když si z kalhot vytáhnu hrst papírových kuliček. Znechuceně a káravě také pohlédnu na kamarádku - nechápajíc, proč mi to řekla až po dvou „á čtyřkách úspěšně odpálené munice“.

 „Se na to nedalo koukat, na tu škvíru co ti leze z kalhot!“ hají se zlotřilec…