Muž na cestě

     Když se probudil, nevěděl kde je. Nevěděl, kde usínal, takže na tom vlastně nebylo nic divného. Hlava jej pořád bolela a oči pálily, ale tentokrát neomdlel, když se pokusil vstát. Jako včera, lépe řečeno – když se probudil naposled - kdysi a kdesi ve tmě.

     Probuzený si na nic stále nevzpomínal. Vstal a pomalu zkusil jít. Protože tentokrát byl den, poznal kde je alespoň v obecné rovině: stál ve svahu, kolem byla tráva a pod ním keř, zpoza nějž zněl pohybující se život.

     Po cestě šli lidé a u cesty stál muž.

     “Promiňte... Kde to jsme?”

     “Na cestě,” odpověděl muž, aniž by se svou banální odpověď byť jen pokusil nějak zdůraznit, spíše naopak, jako by dal důraz na malé písmeno. Bylo tomu ovšem bezpochyby tak, byla to natolik obyčejná silnice, že cesta s malým “c” mohla být docela dobře jejím vlastním jménem.

     “A jak se jmenujete?”

     “Jmenuji...” zopakoval. “Jmenuji se muž,”

     Probuzený jej chvíli sledoval, zda neuvidí úsměšek, ale muž muž se tvářil vážně. “A jak se jmenuji já, náhodou, nevíte?” dodal nakonec ztrápeně.

     “Jistě. Vy se jmenujete muž.”

     “Jsme příbuzní?”

     “Neřekl bych.”

     Mlčeli, občas míjeni skupinkami lidí.

     “Kdybychom měli alespoň čísla, řekl bych, že jsme v nějaké podivné totalitě.”

     “Nač čísla? Vždyť jsme všichni stejní.”

     Probuzený pohlédl do tváře kolemjdoucích, ale ti se za stejné rozhodně považovat nedali.

     “Na vzhledu přece nezáleží,” uhádl jeho myšlenky muž. Nadechl se, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nakonec jen mávl rukou.

     “A co tady děláte?”

     “Stojím,” řekl muž a zdálo se, že to myslí vážně.

     “Aha.”

     “Čekám na svou roli,” dodal po chvíli, “stejně jako vy.”

     “Já?”

     “Ano, vy. Také stojíte.”

     “Ano.”

     Na cestě upadl muž, z rukou mu vypadly tašky. Ležel lící na silnici a slepě na ně hleděl. Žena a děti jdoucí s ním se zastavily. Muž  muž se podíval na Probuzeného, pak pokrčil rameny, přistoupil k rodině. Vzal tašky a vykročil, žena s dětmi jej následovaly. Mrtvého po chvíli odnesli.

     Probuzený se osaměle rozhlédl, ale poblíž již nikdo nestál, jen opodál leželo kolo.

     Jeho kolo.

     Náraz, chvilková zastávka v povětří, se zadním kolem nad hlavou a let vpřed, větévky mu rozdrásaly obličej...

     Chvíli hleděl na kolo, rozpomněl se na vše, odkud jel, kdo byl, ale kam jel ne, jako by tuto jedinou vzpomínku někdo vzal a odstranil.

     “Moje role...” zakolísal, ale hned - ostatně nevěděl, co ztratil -, ač nejistě, zvedl bradu: “Žádná -- role...”

     “Žádná role.” zopakoval pak s důrazem na jedinou tečku.

     Ohlédl se, do svahu nad cestou, zase se otočil zpět, přešlápl, obrátil a vykročil na trávu, ale zastavil se - jako by uslyšel ticho, které se rozhostí, když domino přestane padat, těžké a zklamané ticho.

     Stál, bokem ke stráni, občas sebou trhnul, k jedné či druhé straně.

     Vpravo? Vlevo?

     Nad cestu se skláněl strom, na jeho větvi seděl pták, sledoval Probuzeného tmavým okem. Pak poskočil, posměšně pípl a odletěl pryč.

     Nad asfaltem se tetelil vzduch, ve svahu byl stín a černé siluety stromů.