Mezi Námi

Byl teplý konec července. Slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně spalovalo vše, na míle daleko. Sáhl jsem si do kapsy u šortek a vytáhl pomačkaný papírový kapesník, jimž jsem si utřel orosené čelo. Oči se mi klimbaly, pokoušel jsem se usnout, ale nesnesitelné horko, které panovalo v kupé vozu společně s proudem myšlenek, jenž se mi proléval hlavou mému tělu nedopřálo odpočinutí. 

Rychlík uháněl letní krajinou, nechával za sebou jednu vesnici za druhou, projížděl většími či menšími poli, lesy i loukami a pomalu mě vezl k mému cíli. Zdejší krajinu jsem znal už nazpaměť. Cestoval jsem tudy někdy i čtyřikrát do měsíce, měsíc za měsícem rok za rokem. Znal jsem zdejší krajinu dobře, tedy alespoň jsem si to myslel, ale i přesto, každá cesta byla jiná. Nejsmutnější byla v zimě, kolem železničního koridoru se táhly pásy černých stromů pokryté tenkou vrstvou sněhové pokrývky. Pole a louky se změnily v bezbarvou planinu, pustou a holou sem tam prošpikovány žlutými stébly trav, které se jako televizní vysílače vypínaly nad krajinu, nad krajinu, kterou malíř vymaloval uhlem. Nemohl jsem ani otevřít okno, protože ledový poryv větru, který se opíral o jedoucí vlak, člověku nedovoloval se nadechnout. I samotná cesta, nebyla nikterak medová. Většinu času jsem prospal skrčený v koutě, v bundě a v čepici, protože topení ve vlaku nefungovalo. Skrze špatně těsnící okna se do kupé dostával ledový vzduch, který sedal na koženkové sedačky. Vlak uháněl po zamrzlých kolejích a každých deset sekund se ozývaly tlumené rány, to jak vlak najížděl na spáry vzniklé ledovým počasím. Když se k tomu přidaly i pravidelná půl hodinová zpoždění, člověk stál před těžkým rozhodnutím, jestli ta cesta vůbec stojí za to. 

Naopak nejpříjemnější byla na koni dubna, začátkem května. Slunce bylo   stále silnější a silnější, pole byla poseta chomáčky chmýříček, které se jako drobné padáčky vznášely nad zeleným kobercem. Políčka lemovaná vzrostlými buky se zahalily kabátem z mladých lístků, jenž hrály všemi odstíny zelené barvy, jenž přecházela celou škálou. Třešně, hrušně, jabloně a švestky se zahalily kabátkem šitých z panenských těl mladých poupat, kterým se jako mladým děvčatům zbarvovala líce do růžova. Skrze otevřené okno foukal do kupé čerství jarní vzduch nasycen vůněmi jako z parfumerie. Prstem jsem maloval na okně pokrytém tenkou vrstvou nažloutlého prášku podobizny lodiček plující otevřeným mořem a svými myšlenkami jsem se vracel do krásné Provensálské krajiny, která mě očarovala natolik, že jsem byl plně rozhodnut se tam znovu v co nejbližší době vypravit. Pole posetá divokou levandulí, hluboká bezedná údolí a strmé srázy padající do rozbouřených vln azurového moře mě tolik naplňovala štěstím, že jsem od té doby žil jen ze vzpomínek na tuto čarovně krásnou krajinu, semknutou uprostřed Provensálských Alp.

Bylo tomu už však dávno, velice dávno, co jsem Provence navštívil. Bylo to za časů mého studia na škole, doba, kdy jsem ještě býval šťastný, kdy jsem ještě snil o budoucnosti a kdy jsem si budoucnost maloval tak vesele, jako prababička kraslice na Velikonoce. Jenže, jak to tak bývá, každý kraslice se jednou rozbije, každá barva se jednou smyje a snůška vzpomínek se rozplyne, jako pára nad hrncem. Se zasněným pohledem do minulosti jsem vzhlížel před sebe a možná bych v tomto na první pohled zhypnotizovaném stavu zůstal po celou cestu až domů, kdyby mě z mého stavu neprobralo ostré zabrzdění vlaku doprovázeného nepříjemným zvukem ječících brzd. 

Vlak se s cuknutím zastavil a my jsme zůstali stát nedaleko staré nádražní budovy Šlapanice. Na dohled stála řada domků, které se v záři slunce lesky, jako pochromované. Ručičky náramkových hodinek hrdě ukazovaly čtvrt na šest což hluboce nekorespondovalo s časem, které České dráhy uváděly na svých jízdních řádech. Na hlavní brněnské nádraží jsme měli dojet už o půl páté, ale dráhy opětovně dodržely svou pověst, která je už předcházela. 

 Vlak se s cuknutím znovu rozjel. Poryv větru se opřel o mou tvář a já ucítil  na špičce svého jazyka podivnou nasládlou chuť. Podíval jsem se z okna. Pole začala ustupovat zástavbě. Krajina se začala měnit, konečně jsme vjížděli do městské aglomerace. Z nebe se jako bílý havran snášelo letadlo. Jeho přistávací let byl plynulí a končil nedaleko od železnice. 

Naposledy jsem vykoukl z okna. Krajina byla opravdu jiná. Nebylo vidět žádných lesů, luk ani polí. Namísto toho se všude kolem tyčily nevzhledné panelové krabice budovány jako příbytky pro lidi za minulého režimu. Ze srdce jsem tato stavění nesnášel. Možná to bylo pro to, že jsem v těchto krabicích od bot prožil větší část mého dosavadního života. Ještě dnes mám v živé paměti, jak sousedé vedle nás rekonstruovali svůj byt a já jsem den za dnem musel snášet ten nesnesitelný hluk, který vydávali. Avšak na této krajině bylo ještě něco jiného, co svíralo mou duši více než ony králikárny. Vyklonil jsem se vice z okna a rozhlédl se po okolí. Nikde nic, žádné louky, lesy, kopce. Žádné lesní bystřiny. Marně jsem přemýšlel, kam se schovám před problémy, které mě zde čekají. I když jsem žil v paneláku, místo kde stál bylo co by kamenem dohodil od hustých jehličnatých lesů,  jenž mi skýtaly úkryt v mém emocionálně napjatém životě. 

Šelestění listí v korunách stromů, vůně čerstvě pokácených jehličnanů, bublající potoky obalovaly mé strasti denního života nenápadným obvazem, který tlumil bolestivou jizvu, kterou mi den co den lidé svými nehty rozdrásali. Ta rána bolela, pálila.                                                                                                                           Byla zarudlá, hnisavá, přesto nebyla vidět. Bolest se mi rozlívala po těle, tlačila mé oči dolů, ne však tady, ne však teď.

 Bylo to čarovné místo, obyčejné, přesto nevšední. Kolem mne se vypínaly vzrostlé smrky, hrdě tyčící se k nebi. V letním slunci ozářeny, tísnící se jeden na druhém, přesto si nevadily. Neexistovala tady faleš, vše bylo skutečné.  Mé dlaně sjížděly po drsné kůře, která však hladila. Na mých rukou zanechávala povlak příjemné pryskyřicové vůně. Nelepila, jenom se ke mně přimkla. 

Neexistovala tady závist. Malé stromky vysázené do skromných hloučků se navzájem doplňovaly s již vysokými smrky, jenž svou silnou postavou chránily ony malé dítka před vichrem, který by je jinak ubičoval k smrti. Poskytovaly jim oporu a ty tak mohly v klidu nerušeně sílit a s nimi sílil i les a s ním jsem sílil i já. 

Dlouhé hodiny jsem se procházel po malé klikaté pěšině, která mě neustále předbíhala a nestále měla přede mnou náskok. Vánek si pohrával s mými havraními vlasy, rozcuchával mi je a shazoval do očí. Šel jsem dlouho, obdivoval jsem tu nelidskou harmonii, kterou si příroda dokázala vytvořit. Ač se vše zdálo na první pohled chaotické, tak i tento chaos měl přísný řád, jenž však nikoho neomezoval. Vedle sebe zde rostli košaté duby se štíhlými borovičkami, střapaté smrky se dvořily ladným jedličkám, rozsáhlé mechové porosty tvořily živnou půdu pro různé druhy hub rozmanité svým tvarem  i barvou a nad vším tímto bděli lesní tvorové, jenž zde měli svůj domov. 

Nechtěl jsem toto místo opustit, lehl jsem si do trávy, zavřel oči a poslouchal ticho. Bylo krásné, bolest ustupovala. Nechtěl jsem se vracet zpět, do našeho světa. Plul jsem v nekonečnu. Mé myšlenky byly čisté, netížily mne. Ten vůz plní kamení, jenž jsem před sebou tlačil náhle nebyl tak těžký, vůbec nebyl. Mé ruky, nohy nebyly spoutány, byly volné. Cítil jsem, jak mávám křídly, cítil jsem volnost. Byl jsem šťastný. Aspoň tehdy na těch pár hodin. Letěl jsem volným prostorem, s úmyslem dotknout se hvězd. 

Ovšem teď to bylo vše pryč. Stromy shořely. Hvězdy spadly z nebe do jedné, krajina plná života se proměnila v holou poušť. Nezbylo tu již nic. Jenom holá poušť. 

Rychlík začal zpomalovat. Natáhl jsem se pro svou cestovní tašku, přitom jsem zapomněl, že boční kapsu jsem nechal otevřenou. Jakmile se stará adidaska naklonila, z její útroby se vysunul stoh dopisních papírů, které společně s obálkami dopadly na zaprášenou podlahu. Co čert nechtěl, pár zbloudilců nasál vzduch, jenž se otíral o vlakové okno a vtáhl jej do svých útrob. Reflektivně jsem po nich natáhl ruku, ovšem protivník byl rychlejší a mně zbyla prázdná dlaň. 

Bílé dopisní papíry vylétly z vlaku, pluly neznámou krajinou, za cílem jim předurčený. Jejich cestu jsem neznal. Vznášely se v prostoru dokud se neztratily v narudlé záři zacházejícího slunce 

Sehnul jsem se pro zbývající papíry, zatímco vlaj vjel do stanice. Batoh položený vedle na sedačce jsem si hodil na záda, adidasku přes rameno, otevřel dveře od kupé a ještě jednou jsem ohlídl nazpět. Tělem mi projela vlna energie, chloupky na ruce se mi napřímily, moje tělo se bránilo. Byl to zajímavý pocit.  Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, neboj jsem si to ani uvědomit nechtěl, ale právě teď skončil můj dosavadní život.  

Vše co bylo, bylo a už není. Celá má minulost odplula a nikdy se nevrátí. Po všem zbyl jenom stín, který mě bude jako věrný přítel doprovázet na každém kroku. 

Zavřel jsem kupé od vozu a zapečetil minulost. Už nejsem onen malý kluk, který tak rád ochutnával lipová kvítka na náměstí. Ztratil jsem svou identitu, ztratil jsem sám sebe. Procházel jsem úzkou vlakovou uličkou a v prosklených dveřích se zrcadlila něčí tvář. Nepoznával jsem ji. Černé vlasy jako voda přes splav padaly do hnědých očí,  čisté dětské rysy zmizely. Ona tvář byla teď ostrá, připravená k boji který mě v tomto městě čeká. Jako tělo středověkých rytířů, jenž bylo chráněno železným brněním, tak i má tvář se pokryla hustým strništěm tuhých vousků, jenž mě možná chránily i před mým samým. Pro někoho jsem možná mohl vypadat zanedbaně. Jižanský typ, jenž se zapomněl učesat a oholit. Já si však připadal dospělý a možná i toto byl jeden z aspektů, který mi pomohl vysoukat se z uzoučkých dveří a udělat tak první krok ve svém nové světě. Byl jsem dospělý a byl jsem připravený zde najít své nové já.