La Femme Bienheureux II. - Nadržený Maty

II.

Teď už si nejsem moc jistá a tak kolem nich procházím sem a tam, zatímco Maty už sedí na prostorném gauči potaženém pestrobarevnou kytičkovanou látkou v rohu a klopí zrak k zemi. Má to tak asi nařízené. Zřejmě mě nesmí pozorovat při výběru těch dalších.

Co se mě týče, já už bych si nejraději nevybírala nikoho. Maty by mi stačil. Moje srdce pro něj hoří. Moje duše se touží smísit s tou jeho. To když pominu rozumovou stránku. Můj rozum totiž ví, že Maty je nejen duchaplný, šarmantní a přitažlivý, ale navíc k tomu všemu i poněkud líný a má obrovskou zálibu ve čtení, psaní a vyhledávání nepraktických informací na internetu, například o různých technikách psaní próz a básní. Ale mají tady vůbec internet?

Budu muset vybrat ty další. I kdyby to nebylo pravidlo, s Matym bychom se sami neprotloukli, jak mi již bylo naznačeno.

Již směleji začnu pozorovat ostatní sklopené hlavy a těla pod nimi. Snad budou stačit už jen dva. Sára mě pobaveně pozoruje a právě má v ruce hnědou krabičku a z ní vytahuje růžovou cigaretu. Zapálí si a já ucítím omamně vtíravou vůni. Trochu se mi z té vůně zatočí hlava a já najednou dostanu větší chuť k výběru.

„Po téhle vůni se Ti bude líp rozhodovat“, chechtá se Sára.

„Co je to za vůni?“, vracím jí její smích jako smeč.

„Je to vůně našich barevných květin. A neboj… Nejsou to drogy. Jsou to příjemné jemné byliny, působí jen jako lehká antidepresivní erotovadla. Zdraví jsou jen užitečné. Přirozený lidský smutek má na lidské zdraví mnohem ničivější dopady, než naše léčivé rostlinky. Máme to probádané a potvrzené. Tedy zcela po právu mohu tvrdit, že prodlužují život lidem, kteří mají vrozené sklony ke smutku a depresím. Když to na Tebe přijde, prostě se jen nadechneš a hned Ti bude zase dobře. Radost z květinové esence se navíc do těla ukládá a nemizí z něho. Postupem času vrozený depresionista získává nad svými myšlenkami větší kontrolu a už se ani nemusí nadechovat. Ale může, když se mu zachce. Vždycky Tě to dovede do ještě větší radosti a smíchu.“

Sára se po tomto dlouhém vysvětlení jednoho z mnoha tajů La Femme Bienheureux odmlčí a nabídne mi práska z růžové cigarety. Neodmítnu, i když jsem už několik let absolutní nekuřák. Toužím zkrátka ukojit svou zvědavost, co se účinků přímější plicní inhalace těchto květin týče. Převezmu tedy od Sáry již napůl vykouřenou cigaretu a dám si práska. Chutná tak trochu jako cukrová vata, jen není tolik přeslazená. Je to lahodná chuť. Kouř se něžně rozprostírá v mých útrobách, jakoby mě tam uvnitř lehce hladil, ale intenzita mé veselé nálady se nezvětšuje. Zůstává stejná. Jak se zdá, rostlinka asi působí jen při vdechování vůně nosem.

„Maty, dáš si taky práska?“, houkne rozesmátá Sára do rohu místnosti.

„Děkuji. Dal bych si“, promluví Maty a mě se z jeho hlasu zatají dech. Tak dlouho jsem ten jeho libozvučný hluboký a uklidňující hlas neslyšela, hlas, kterým dokázal každého oklamat. Teď už ho budu slýchávat každý den.

Zatímco já se stále ještě rozplývám nad kouzlem Matyho hlasu, Sára se k mému „novému muži“ blíží koketními pohyby. Pozoruju jí. Je to energická černovláska. Vlasy má rovné, lesklé a dlouhé po ramena. Oči velké a hnědé a podmalované černými linkami. Je opálená a má sportovní postavu. Tu tady mají ale všechny ženy. Jsou silné a krásně vyrýsované a já si mezi nimi připadám jako kus neforemného hadru, i když na Zemi jsem mezi pozemskými ženami patřila spíše k těm atraktivnějším.

„Co na mě tak koukáš, Lucie?“, chechtá se Sára a já přemýšlím, jestli náhodou nemá ještě jedny oči vzadu pod vlasama.

„Ne, nemám oči pod vlasama,“ odpoví mi stále ještě rozesmátá Sára na moji nevyslovenou otázku.

´Do prčic!´, říkám si pro sebe. ´Tady se člověk musí bát na cokoliv pomyslet.

„Neboj, Lucie, dokážu se telepaticky napojit vždy jen na jednoho člověka a dělám to jen výjimečně a navíc, musím si zakouřit tuto rostlinu, když chci, aby se mi to povedlo. A umím to tady jenom já. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem byla zvolená za La Femme Supreme. Takže nemusíš mít strach, že bys ztratila svoji svobodu myšlenek. Tvoje myšlenky jsou jenom Tvoje. Ty ti nikdo nevezme. A já Ti slibuju, že už se na Tebe nebudu napojovat, pokud to nebude nezbytně nutné nebo pokud si to nebudeš přát“, uklidňuje mě Sára.

Trochu se mi ulevilo. Sára je mi hned sympatičtější. Začínám jí mít ráda.

„A co se mojí postavy týče“, pokračuje Sára, „tu obdivovat nemusíš. Nebude trvat dlouho a budeš mít taky takovou. Hodně tady sportujeme. Máme na to spoustu času, když nemusíme pracovat. Cvičíme se v boji s meči, v lukostřelbě, jezdíme na koních, a protože lítáme na Zemi, bohužel je i nevyhnutelně nutné učit se střílet z Vašich zbraní. Ale to jen delegátky. Jednou budeš delegátkou i Ty.“

Sára, po celou dobu, co se mnou mluvila, stála ke mně zády, ale nyní se odmlčela a já pociťuju náhlou volnost svých myšlenek. Jakoby se odlehčily. Možná jen byly předtím zatíženy Sářiným napojením. Sára je teď ale soustředěná na Matyho a já pociťuju něco jako žárlivost.

„Můžeš, Maty,“ říká mu Sára a Maty k ní zvedne hlavu. Dívá se na ní lačným pohledem nadrženého muže, který dlouho neměl ženu a teď před ním najednou stojí opravdová sexbomba. Projevili se v něm zvířecí pudy. Je to zkrátka muž a nedokáže se nad tyto věci povznést. Zmetek. Sára se otočí ke mně.

„Ponechali jsme mu jeho jméno. Zatím. Když budeš chtít, můžeš mu ho pak změnit“, oznamuje mi Sára.

„Nebudu ho měnit. Líbí se mi,“ říkám Sáře a doufám, že už na mě není napojená, když si v duchu říkám: ´Co bych ho měnila, když jsem na něj zvyklá.´  Možná ale Sára stejně ví, že Matyho znám. Možná ho odchytly právě proto, že ho znám, napadne mě, ale dál tuto myšlenku ve svém mozku nerozvíjím. Sára nic neříká. Buď na mě už opravdu není napojená a nebyla ani ve chvíli, kdy jsem Matyho poznala anebo všechno ví a předstírá, že o ničem neví.

Sára mi začne sahat na Matyho a mě kypí krev. Zároveň se ale snažím uvažovat, jestli mi Maty vůbec stojí za tyto pocity a za to, abych si to rozhádala se Sárou, když je to takový záletník a dívá se na ženu, která není jeho ženou, tak žádostivě, zatímco jeho žena stojí opodál. A pak… Vztah s mužem většinou nikdy nebývá pevnější než kamarádské pouto. Cítím, že Sára by mohla být moje kamarádka, i když já tu jsem nová a nic neznamenám, a ona je tu nejvyšší. Nehledě na okolnosti to prostě cítím.

Zatímco takto uvažuju, přejedu znovu pohledem po mužích v upnutých červených legínách a moje oči chtě nechtě (ale já věřím, že spíš jen tak informativně), sklouznou do míst, kde mají muži schovaná svá přirození. V legínách je mají pěkně vyrýsovaná. Co mě na mé osobě trochu udivuje je, že se ani nestydím, nepozastavuju se nad svým vlastním počínáním. Kam odplouvá má duše a kde se v mé mysli berou povrchní a mrzké myšlenky? Odtrhnu raději svůj pohled od údů a podívám se znovu na Sáru a Matyho. Není jediný, říkám si. Nikdy mě nedokázal doopravdy milovat. Co jsem se kvůli němu natrápila! A co bych neudělala pro kamarádku… Pocity se ve mně střídají. Ať si ho nechá, ta děvka! Hodí se k sobě. Promiskuitní barbaři!

Na druhou stranu. Proč se vůbec rozčiluju? Nevzpomínám si snad, kam jsem se ještě před chvilkou sama dívala? Vzpomínám. Moc dobře si vzpomínám. To bude všechno tou rostlinou. Vzbuzuje v nás zvířecí pudy. Nesmím se unáhlit. Ze všech sil v sobě zadržuju impuls, který mě nabádá, abych na Sáru zakřičela, ať si ho teda nechá, že já ho stejně už nechci. Nezakřičím, ale přesto si neodpustím malé pokárání: „Sáro, je můj…“

Sára se obrátí ke mně a z hrdla jí burácí zvučný a příjemný smích: „Já jediná tu mám právo na každého muže, nemám své vlastní. Můžu si vybrat kdykoliv kohokoliv, ať patří komukoliv. Já si jen půjčuju. A oni mě milují“

Sára očividně není monogamní typ.  Nemůžu jí to zazlívat, každý jsme nějaký. Kdybych ale nebyla zklidněná, asi bych se jí pokusila vyškubat vlasy, ale protože jsem pořád celkem v pohodě, snažím se znovu uvažovat, jestli mi Maty stojí za to. Jestli by mi tady, na La Femme Bienheureux vůbec měl nějaký muž stát za to. Je tu přece výběr, a jak to vypadá, můžou se i vyměňovat, takže proč si dělat násilí? Tady přece nemusím být zoufale zamilovaná jen do jedno´ho a žít v obavách z toho, že jednou naše láska pomine a já budu zase sama. Tady nikdy nebudu sama.

„Ale jestli si to opravdu nepřeješ, Tobě ho brát nebudu. Můžeš mi věřit, když Ti dávám slovo. Jen Tě varuju. Měj se na pozoru, abys k němu moc nepřilnula. Varuju Tě! Nikdy nevěř mužům. Mohl by se otrkat a pak by s Tebou mohl skrytě manipulovat. Kdyby Tě někdy napadlo mu pomoci na svobodu, budeš zavržena a dostaneš se do hampejzuj. To je zákon“, poučuje mě Sára a tím mi zároveň dává vysvětlení na jednu z mých otázek.