Lovec 4

Déšť bubnoval do střechy. Bylo brzy ráno a bouře pomalu ustávala. Celé město spalo. Až na Peta. Ležel v posteli, odkud pozoroval pavouka který si svou pavučinu utkal přímo v okně. Pod ním čadila lampa a její mihotavé světlo dodávalo pokoji zádumčivou atmosféru. Pet nechtěl usnout, pořád se mu vracel ten sen. Strašný sen o hlavě bez těla. Usmívá se na něj. Už několik dní.

                Paprsky slunce rozzářily nejvyšší věž Kwandského Chrámu. V ulicích si první poslíčci a obchodníci vyšlapávali svůj denní chleba. Zelinářka na rohu prodávala kuchtičkám v noci nachystané balíčky. Za tu dobu, co provozovala svou živnost, znala každou jménem a věděla dobře, co komu nachystat. Dodávala i pro Opata. Stejně tak její přítel Marvel. Měl svůj krámek hned vedle a mít přístroj od Marvela, to už něco znamenalo. Opravoval soukolí městských hodin, zrovna jako jemné mechaniky kuší. Kroky Peta však mířily jinam. Minul otvírané obchůdky a zahnul do středu města. Na tržišti koupil preclík s povidly, posadil se na schody Chrámu a pozoroval procházející lidi. Občas někoho pozdravil. Jakmile dojedl, vešel dovnitř.

                „Dobrý den, Pete, copak tak brzy?“ pozdravil ho Zehan, starý kněz a zároveň správce Chrámu.

                „I vám Otče, je tady Opat? Potřeboval bych s ním naléhavě mluvit.“

                „Pete, vypadáš vyčerpaně, stalo se něco?“ Kněz si prohlížel muže před sebou.

                „Ne, nestalo, jen bych rád mluvil s Opatem,“ odpověděl Pet netrpělivě.

                „Je vzadu. Počkej tady, hned jej zavolám.“ Kněz se obrátil, prošel kolem řady lavic, načež zmizel v malých dveřích.

                Pet si pohlížel obrazy na stěnách. Svatí na nich sváděli boj se strašnými příšerami. Svítícími meči usekávali chapadla i odporné hlavy nepřátel. I hlavy.... Pet se otřásl.

                „Dobrý den Pete,“ promluvil na něj hlas za jeho zády.

                Pet se polekaně otočil. „Á, to jste vy Opate, dobrý den. Vylekal jste mě.“ Nikdo neví, jak to Opat dělá, ale ať stojíte kde stojíte, vždycky na vás promluví odněkud, odkud to vůbec nečekáte. Povídá se, že umí čarovat.

                Opat se usmál. „Prý si přeješ se mnou mluvit. Pojď, je ráno a já ještě nesnídal. Dáš si se mnou horký čaj?“

                „Rád,“ odpověděl Pet.

                Posadili se v knihovně do pohodlných polštářů. Podél stěn stály police, až ke stropu napěchované knihami. Zahlédl několik titulů, u kterých nedokázal určit, jakým jazykem byly napsány. A to patřil mezi vzdělané občany města, jako obchodník procestoval všechny okolní země. Usrkávali z kouřících šálků, zatímco Pet vyprávěl příhodu z poslední cesty.

                „Nedovedete si představit Otče, jaká to byla hrůza. Viděl jsem už dost věcí. Mrtvé, které pozabíjeli lapkové a pak je pověsili na stromy. Projížděl jsem na místě, kde dva dny předtím válčila Rodina Sarků s Viloty. Ale tam, Otče, tam to bylo mnohem horší. Lapkům se můžete bránit se zbraní v ruce, ale tomhle těžko. Zdá se mi o tom ve snu. Víte, jeden člověk to přežil, neřekl jsem to ani Joanovi. Měl jsem hrozný strach, že je ten mladík nakažený. Určitě tam řádil upír! Zabil jsem ho vlastním mečem.“ Pet se na chvíli odmlčel. Třesoucí se rukou pozvedl čaj k ústům. Pak pokračoval.

                „Vrací se mi to každou noc. Stojím u toho zkrvaveného kluka. Má radost, že mě vidí. Ty jeho oči, víte? Jak se dívají. A usmívá se při tom. A pak.... pak.... vždycky zvednu ruku s mečem a těsně, než meč dopadne vidím....“ Pet se zhluboka nadechl: „..vidím ten bílý, čistě bílý a nedotčený krk. A pak hlavu, jak letí a padá k zemi. Leží tam klidně s úsměvem na tváři a dívá se na mě. Všechno zmizí a jsem tam jen já a ta hlava. Otče, vy víte, že nejsem žádný vrah. Ale byl tam upír a určitě ho nakazil. Jak se té můry mám zbavit?“

                Opat pozorně poslouchal vyprávění a díval se při tom Petovi do očí. Vzal mužovy chvějící se ruce do svých: „Pete, poslouchej mě dobře. Udělal jsi jedinou správnou věc, kterou jsi udělat mohl. Zlo je velké a my musíme být dost silní se mu postavit. Kdybych tam byl s Tebou, tak by ten mladík snad mohl žít, ale byl jsi tam jenom Ty sám a proto jsi musel chránit svou rodinu a přátele. S nikým o tom nemluv. Lidé jsou neznalí, mohlo by Ti to uškodit, ale to víš nejlíp sám. Tak, teď se jdi pomodlit k Bohu. Já napíšu list Králi, aby do těch míst poslal vojáky.“

                Sotva Pet, nyní již mnohem klidnější, odešel, vydal se Opat najít Zehana. Potkal ho na schodech do severní věže. „Zehane, příteli, na večer pozvi Zitu, Marvela, Simona a Veta. Jakmile jim to vyřídíš, stav se za mnou, budu v knihovně.“

                „Udělám, co si žádáš,“ odpověděl kněz. „Tak přeci se něco děje,“ pomyslel si v duchu.