Potopa

Zahřmělo. Oblaka, která svírala oblohu, se roztrhla. Na zem začal dopadat déšť. Nejprve zlehka, tu a tam jen pár kapek plesklo o chodník, pak zesílil, až to znělo jako bubnování, nekonečné, vědoucí, sebevědomé. Voda polévala chodníky a drala se do kanálů. Smývala stopy prachu, ulice a smogu.

Hvězdy nad oblaky se pohybovaly. Spolu s nimi se otáčel i bledý srpek měsíce chvějící se jistou rozmrzelostí.

Hluboko pod ulicemi města se vzdouvala hladina. Krysy a potkani vybíhali na povrch, páchnoucí a prchající. Proud vody sílil s každou další dopadající kapkou. Lidé vyděšeně pobíhali v kruzích, jen krysy věděly kudy utíkat. Obvykle nepoužívané a ucpané kanály začaly fungovat jako zátky. Zastavovaly proud, s trpělivostí starce se lehce nechávaly omílat. Hladina stoupala k povrchu. Splašky ze všech domů i bytů se nepřestávaly přibližovat.

Ženy v autech křičely na své muže a ti jen bezmocně zírali někam v dál doufajíc v pouhý zázrak. Děti mlčely. Voda se valila ulicemi, kalná a temná pod rouškou mraků. Rozbouřené vlny z kanálů vynášely mrtvá těla krys, které to k povrchu nestihly. Vzduchem se šířil lepkavý zápach doprovázející všudypřítomné splašky. Věechny krysy opustily město a lidé, topíce se, brodíce se a dusíce se vzduchem prchaly v kruzích. Točili se, hledali se. Matky se v panice oddělily od dětí a ty zůstávaly stát, kde je matky nechaly, než je strhla voda.

Voda duněla, vlny se šířily a smetávaly vše, co jim přišlo do cesty. Vzduch ztěžklý vodou, pachem krys a mrtvých těl seděl nad ulicemi, v domech a pomalu tlumil i poslední výkřiky obětí. Pak přišlo ticho.

Poslední kapky deště dopadly na temnou olejnatou hladinu.

Bylo ticho.

Mraky se rozestoupily a bledý srpek měsíce ozářil město ztracených.