Postní z objetí

Za stříbrného podvečera

jen já venkovský synek a ty víla slunce

držíme se v neúprosném objetí

den co den, noc co noc

a nevíme, kdy to skončí.

Snad jsme tím jediným světlem

na kosmologické cestě záhuby

snad toužíme být tím, čím mnozí nejsou.

Jedno však vím má milovaná,

že tyto světy bez lásky ničím jsou!

Nepustíš mě a já tebe taky ne

svá srdce ještě neznáme

pro horoucnost vlastních žádostí

se však světu nevydáme.

Prosím tě pokorně o živou vodu

dej ji nám, ó Pane!

kéž nemarnotratníme a žijeme jen pro tebe!