Óda Na Noc

 Óda na noc

Slunce dávno zapadlo, 
vychází měsíc,
krapet se ti zachtělo,
nemyslet na nic.

Na dlani ti přistál komár, běžně by ses ohnala,
ale nyní, je to zvláštní, prohlížíš si komára.
Je to zvláštní, je to jiné,
ani komár neštípl tě,
mávl křídly, letěl dál,
a život si zachoval.

Měsíc vstoupil v celé kráse,
do temnoty na obloze.
Jako by byl nějak větší,
jasnější a bližší.
Natahuješ ruku s touhou,
touhou dosud nespoznanou.
Cítíš spalující žár,
už jen kousek, kousků pár.
Měsíc je již na dosah,
kol něj tetelí se prach.
Tajíš dech, oči zavíráš,
bojíš se, už téměř nedýcháš.

A tu náhle probudíš se, 
nyní vůbec nebojíš se.
Kde byl měsíc, svíce jen,
slunce svítá bude den.