Eir

Ač víčka sklápíš truchlivě před bolestným údělem padlého válečníka, zůstáváš půvabem nezměrným, krásnou v posledním okamžiku lidského bytí, přinášejíc úlevu i zmírnění bázně ze zkázy věčného žaláře. Ozdravujícími dlaněmi polaskáš popelavé líce bezbožníka, bělostnější, sivější, nežli barva tvá je tváří,  jak chladící obklad v nejhorších horečkách poblouznění a šílenství bitevní vřavy. Tvůj pohled i drobný záchvěj koutků rtů léčí, uvolňuje, ozdravuje duše v samotě zatracených, kam sešlostí i zhýralstvím popatřím i já. Pro jediné políbení tvé ochoten jsem padnout v lítém boji s tisícihlavou skvadrou nájezdníků, rva se lvovi podobě na jistojistou smrt.  Až budou se krví kolotat mé steny a zrak sloužit mi bude jen zpola, těšit se můžu na tvůj honosný příchod. Kdes zpoza bitevního pole v oparu mlh uzřím u své hlavy perletí posetý nákoleník, budu si teprv jist, žes přišla mne zachránit. Poklekneš ku mně, očima nejdrahocennější smaragdů vneseš neberovný klid bezbolestnou cestou v schránku, již nazýval jsem tělem svým. Tonout v zelenavých tůních pohledu tišícího bolest je tak omamné. Třpytivá perlo, okázalá v rozumných rozhodnutích, posečkej, nespěchej, ať vychutnám si chvíli před koncem. Chci Ti být blíž, co nejblíže, jen pokyň hlavou, nech svou pleť, jak sníh čerstvě padlý, se rty ruměnými dopadnout na ty mé.

Odkládáš přilbici a v tvář padají ti kadeře plavých vlasů, kroutíc se v prstýnky věčnosti tak líbezné a sličné, že nemohu dočkati se jejího příchodu. Mít více sil, odhrnuti je z očí, aby nebránily spojení našich pohledů. Co však skrýváš to v dlouhých loknách zářivějších nežli slunce vycházející nad obzorem? Snad asfodelové poupě? Či kopinatý iris? Nic nemůže být dalece tak pravdy zmírajícího blázna, je to první jarní květ narcisu. Tak souladný ve svém rozpuku, žlutě skvoucími lístky zrcadlí v něm se tobě daná ctnost. Flora tebou skvostně nošena poskytne mi vodítko k oněm nedožitým zítřkům jak Ariadnina niť. Nemohu již ztratit se ve spleti kliček, zrad a nevraživých podlostí, když nade mnou drží ochrannou ruku strážkyně nebeských bran samotná. Jsem ti tak blízko. Svět náhle těší mne, proč jen na tento krátký okamžik, kdy můžem si být pospolu. Odlož štít. Vzdej se svého kopí, jež omotávají ti slizkými těly drsných šupin hadi s očima mrtvýma tak, že jedu do žil se ti dostane hned, když po nich se podíváš. Přestaňme válčit, zůstaňme zde, protáhni vteřinu do nekonečna a zmizme dohromady v prostoru i v čase. Vím, že jsi toho schopná, jen ty to dokážeš. Pod vnadným stříbřitě pableskujícím kyrysem buší ti srdce stejně silně, tak jako to mé závěrečnými údery tvrdí můj skon. Že je to neodvratitelné, říkáš? V třepotajících se paprscích odcházejícího dne dmeš se nade mnou sličná ve výstavní zbroji s náručí odpuštění, tak nač se bránit. Budiž!      

Valkýro, léčivý půvabe můj, již neostávej déle, ber to nejcennější, co smrtelník ti může dát, a polibkem posledním stmel svazek letmého setkání našeho. Odešli mne na věčnost, kde blaženě mohu ve Valhalle po boku ti státi.