Kolo života

„Vem si žváro“. „Dík“, odpověděla hrubě křehká zrzka, která neuměla kouřit. Pavel se jí díval na rýsující se bradavky pod trikem. „Na, kuř“, řekl, zatímco dívka se natočila tak, aby ji neviděl, že to neumí. Rozkašlala se.“ Co je?“ Pavel se ušklíbnul, ale zároveň i trochu zaradoval, že má navrch. Dívka měla na sobě červené triko a sportovní kalhoty s velkými kapsami, na zádech poloprázdný batoh, ve kterém ležela ve spod ušmudlaná učebnice češtiny a rozlitá propiska. „Nechce se mi tam“, řekl Pavel, dívka něco sprostě zašustla, Pavel sice nerozuměl, ale stejně mu na tom nezáleželo. „Pojď k nám, mám novou super hru a naši jsou v práci“, s přeskakujícím hlasem řekl Pavel jakoby nic. Dívka si rukou, ve které držela cigaretu přejela patku a moc k Pavlovi chtěla. Ale vevnitř se cítila hrozně, jakoby chtěla udělat největší zlo na světě, nechápala to, vždyť jen zamešká ve škole, nikdo se nic nemusí dozvědět. Ne, z toho strach nemám, říkala si sama pro sebe.. Ale co když se Pavlovi nelíbím a co řeknou ostatní? Pavel skoro jako by četl její myšlenky se pousmál. Byl starší, měl mastné vlasy, černé jako havran. Postavu příliš hubenou a žádné svaly, jen poslední dobou se mu začal rozšiřovat hrudník a ramena. Vše maskoval volnými triky a kalhotami podobné těm, co měla Veronika. Líbili se mu starší ženy, ale byl příliš ošklivý a stydlivý.

„Oukej, jdeme, ale rychle, ať nás neviděj“, řekla Veronika a Pavel jí sáhl na zadek. Veronika se zachvěla, ale Pavlovi problesklo hlavou, že se možná opět dusí kouřem.

Chtěla ho držet za ruku, ale možná je příliš brzy, musela by se něčeho napít, aby měla kuráž. Pavel šel neotesaně před ní a vůbec si jí nevšímal. Veronika ho následovala rychlými kroky, špičky vytáčela pořád ven a vůbec nevypadala jako dáma. Rychle si ve stínu Pavla uhlazovala vlasy a na poslední chvíli stačila vymáčknout pupínek z čela. Pavel se najednou zprudka otočil a řekl, že si zapomněl klíče. Veronika si povzdechla, ale na druhou stranu se jí ulevilo. Bála se, že je málo zkušená a že nebude Pavlovi stačit, co když jí políbí, ona to přece neumí. Celou cestu přemýšlela, jak jen to v těch filmech bylo. Ti dva by měli jít rozhodně do školy, ale místo toho postávali a čekali bůhví na co..

Okolo prošla jiná holka, postavu podobnou jako Veronika, možná o 2 roky starší. Sportovní uplé triko a džíny z kterých koukala černá tanga se jí zařezávala se do boků. Pavel se nápadně ohlédl a Veronika se podívala na pouliční lampu a řekla, že už musí jít.

Tak odešla a Pavel šel pryč.

Je to už pár let, co Veronika nenosí modré stíny a tmavé linky a co jí vyrostla prsa a obléká sukně. Pavel od volných kalhot přešel k úzkým, pak ke svetrům, pak zase ke koženým. Dneska má na sobě ale hezké černé kalhoty a modré triko, vousy mu rostou hustě, ale denně se holí. Veronika taky.

„Ahooooj“ oslovila tázavě v kavárně Veronika Pavla. Měla na sobě krátké šaty, podpatky a dokonalý účes. Pavel seděl a společníka mu doposud dělal koláček a káva. Veronika si zapálila, ale Pavel nekouří. Povídali si, jako kdyby byli staří přátelé i přesto, že Veronika má vysokou pracovní pozici a jednala poněkud „firemně“, Pavel má 2 děti a manželku, co každý den dělá to samé. Oba mají dobrou práci a dost peněz. Veronika se omluvila a odešla na pracovní oběd. Pavel pokračoval v pití kávy. Byla už vystydlá a dělali se na ní mastná oka od smetany.

Veronika přišla domů a vzala knížku, nohy si dala na stůl a měla hlad. V lednici našla jen starý sýr, oškrábala ho a šla spát. Pavel přišel domů za ženou a ta ho s dětmi vítala.

Léta plynula a čas se nezastavil ani v noci, ani ve dne, ani v meditaci, ani v radosti, natož pak v lásce.