Zraněné ptáče

Země je krásné místo k narození, pokud ovšem neberete štěstí jako každodennost a žijete pro tuto chvíli, ne pro budoucnost či minulost. Často myslím na zraněné ptáče, které létalo vzduchem, odolávalo síle větru a já díky němu byla šťastná, nyní ale ptáče necítí můj dech, moji podporu, je samotné a bojí se zemřít. Takto i já prožívám denně každou chvíli naplno a žiji díky okamžiku samotnému, nejdu za cílem, vždyť cesta ptáčete byla hezčí než jeho osud..

Jsem všechno co mohu být, nic víc a o nic méně. Nebojím se už ničeho, jen strachu, který mohu mít, ale ten mě opouští, jakmile jsem zase zpátky v realitě každodennosti. Prožívám ty chvíle, kdy vnímám svůj dech, popíjím kávu a cítím každý doušek na jazyku. Prožívat lze vše, zkouším se otevřít vstříc novým jevům a často jsem zasněná, což je špatné, že poznávám a prožívám všemi smysly? Těším se ze slunce, dává mi sílu. Pohyb je sluneční svit spolu s perlivou vodou, která protéká mým hrdlem a kousek i po hrudi smáčí mé horké tělo tak nabité energií. Cítím proud vody, jak mnou prochází,  jen toto mi stačí ke štěstí. Nebo jdu okolo krásných zelených stromů, které dole zažily déšť, bažiny a hlodavce, přesto jejich koruny nepociťují vůči kořenům zášť, ba naopak, stačí jim vláha a hned rozkvetou pestrými květy. Kéž by i lidé byli takoví.. Chci aby se radovali, neměli smutek, žili pro okamžik.

Nelze však nikoho nic naučit, člověka lze posunout, snad připomenout, co jsme jako malí uměli, ale naučit ne.

Jana má kudrnaté tmavé vlasy, lesknou se nejen na sluníčku, ale připomínají jí stále, co kdysi prožívala. Buňky jejího těla se neustále obnovují, ale vlasy si pamatují ten smutek co jí obklopil na dlouhá léta, nyní má už konečky zchátralé, tak i smutek ji pomalu opouští. V jejím životě se lecos změnilo, stačilo pouhý měsíc a ona pochopila, že smutek je jen dočasné uzavření sebe a že je teď a tady a potkala svůj sen. Její sen byl neuchopitelný, nenabíral velkých rozměrů, dokud ho ona sama neprožila. Sen, ať už měl podobu štěstí, lásky, nebo fyzična ji ukázal, jak má dál žít, jak se dá realizovat a jak se odprostit od nepodstatného.

Její oči jsou nyní plné očekávání a v tmavých panenkách je cosi, co ji obklopuje do závoje radosti.

Eva je provazochodkyně, je také zraněné ptáčátko, tak křehké a zlomené chodit. Každý den se musí předvádět lidem a její touhy jsou opomíjeny prací. Když trénuje na představení je šťastná, nebo alespoň zapomene na okamžik na smutek. Jak tohoto pocitu docílit ale dlouhodoběji? Cožpak necítí únavu? Únavu z rutiny? Začne se utápět ve vzpomínkách na dětství, o jak bylo krásné. Slyší často hlas holubice, jenž ji vodila do kouzelné zahrady. Eva by se tam ráda vrátila. Zítra nebude balancovat na provaze, ale půjde do zahrady…

Perlivá voda, jenž je pro má vyprahlá ústa mnohem lahodnější než nejsladší ovoce mi nyní opět skrápí hrudník, ale většina prochází mým mladým hrdlem a zpívá ódu na sladkost života. Nyní jsem i já tou vodou a většina mého já ji plně cítí. Nepotřebuji k tomu žádné prostředky, jen se uvolnit a relaxovat. Najednou v mém životě není nic složité, vše je mi naservírováno před mými zraky tak vkusně a honosně, že neodolávám. Není nic těžkého, nic, co bych nezvládla. Miluji pohyb, vnímám svoje tělo, vnímám sebe samou jako ptáče, které mává křídly a nic za to nechce.

Oliver je zhrzen. Jeho tělo žije, ale duše je velmi nemocná. Láska byla pro něj vše. Vztah pro něj znamenal lásku, ne příjemné soužití, ale svit voskovic a vášnivé chvíle s Nikou. Teď sedí na terase, nedívá se ani na hvězdy na obloze, jen balí tabák. Kouří cigaretu jednu za druhou, jsou tenké, ale jeho žal neztlumují, ba naopak. Myslí každým nadechnutím na Niku, jenž držel neustále kolem boků a byla pro něho anděl. To je už minulost.. Tento osud jsem předepsala já spolu s ptáčetem. Ptáče nechtělo aby ti dva byli tak povrchní, aby žili jeden pro druhého. Já si jen přála, aby se poznali, ne však navzájem, ale každý sám sebe skrze toho druhého…

Adam je prázdný, jak nádoba od hnojiva jenž napadli červi a množí se v různou havěť. Nemá cíl, nemá cestu, nemá nic. Jen papíry, papíry co jsou svět. Drahé, bezcenné papíry miliónů. Prochází bezcílně ulicemi, ale nemůže ustát velký odpor větru.

Kristýna kadeřnice jde jen za jedním cílem, najít svůj úkryt, neví však jakým směrem. Na velmi silnou se hrává, někoho miluje, někoho umučí. Všechno ji zranilo, už nechce být, nechce tady teď jen snít..

Proč jen přišel ten osudový den namlouvá si Helena, proč jede vlakem, který končí ve stanici nic a proč cesta není cíl? On zase zradil, smutkem mě posedl. Jede za osamělými slovy, ač osedlán krásou, je nespravedlivý. Vlak odbočil a Helena doufá, že jede do cíle. Myslí, že v cíle to najde, padne a možná někdy vstane.

Honza, Mirek, Matěj, Martin, Petr a jejich Aleny, Ivy, Anny, Slávy a Lucie mohou pocítit také radost, celé hledání je vnímat vše okolo nás, vnímat tu krásu, tak jako já cítím svobodu létat jak ptáče a tancovat tanec štěstí, tak i oni mohou nalézt ono v sobě.