Krajina mého snu

Krásný den se již v mé mysli odehrál, teď tiše a pokorně usínám ojedinělá nad sama sebou… Hudba mi zní v uších stejně tak tiše jako vánek zesmutnělých stromů. Klid mnou prochází jako čirá voda, tak spanilá a čistě krásná, dává mi sílu žít.

            Stromy se nade mnou sklánějí a šeptají nejniternější myšlenky. Zdá se, že zpívají tak nádherně a čistě, že můj duch jásá nad krásou všeho nepomíjivého. Najednou spatřím velký oceán, rozprostřený na celé šíři laskavé krajiny. Mlha se vnáší v kal začarovaných víl. Onehdy jsem se ve snu stala jednou z nich, mé bosé nohy roztancovaly zeleň a kvítí mi padalo do klína, svírala jsem klín, abych tu rozkoš udržela déle. Chytala jsem pyl všemi doušky a na mé hrudi se zrcadlily stíny mořských perel. Hledím na sebe v zrcadle hladiny, až na dně jakoby se odrážely mé city. 

            Můj duch mne nabádá, abych tiše klekla. Orosena bílými tulipány se oddávám hrátkám s kouzelnou vodou… Nestačím pomalu pojmout ani tu krásu barev, která se mně promítá před očima. Smaragdově zelené stromy a keře, teplé barvy listí, spadaná čerstvá jablka, barev červených, žlutých i zelených mne lákají k ochutnání. Ale ve snu nelze jísti, neboť sen je určený pro vnímaní krásy a pocitů. V krajině je i tolik živých stvoření. Jak už jsem zmínila víly, tak i malí tvorečkové podobní mořským koníkům. Hrají si s velkou radostí a nadšením ze sebe samých, vypadají opravdu nebesky. Vesele se nad nimi pousmívám a přidávám se k jejich hrám.

            Oblaka září tak silně, že mne oslepují a já na chvíli vidím jen temnou, zato pestrou paletu barev. Slunce za oblaky vytváří rudý odlesk. Ano, jezero není tak krásné, ale já ho vidím jako nádherné místo, plné rozkvetlých leknínů. Nejhezčí je můj pocit z krajiny, vnímám ji velice tiše. Chtěla bych plavat, necítit bolest a být unášena proudem. Pod vodopády stát dlouhé hodiny a mít radost ze života a necítit samotu a bolest. Každý by chtěl být někdy jako malé dítě, ve snu si představuje, jak šplhá po stromě, hraje si dětské nevinné hry a skotačí s kamarády. Je tak bezbranný a křehký, že o to více může být svůj a nemusí řešit sebe samého. Krajina je jakoby rozlehlá na široké pláni, nemá konce, ani začátek.

            Krajina, jež se mi často v mých snech zdá, prochází všemi ročními obdobími. Tu vidím spadané listí a kaštany a za chvíli zase slunné pláže. Nejhezčí je jarní krajina, krásně voní a vzrůstá v ní něco nového, nový život určující sám svůj osud. Vše je tak nádherné a čisté, spanilé, svěží. Zima zdá se zesmutnělá, ale není tomu tak, klid a pohodu odrážejí třpytky sněhu. Krajina také mění den i noc, nezůstává stále ve světle, nýbrž luna osvěžuje mou mysl a měsíc tiše ukládá hvězdy spát. V noci je krajina jiná, tajemnější. Ve dne začíná nový život a připravuje se opět na noc. Ani snu se koloběh života nevyhne.

            Žádný stres, úzké uličky, silnice, ani všední starosti, takový je můj nejhezčí sen. Proč nemohu zůstat ve snu? A neprobudit se do všedností? Chtěla bych se neustále kochat krásnou krajinou, zalitou čerstvou jinovatkou. Krajina mých snů bude ovšem jen a jen v mých nejtajnějších snech…