Tanec mého života, hudba mého srdce..

Stojím nad zrcadlem, sama se odrážím na sličné nahotě mého já. Odvážné chtění, mladá nespoutanost a radost z moci ovládá myšlenkami onoho tanečníka, laskavého, nehodící se do našeho světa, snad pocházejícího z chimér. Hloubku podmanitosti vkrádám tiše do teskných nocí, zaplašených ohněm víry, vždyť kdy jindy může člověk přemýšlet? Vcházím vroucně dál a tesknota zdá se zhlížeti v jeho očích. Jak znepokojuje mě samolibost a pýcha, když je přec hezčí luh naší duše. Proč neumíš hrát s pokorou? Ovládej svůj nástroj tiše a vzhlížej nad úctou. Cti hudbu a nezbloudi v šlépějích každodennosti a lepkavých, zlých požitků z moci.

Poslouchám šepot mého srdce, zdá se zasmutnělý, přec bráním krví tanec nových rytmů bez těl chorých a nové melodie vycházející z kamenných portálů do zlatého slunce obklopující hudbu i tanec. Vnímej pojmy s křehkostí a tajemstvích ukrytých v tobě. Bolest, kterou často cítím, někdy tolik nepopsatelnou prožívám se slepým výkřikem a chtivé touhy po obratnosti a dokonalosti. Hraji na flétnu s úsilím, zdvihnutou paží napříč nechám proudit jen zátoku snů. Není z čeho vybírati, tak odhmotněna sama sebou, že necítím ruce, jen slyším široký chvějící se tón a umírající beznaděj. Tichý zpěv tance prozařuje mnou samou a já zabravše do rozhovoru se rozletím pod slunce spolu s tóninou, kdysi mollovou. Ohebné pně se rozhrnuly a veselý hlas mě pozval, abych se vrátila do skutečnosti, do reality našeho světa a každodenních shonů…