Vděčnost a touha

Tohle jsem napsal asi před týdnem své milé, se kterou chodím už asi 2,5 roku, ale moc básniček jsem jí zatím nenapsal. Tak jsem se pokusil.
POZOR !!! Větší než malá míra zamilovanosti !!!
___Za kritiku předem děkuji___

Nemůžu usnout, tak myslím na tebe, na lásku a život budoucí, přemýšlím o Bohu, víře a hříchu, o světě plném nemocí. Co nám svět dává a co nám bere, co nám Bůh v životě chystá? Za co si, má lásko, zasloužím tebe? Ty jsi tak krásná, tak čistá... Bůh mi tě dal jako životní poklad, jako ten nejlepší z darů, i když je můj život plný nepravdy, špíny a světských zmarů. Kdybych tě mohl teď uchopit za ruku, modlit se s tebou či zpívat, nebo tě jenom přátelsky obejmout, jen se ti do očí dívat... Těch několik hodin, které nás dělí od dalšího našeho setkání je jako věčnost v představách mých, jak nekonečné čekání. Noc už se v půli dávno zlomila, však spánek nepřichází, v pokoji mém je zvláštní ticho jež dech můj doprovází. Když zavřu oči a přestanu dýchat představím si tu tebe, slyším tvůj dech a je mi tak krásně, hladím ti vlasy - toť nebe. Oči se začaly pomalu klížit, blíží se konec básně, ve snech svých budu však pokračovat, koťátko, měj se krásně.

---