Reinlebensborn - 7.

úterý, 29. května 41

en motýl, jenž mi tak vrtal hlavou, se nazývá soumračník rezavý. Nakonec jsem ho tedy přece v knize našel. Obě jeho pohlaví se liší, což mě mátlo. Jeden den jsem tudíž viděl nevýrazně zbarvenou samičku a druhý den to byl sameček, který se dobře pozná podle tmavého proužku na předním křídle. Motýl patří do čeledi Hesperidae, což je velmi hezký název, neboť to znamená „dcery Noci“, podle řecké pověsti o třech božských strážkyních zlatých jablek, propůjčujících nesmrtelnost. Tato volba se tomu katalogizujícímu blbci Linnému výjimečně povedla, protože jinak vůbec přírodě nerozuměl, aspoň ne v duchu mém či v pojetí Lucretiově. To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze „panta rhei“, „vše plyne, vše je v pohybu“ a „boj a svár je otcem všech věcí“. Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i „moderní“ teorii entropie! To je prostě génius! A to jsem teprve na začátku! Čekají mě ještě jeho pochvaly a úvahy o mém oblíbeném filosofovi Epikúrovi, jakož i jiné perly, takže se mám na co těšit. Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

 

alepil jsem díry ve stanu a četl jsem si. Klidu jsem si však moc neužil. Z muničky se ozývaly série zkušebních výbuchů, po nichž jako by explodovala i sama nebeská báň; na střelnici někdo hodinu střílel puškou na betonové holuby, což s dvojnásobnou ozvěnou doléhalo až ke mně a k mým drásaným uším; stíhačky měly „letecký den“ – a vůbec si ten lidský ksindl dnes za pěkného počasí zřejmě vynahrazoval všechno to, co zmeškal v uplynulých bouřlivých dnech. Až večer se konečně ztišili a ulice zely prázdnotou.

 

středa, 30. května 41

e pod mrakem a zima. Mně to však nevadí, do přírody chvátám. Před domem někdo nasypal ptáčkům kousek tvrdého pečiva. Kavky to měly zpucované raz dva. Dva kosi jejich lítou strkanici z uctivé vzdálenosti jen pozorovali. Je chladno, zatažená obloha, ale neprší a je ticho a liduprázdno. Vládne pravá zádumčivá nálada podmračeného nebe. Mám štěstí na zvířata. Dvě srny. A další vyrušená srnka raději pomalu překračuje kopec. Dřepám si v zasněném lesním tichu. Vtom vběhla do lesa kuna! Jakmile mne spatřila, doběhla k nejbližšímu stromu a hbitě se po něm vyšplhala až nahoru. Cestou se zastavovala a vyjeveně po mně pokukovala. Nyní je tam někde nahoře ve vrcholových větvích, přeskočila na vedlejší strom a tam se mi již ztrácí z dohledu. Z posedu pozoruji dalekohledem odpočívajícího srnce v trávě pod stromy. Zdá se zneklidněn, nozdrami něco větří, ale leží dál. Asi mě na tu dálku ucítil nebo mě viděl se mihnout. Teď je opět klidný, přežvykuje a klimbá. Vidím, jak se mu zavírají oči, hlavu má však stále zvednutou a uši napjaté. Obraz neskonalé pohody a nádhery. Přál bych mu, aby se někdy mohl zbavit obav a beze strachu aby směl spočinout a oddat se bezpečí. Možná by žil déle. Musí to být velice náročné na spotřebu životních sil být pořád takhle ve střehu. Přál bych mu, aby byl jako ten lopuch před mým stanem, jehož list má již asi metr v průměru. Nebo jako ta vysoká zelená bylina, jež svou výškou téměř se měří se mnou. Nebo i jako ten mohutný, zdravý dub koneckonců. Všichni tak čile prospívají a jsou silní! Není nikde v okolí větších, vyšších a mocnějších jejich druhů nad ně. Tak i Já vedle nich rostu a vzkvétám do síly a velkoleposti, nad níž v širém kole není. Trudno povědět, kdo komu poskytuje lepší příměr, zda oni mně, či zda Já jim. Jistě se cítí se mnou dobře, protože i mne jejich přítomnost oblažuje. Určitě cítí z mých obdivných pohledů všechnu tu něhu, která z nich vyzařuje. Já dýchám skrze jejich dech a oni skrze můj. Není to ta pravá harmonie v řádu světa? Vždyť i ty rostliny jsou živé a tudíž oduševnělé a musí si proto jasně uvědomovat, že jsme si navzájem druhými slunci, jež nás svým živoucím teplem zahřívá. Podobně i ta myška ví, že bytovat může bezpečně pod stanem mým, tak jako každý rok, a vybudovat si tam měkký pelíšek, kde ji nikdo neruší. Jistě svými dokonalými smysly vycítila, že nejen nějaké to semínko či drobeček utrousím, ale i to, že stvoření stejné podstaty jsou k sobě přitahována neodolatelnou silou animálního magnetismu, v jehož silovém poli je nám dobře.

 

čtvrtek, 31. května 41

eprší, je střídavě oblačno, není příliš teplo, ani příliš zima – ideální počasí na dvouhodinovou výpravu k jezírku. Jde se dobře, mnohem lépe než kdyby bylo vedro. Cestou na mé pouti mizejícím světem mám ovšem oči dokořán; stanu před každým krásným výhledem na krajinu, zastavuji se u každé zvláštní či pěkné rostlinky, kvítku, u každého brouka či motýla. Co mám doma půjčenou tu knihu o motýlech, mám oči jen pro ně. Fantastičtí živočichové! Hýří barvami, lesknou se až oči přecházejí, někteří jsou velcí jako ptáci, jiní létají jako kolibřík, další vypadá jako sršeň, mnozí migrují tisíce kilometrů, přežívají zimu, sají jen rostlinné šťávy... Báječní tvorové! To by žádný Bůh nevymyslel. Kdesi nahoře na křovinaté stráni se zcela zblízka ozývá bažantí kohout. Nevidím jej však nikde. Jinde na louce sedí nepohnutě jako socha kočka na lovu. Na dalším místě v lesích zase zmizel při holoseči jeden značený strom, který nenesl jen turistickou značku, ale i ceduli s místopisným výškovým označením a nápisem ZELENÁ PRO VAŠE KROKY – LESY ČR JSOU TU PRO VÁS. Myslivecký posed přemístili, ale rozcestník, neřkuli ten smrk, na němž byl léta přibitý, neušetřili. Tak zas zmizel kus mého života. Po jezírku pořád plují desítky kachniček jako minule. Dnes jsem přinesl místním kaprům a pstruhům krmení. Lámu jim malé kousíčky pečiva a sleduji, jak to do nich mizí. Nejprve připluly malé rybičky, které rozmočené drobty ožďubávají a pak se z hlubin zjevily i velké ryby, jež doširoka otevřenými tlamami polykají celá sousta naráz. Tohle mě baví, tohle krmení divoké zvěře. Je to pastva pro oči. Snažím se nalákat na drobečky i ta kachňátka, ale ta si jich nevšímají. Zajímavé. Ve městě se krmit nechají, ale tady ne. Tihle tvorečkové se bojí. Asi mají proč. Najednou přišel zezadu tiše a nepozorovaně starý muž s manželkou a psem. Muž jde přisypat zrní kachnám, jeho žena a jeho pes na něj čekají na břehu. Je mi to trapné, a tak se zvedám k odchodu. Podruhé jsem letos tady a pokaždé sem někdo přišel. Tohle kdysi panenské místo je tedy také navždy ztraceno. Setřeli jeho panenský pel a udělali si z něj masokombinát a žumpu. Když ten lidský ksindl odešel – pěšky!, stará škola, stará DDT generace, mladí by přijeli – , vrátil jsem se tam ještě jednou, abych dokončil krmení rybiček. Ještě že jsem nebyl nahý a nekoupal jsem se, jak tu bývávalo mým zvykem. Po dnešku už se tady k něčemu takovému tedy rozhodně neodhodlám. Ztracené, navždy ztracené a lidáky zprzněné místo. Navíc jsem si při odchodu všimnul, že jezedáci vyklopili na protějším břehu jezírka hromadu hnoje. A Já si říkal, že zde něco smrdí! To jsou idioti! Ti to mají v těch hlavách opravdu vybrakovaný! „Člověk rozumný“! To „určitě“! Znečistit čistý vodní zdroj močůvkou z koncentráku! To jsou debilové, že jim není na světě rovno! Sami o sobě si domýšlejí, že jsou to nejinteligentnější bytosti na Zemi, ale přitom to jsou ti největší, nejškodlivější blbci, co kdy tato planeta nosila! Ať srovnám lidáky s kterýmkoliv jiným tvorem, i tím „sebehloupějším“, i když ve skutečnosti žádného hloupého tvora, mimo člověka, neznám, pořád mi vychází jako největší hovado bez mozku člověk. Ostatně, toho zrní, jež jim ten dědek nasypal, si kachny vůbec nehledí; raději chytají různou vodní havěť nebo lapají mušky ze vzduchu. Možná je to pro ně přirozenější potrava než nějaké zapařené mláto z lidských pazour. Jediné, kdo se na to zrní pro kachny s chutí vrhnul, jsou tři sojky, které se jím teď nerušeně ládují a smějí se a povídají si něco velmi nelichotivého o tak zvané lidské „inteligenci“... Jsem z toho celý špatný a cestou zpátky do základního tábora nadávám jako špaček. Všude bordel pozdního jarního odpoledne. Už jsou zase všichni doma. Je pozdní odpoledne, poslední máj, zášti čas... Projít tímto peklem zpátky do Reinlebensbornu, do mého prozatím čistého zdroje žití, je zkouškou nervů pro otrlé. Konečně dorážím do háje pod dubem. Slastné ticho a samota! Uklidňuji se poněkud četbou Lucretia a na hodinku usínám. Mám však neklidné spaní a děsivé sny. Sny o konci světa, jaký jsem znával a který lidé zničili. Měsíc dnes není „modrý“, jak se označuje v astronomické hantýrce druhý úplněk v jednom měsíci, nýbrž temně rudý jako Slunce, když vychází či zapadá, ale zlověstnější. Více než symbolické završení dnešního dne na konci času.

 

pátek, 1. června 41

dá se, že i ostatní tvorové se drží svých ustálených tras a pravidelných návyků jako Já. Potkávám denně například stále stejného obrovského hlemýždě. Jednou nahoře v lese, další den už se mezitím doplazil dolů, a tak pořád dokola. Je to stále tentýž hlemýžď. Nebo večer den co den vídávám na ulici podlézat do stejné zahrady stále téhož ježka.

 

nes jsem obcházel velkým okruhem kolem Hirschlu, to znamená i těmi místy, kde by se mohli vyskytovat ti tuří uprchlíci. Ale neuviděl jsem je tentokrát, ani skoro žádné nové stopy, jen pár otisků kopyt na blátivé cestě vypadalo čerstvě. Kdepak asi jsou? Něco se tu však děje. Buldozery, nákladní auta, bagry... Snad ne další rybník! To by bylo zlé, moc zlé, protože pak by se sem natahali lidi, auta a jiná neřádstva – scénář je pokaždé stejný v takových případech – , což nemůžu potřebovat. Zase by zmizelo další místo, kde se dá volně užívat samoty a svobody pohybu v liduprázdné přírodě. Už by mi jich mnoho nezbylo v tomto kraji. Vůbec nevím, co bych dělal. Být furt doma nebo někde mezi lidmi, jako dřív, to by mě už nebavilo. Kde jsou ty doby, kdy jsem vzal batoh na záda a šlo se kterýmkoliv směrem, třeba i po silnici, a v kteroukoli dobu. Dnes už si musím hodně vybírat a hodně zvažovat kudy a kdy jít, aby se z výletu nestal horor. Ne však žádný horror vacui, spíš přesně naopak. Stále častěji se z té vycházky horor skutečně stane, i když se snažím seč mohu vyhnout se hustému provozu a lidem. Není prostě kam.

 

ozoroval jsem v korytě potoka nějakého divného ptáka. Probíral se peřím a pak odhopkal kamsi z dohledu. Moc dobře jsem ho neviděl: převládající barvou byla hnědá. Možná skorec vodní. Všechno by tomu nasvědčovalo: potok, barva, chování...

 

rohlížím si budovy zemědělského družstva. Zdivo zchátralé, pobořené, střechy děravé, všude špína, nepořádek, zpuchřelé dřevěné kolny či stodoly snad sto let staré. Věru nepěkný obrázek. Nechápu, jak může být tak zanedbaný takový životně důležitý resort, jako je zemědělství. Resort, který je základem všech ostatních. Výroba potravinářských surovin je přece to hlavní, bez čeho se nic neobejde. Jen nablýskané metalízy na autech zaměstnanců jsou přepychové.

 

sobota, 2. června 41

elé odpoledne trávím v Reinlebensbornu. Čtu si a podřimuji. Od každého trochu. Jsem po všech stránkách unavený. Je tu takové ticho a pohoda, kam bych se hnal! Společnost mi dělá Lucretius, posvátný dub, hraboš, který šustí pod stanem a který slupnul všechny drobečky, jež jsem mu ponechal na kusu prkna, které používám jako práh, a ovšem je tu se mnou též ta vysoko se klenoucí zelená bylina, již jsem pojmenoval „Lesanka“. Bude z ní krasavice, sahá mi až po prsa. Různý hmyz, jakož i pěvecký sbor ptáků ani nezmiňuji. Ti už patří jaksi k samozřejmé kulise tohoto posvátného okrsku. Jedni se hemží, abych věděl, že svět ještě nezahynul a o druhých vím málem jen tehdy, když některý ptáček ze stálého osazenstva háje vymyslí úplně novou melodii nebo pozmění starou. To se pak zaposlouchám, a čtu-li právě, musím, a rád, odložit knihu, protože na obé se soustředit nedokážu. Pohoda. Kéž by to tak trvalo věčně! Začínají růst houby; už jsem viděl dva pěkné, baculaté kozáky a jakési penízovky. Houbaře však naštěstí ještě vidět není. Zřejmě dosud neohlásili začátek houbařské sezóny v televizi. V některých kulturnějších zemích, například ve Skandinávii, se houby nesbírají a na člověka, který si nese z lesa houby, se lidé dívají nevraživě jako na někoho, kdo plundruje přírodu. Já jsem téhož názoru, ale mně nejvíc vadí spíš to, že ti nájezdníci všude šmejdí a není od nich pokoj. Večer poletují dole na předměstí hejna křičících rorýsů. Květy se zavírají.

 

neděle, 3. června 41

elý den prší. Jsem doma a využívám škaredého počasí k činnostem, jež od dubna, kdy jsem venku pod stanem, zanedbávám. Takže cvičím, neboť jsem za ty dva měsíce dosti nepravidelného posilování již značně zeslábl, hraji si s počítačem, dívám se na video, čtu si, poslouchám hudbu a podobně. Vyhlížím také často ven z okna. Na jednom ze stromů před domem se zřejmě uhnízdily kavky, protože hlučně a agresivně napadají každého, kdo se k tomu stromu přiblíží, nejvíc psy. Však jsou to také jediní tvorové, jež je na ulicích nejvíc vidět. Samotného člověka se jen tak procházet nebo dítě si hrát, to neuvidíte; jedině někoho s čoklem šmajdat nebo auto projíždět lze vídat nejčastěji. Docela mě baví sledovat, jak každý čokl utíká od toho stromu se staženým ocasem pryč. To kavčí krákání a povykování a jejich nálety a dorážení na vetřelce připomíná trochu nejlepší sekvence z filmu „Ptáci“. Jen ať těm čoklům dají zabrat! Toho sousedovic uřvaného blbce jsem nějak dlouho neviděl, a hlavně neslyšel. Že by se konečně splnily moje tužby a ten parchant uštěkaný chcípnul? Ne, lidužel, je tady též, ale zdá se, že s ním chodí někam dál od domu, „oblažit“ svou otravnou existencí také někoho jiného, a ne jen pořád mne. Je to neštěstí mít za sousedy lidi, kteří na vás neberou ohled. Nenávidím je a nemluvím na ně.

 

ašel jsem v hlávkovém salátu plže. Vystrkoval růžky, co že se to děje a kde se to ocitnul. Hodil jsem ho z lodžie dolů do vzrostlého porostu trávy. Padal do měkkého. Pro někoho je ovšem plž v salátu „svinstvo“, které se nezachraňuje ani nepouští na svobodu, nýbrž zabíjí či vyhazuje do koše anebo ještě do horších míst či mís. Ale i ten plž je živý tvor, zrovna jako my, který se bojí o svůj život. Jednou jsem viděl babu, jak schválně zašlapává na cestě plže. Takové lidi bych za trest také rozmašíroval pod bucharem, aby věděli, jaké to je. Kdyby tak šlo celé lidstvo takto jednoduše zašlapat do prachu cest!

pondělí, 4. června 41

enku už neprší. Komunální služby sekají přímo pod mými okny trávník. Randál je to příšerný, co „vyluzuje“ ten křovinořez. Musím rychle odsud vypadnout. Tráva je nyní nepěkně sesekaná až ke kořínkům, až na holou půdu. Je to hnus. Práci nedodělali, takže se mám na co „těšit“ ještě zítra. Takové sečení je mor na motýly a na hmyz vůbec. V lese je vlhko, ale hlavně klid. To jsem potřeboval. Zajímám se teď o brouky. Stáhnul jsem si o nich z internetu spoustu informací a už po prvním čtení jsem si některé druhy zapamatoval tak, že jsem schopen mnohé z nich pojmenovat. Kdo by si také nezapamatoval taková vydařená jména, souznící s podobou, jako je třeba mandelinka nádherná nebo krasec měďák! Jméno pro velkého zeleného pavouka, jenž se jmenuje maloočka smaragdová, je rovněž vydařené. Baví mě prolézat po čtyřech lesním podrostem a hledat brouky a jiný tam ukrytý hmyz. Překvapuje mě, jak mnoho jich tam je: na listech rostlin, na stéblech, na zemi, v hrabance, na rubové straně listů... Je jich spousta a každý jiný. Až mě bolí oči, jak je namáhám zaostřováním na ty malé tvorečky, kteří by dokázali nahnat strachu, kdyby byli o hodně větší. Až na mě z té bolesti očí doléhá ospalost. Musím si jít lehnout. Doma se kloudně nevyspím. Je tam moc rámusu. Nejlíp se spí v lese. Večer a v noci padla na širý kraj nádherná předpotopní mlha.

 

úterý, 5. června 41

d šesté hodiny ranní rachotí pod mým oknem nesnesitelným rámusem motorové žací stroje Technických služeb. Šel jsem spát ve tři hodiny ráno – před třemi hodinami – a teď tohle! Jsem však tak ospalý, že nemám ani sílu vstát a jít pryč odsud, daleko do lesů, kde je ticho a klid. Proč to sekají? Co peněz to musí stát! Mně by se přitom líbilo, kdyby zde tráva rostla bujně a divoce až do výši ramen! Co živočichů by v ní mohlo žít! Jaká druhová pestrost živočichů a rostlin by se zde, před našimi prahy a před našimi okny, mohla vyskytovat! Ale v tomto sterilním úhoru, sedřeném až na půdu? Hlavně, že mají chudí co na práci; jako by jim ty peníze nemohli dát i bez toho rámusu a bez devastace posledního kousku úrodné savany, jež navštěvuje naše nepřirozené domovy, než se zalknou v betonu parkovišť, garáží a silnic. Za tři hodiny, kdy jsem vstával, nebyla ještě „parta hic – práce nic“ s dílem hotova, a za další hodinu, kdy jsem již nabíral směr do polí, pracovali stále. Dnes jsem šel na východ, poli a lesy a kolem rybníků, do bývalých minerálních lázní, jež kdysi také sloužily jako zotavovna SS a kde se nyní konají náboženské poutě. Šel jsem však ještě dál, až k nejbližší vesnici. Do té jsem už nevstupoval – ze známých misantropických důvodů. Jen jsem ji zdálky z kopce dlouze pozoroval dalekohledem, jako se obhlíží nepřátelské území. Vesnička je to celkem malebná – odsud – , s několika rybníčky a s chovnou stanicí koní, kteří se pasou na protější stráni. Je to pěkné na pohled. Je zde hezky a klid. Dřív, asi tak před patnácti lety, jsem sem chodíval poměrně často. Líbilo se mi tady. Rostly zde hojně borůvky a jahody a vůbec to tady byla taková pěkná, nerušená, asi desetikilometrová trasa. Dnes se sem nerušeně dostat je už také horror non vacui. Dřív jsem tu za celou cestu nepotkal človíčka. Nelžu! Proto jsem to tu měl tak rád. A dnes jsou všude davy lidí a kolony aut. Na jednom kratičkém úseku jednoproudé asfaltované silničky, již jsem prošel za dvanáct minut, jsem musel uskakovat před čtyřmi auty! To dřív nebývalo. Také na ty borůvky už sem dávno nechodím, protože jsou zde vždy zástupy hrabivých česáčů, jež nesnesu a kteří stejně všechny bobule orvou do bandasek a kýblů takovým způsobem, že na mne, který trhám zásadně jen z ruky do úst, nezbude nic a ještě k tomu na mě nevraživě sočí jako na nevítanou konkurenci, která jim ubírá jejich nezaslouženou žeň. Houbařů a rybářů a chatařů a podobného ksindlu je zde nyní také až příliš. Ale když jsem se na konci strastiplného putování zmizelou krajinou mládí posadil do lesního mechu, abych si před zpáteční cestou odpočal a posilnil své znavené údy jídlem a pitím, odměna byla veliká, neboť jsem stanul v nekonečné říši ticha a pohody. Jediný škaredý zvuk, vygenerovaný lidskou cháskou, jsem nezaslechl. Dokonce jsem našel v jedné prohlubni malý rozkošný pramének, jenž tu skromně vyvěral. To je skoro jako kdyby mě sem sama bezbožná Příroda za odměnu zavedla! I s jedním zajícem jsem se potkal v polích, a s koroptví, dnes již také vzácnou a ohroženou vyhubením. Já jsem na řadě.

 

o návratu do Reinlebensbornu jsem zjistil hroznou věc: Reinlebensborn, moje „pevnost Misantropa“, se otřásla v základech! Kácelo se zde – a kácelo se hodně a blízko! Přesto se podle všech známek zdá, že ačkoli lesní dělníci pronikli hluboko na moje území, přece nepronikli až do samotného tábora pod posvátným dubem. Ten je skrytý v houští a nemuseli jej proto vidět. Zítra tu musím být brzo, abych kontroloval nastalou situaci, protože se určitě dělníci ještě vrátí, minimálně aby naložili a odvezli klády, jež zde nechali v hojném počtu ležet. Je jich dost, čímž les opět o hodně víc prořídnul. Za pár let už bude mít příliš negativních „P“: příliš průsvitný, příliš průhledný a příliš průchodný. Já věděl, proč jsem časně zjara hledal jiné místo! Nezbývá mi než doufat, že alespoň pro letošek „hradby“ této mé tvrze odolají náporům člověka. Co bude za rok, až budu muset kromě jiného i pracovat, to si netroufám předpovídat. Situace se mění každým dnem, leč trend je jistý: lepší už to nebude.

 

ato doma mě čekalo milé překvapení! Přišlo mi poštou nové hudební cédéčko. Je to satanistický black metal francouzské skupiny SETH s názvem „Divine-X“. Cena za toto mistrovské múzické veledílo černé magie je docela levná: „jen“ bratru 359 Kč, i s poštovným, balným a dobírkovným, doručeno do 24 hodin. To jde ne? Hned jsem si ten disk rozbalil a vložil do discmana. Á, vynikající! Na první poslech výborné album! Misantropická symfonie, lahodící mému sluchu. Hned úvodní výkřik do tmy je jako z partesu: „Vyvraždit celé spektrum lidstva!“ Black metal mám ze všech hudebních žánrů nejraději. Cítím se s těmi kapelami – většinou severskými – spřízněn i názorově; mnohé z nich také veřejně deklarují svoji nenávist k lidstvu a některé pro ni používají dokonce i stejné slovo jako Já. To slovo zní „misantrop“. Jsem nadšen. Moje trhlá matka mě zkrápí svěcenou vodou. Soused zhora nám zase vytopil koupelnu. Možná, že též svěcenou vodou. Nelíbí se mi žít s lidmi.

 

středa, 6. června 41

robudil jsem se dost pozdě, až po desáté ranní, a hned jsem pospíchal do Reinlebensbornu. Nikdo tu nebyl a nic se tu nedělo. Klády po včerejším kácení se tu na hromadách povalují nedotčeny. Dnes už mi ten pohled nepřipadá tak hrozný a ohrožení tak reálné jako včera, i když to hrozné a reálné skutečně je. Odložil jsem batoh, nasnídal se a vydal jsem se k přehradě, neboť je tropický den. Šel jsem zadem, lesem, ale zklamal jsem se. Dnes tam bylo příliš mnoho rybářů, dokonce i školou povinná děcka, ačkoli nevím nic o tom, že by už měli parchanti prázdniny. Nemám chuť se před takovým davem koupat. Jdu znechuceně zpátky. Možná bych sem mohl chodit spíš večer a koupat se pěkně o samotě při měsíčku. To je nápad! Zkusit bych to mohl, nebylo by to ostatně poprvé, po setmění zde snad už nikdo nebude.

 

dyž jsem šel zpátky přes louku, přijel ke mně znenadání traktorista. Co může chtít? Co jiného než otravovat! Otevřel dveře od traktoru a povídá, abych se tu moc nepotuloval, neboť prý se zde potloukají zdivočelý býk a jalovice. Okamžitě mi svitlo: Už o těch „mých“ uprchlých turech tedy vědí! Prý bylo dáno oznámení do škol, povídá dál ten traktorista, aby děti kvůli tomu nechodily do lesa. Neřekl jsem na to takticky nic, abych náhodou neprozradil nic, co nechci, a jen jsem pokýval hlavou na znamení, že rozumím a beru na vědomí. Kdyby věděl, že to vím lépe než on a dříve než on! Neřekl jsem však nic. Uprchlíci byli tedy možná viděni až tady někde! No, ono to tu není až tak daleko od místa, kde jsem je viděl Já... Pomyslil jsem si jen:

„Blbci, kdybyste věděli, co vím Já!“

Neuvěřitelné! Utečou krávy, které se každého člověka bojí tak, že před ním utečou do lesa jako srnky, ale lidi, kteří nesnesou, aby bylo něco svobodné a divoké, už z nich dělají zločince a krvelačné šelmy. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní opravdu výhrůžně. Až na to, že ten „zdivočelý býk“ je malý bezelstný býček a ta „zdivočelá jalovice“ je jeho plachá a ostražitá ochranitelka, možná dokonce i jeho vlastní matka. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní jako kdyby se tu proháněla dvě rozzuřená monstra, jež kopyty divoce hrabají, kopají, dupají a víří prach, z chřípí jim syčí pára, z očí jim šlehají plamenné blesky a jež naberou na dýkovité rohy každého, kdo se jim připlete do cesty. Přitom to jsou pouze dvě vystrašená zvířata, která asi někdo týral tak, že už to nemohla vydržet a využila první neb poslední příležitost k útěku. Tak to asi nějak bude. Skutečnost je tedy zcela opačná. To spíš lidi teď budou zuřit a zdivočele pobíhat s kulovnicemi v rukách jenom proto, poněvadž jim utekli z koncentráku dva nevinní vězni. Nakonec by i mě vyhnali z té louky a zakázali mi volně se pohybovat! Tento podtón jsem totiž jasně vycítil z jeho „přátelského sdělení“! To je prostě verbež, ty lidi. Každý den se o tom přesvědčuji a utvrzuji znovu a znovu. Nesnesou, aby bylo cokoliv volné a když žije něco bez jejich kontroly, snaží se aspoň vzbudit v ostatních lidech strach z těch bytostí. To je známá humanistická taktika, která se již tolikrát osvědčila, od té doby, co je člověk člověkem – vládnout pomocí lží a strachu, naučit člověka bát se přírody. – Tak oni jsou stále na svobodě! To je úžasné!

 

---