Sejdeme se za rok!

Pokračování povídky pátek 13.

Firley seděl zachumlaný v huňatém kožichu v malé, potemnělé místnosti s červy prožraným stolem a na něm skoro vyhořelou, páchnoucí svíčkou, dvěma rozviklanými židlemi a malou postelí s tenkou přikrývkou naproti doutnajícímu ohništi.

Kdo by to byl řekl, že já jsem králi pomohl ke štěstí, pomyslel si již po několikáté Firley. A jaké se mi za to dostalo vděčnosti? Má žena je mrtvá, můj syn je mrtvý, z dcery se stala coura, svá panství jsem už nikdy neviděl. Místo toho jsem vykonával tresty na tisících starcích i mladých mužích, odsuzoval je, sledoval jak jsou mučeni a přiznávají nesmyslnosti o jejich bratrstvu, jen aby si zachránili svou vlastní kůži. Já a Vilém. Královi nejoddanější služebníci. Vilém má všechno a já nemám nic.

Oklepal se zimou a slezl ze židle na zem vedle ohniště. Nevědomky natáhl ruce nad poslední doutnající uhlíky a snažil se je třením zahřát. Když to nezabíralo, položil bez přemýšlení ruce až na uhlíky, ucítil slabé pálení a smrad připáleného masa, což mu nijak nevadilo. Za těch sedm let pronásledování, upalování a mučení templářů, byl již tomuto pachu přivyklý.

Ano, je to skoro sedm let. Sedm let ode dne, kdy začal král Filip pronásledovat a zatýkat Templáře. Je to sedm let ode dne, kdy Firley přišel o svou rodinu, majetek a možná nakonec, i jediné přátele.

Vybavil si zničený pohled templáře, který mu pomohl, když umíral. Vybavil si pohled na rozdupané tělo zlatovlasého Templáře Thomase. A vzpomněl si na den, kdy jej odsoudil sám Jacques de Molay. Odsoudil jej k chudobě za obří dluh, který si díky své dobrosrdečnosti udělal. Poté se však Molay slitoval a nechal Firleymu alespoň vyzáblého mezka a roztrhané hadry.

A nyní ten milosrdný Molay sedí zavřený v cele, vyhublý a přesto stále bojující, či spíše už jen doufající, že mu Bůh pomůže.

 

Místo toho král Filip strávil roky plné radovánek a veselí stejně tak, jako papež. I tenhle mizera začal zneužívat své moci a postavení. Společně začali plánovat pouť do Svaté Země, další Křížovou výpravu a začali snít o novém dobytí Svaté Země.

Filip a jeho synové přijali kříž. V té době byla Paříž plná veselí, hudby oslav a každý dům, každou ulici a každé zákoutí zdobily barevné praporky.

Přesto ale ne všichni byli šťastní. Jako já a lidé věrní Bohu. A Templáři. A král Filip nakonec také nebyl zcela spokojený. Vždyť ten velký templářský poklad, o kterém jsem jemu a Vilémovi básnil, nikdo dosud nenašel. Začali pochybovat o mém rozumu a teď sedím v téhle chatrči a utápím se depresemi.

 

Firley s sebou cukl. Ozvalo se ťukání na dveře. Byl jen jediný člověk, který by jej mohl navštívit. Firley se otočil zpět k ohništi a čekal. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřeli a do místnosti přicupitala mladá dívka. Jakmile ucítila pach spáleného masa, nakrabatila nosík a otevřela dveře dokořán. Firley se mírně pootočil.

Její postava se proti dennímu světlu, jemuž jeho oči již téměř odvykly, rýsovala téměř jako tenká silueta tyčky. Vyčnívaly jen prsa a zakulacené boky, zatímco pas se téměř ztrácel. Po chvíli dívka vstoupila dál do místnosti a Firley si konečně zase prohlédl její tvář.

Dlouhé vlasy měla svázané do svůdného drdolu, oči obtažené černým uhlem a již z dálky byla cítit jakousi nakyslou vůní. Na sobě měla jen krátkou rudou sukýnku, botky a krátké tričko.

„Jsi šílená,“ řekl Firley.

„Na rozdíl od tebe, že otče?“ odpověděla mu drze.

„Je zima a ty se v tom mraze promenáduješ jen v těchhle hadrech. Copak ti není zima?“

„Ne, není mi zima, protože po ulici skoro vůbec nechodím. Po králi mám na každém rohu zákazníky, takže se venku vlastně skoro ani nepromenáduju,“ zakřenila se. „To spíše ty bys měl vyrazit ven. Jsi vychrtlí, jak ti pouliční psi. Bledý jak smrtka a rty máš modrofialové jako jarní květiny. Měl by jsi jít také ven, je tam větší teplo, než v tvojí chatrči. A navíc, nezajímají te další novinky? Vždyť ty templáře nenávidíš.“

Firley se ještě více zachmuřil. Jeho dcera mu už nikdy nepřestane vyčítat, co provedl. Nikdy mu nezapomene, že kvůli němu přišla o matku i o bratra a o velké bohatství a sladký život po boku jediného manžela. Teď je musí ona oba dva život tím, že se promenáduje po ulici a pracuje jako coura. Ne, že by jí to vadilo. Firley pohlédl do jejích žhnoucích očí.

„A co? Děje se snad něco?“ zeptal se nakonec.

„Jistě. Jinak bych za tebou už nikdy nepřišla. Král si na tebe vzpomněl, kdosi z mučených templářů začal blekotat něco o obřích pokladech a král doufá, že mu snad pomůžeš. Asi si tě brzy povolá.“ Pokrčila drobnými rameny a se smíchem opustila chatrč.

Firley vyskočil a běžel za ní až ke dveřím. Pohlédl na páchnoucí ulici a chtěl cosi říct. Dívka se však jen krátce otočila, usmála se na něj a vstoupila do jednoho z veřejných domů.

 

Firley v novém návalu energie vyběhl na ulici a zamířil do nejbližší krčmy. Musí se dozvědět něco víc o tom, jak pokračuje zatýkání templářů.

Zastavil se přede dveřmi hostince a krátce zaváhal. Přeci jen se již dlouho neukázal mezi lidmi. Poté však stiskl hladce obroušenou dřevěnou kliku a vstoupil. Krátká vstupní chodba, jež vedla rovnou ke dveřím nalevo a rovně ke schodům, jež vedly do uzoučké a nízké, smrdící chodby, v niž se nacházely dveře do několika malých pokojů.

Firley krátkými kroky došel po kluzkých dlaždicích ke dveřím a nahlédl do krčmy. Za pultem stál hostinský, starý, vychrtlý muž, nebylo divu, že byl tak hubený, krčma byla prázdná.

Firley vstoupil do místnosti a dlouze se zadíval do unavených očí starého hostinského. Pomalu přistoupil k pultu a sedl si na nejbližší židli. Hostinský z něj nespouštěl oči.

Firley vytáhl z kapsy minci a začal si s ní pohrávat. Aniž by pohlédl na hostinského, začal mluvit.

„Přišel jsem se optat na novinky,“ řekl.

„Nikdo sem nechodí, jak bych mohl vědět, co je nového?“ odpověděl hostinský lámajícím se hlasem.

„Ale Vy někam chodit musíte, z čeho jinak žijete? Nebo Vaše manželka... Chodí na trhy?“ pohlédl na hostinského a v očích se mu blýsklo.

„Možná, že tam chodí nakupovat, ale na to potřebuje peníze. A bez peněz nebude chodit na trh a bez trhu nebudou novinky,“ hostinský sklouzl očima k minci ve Firleyho ruce.

„Věděl jsem to,“na Firleyho tváři se poprvé po dlouhé době objevil úsměv. Dal hostinskému minci před oči a poté jí nechal zmizet mezi prsty. „Bude Vaše, když mi řeknete o všem, co je nového u dvora.“

Hostinský si přitáhl židli naproti Firleymu a začal mu vyprávět o králově nezdolné víře a plánech na křížovou výpravu a nakonec se zmínil o tom, že se několik mužů zmínilo i o Templářském pokladu a král nyní hledá toho muže, který mu kdysi tvrdil, že viděl Grál.

„...Jak jen se ten muž jmenovat?“ zamyslel se hostinský.

„Sir Firley?“

„Ach ano, to je on. Pěkně to Templářům zavařil. Na jednu stranu jsem rád, byli již otravní, na druhou stranu, byli to moji téměř jediný zákazníci. Od té doby, co začalo to pronásledování, sem přijde tak jeden člověk denně.“

Firley si zamyšleně promnul bradu. „Nabízí král nějakou odměnu za nalezení toho muže - Firleyho?“

Hostinskému se zablesklo v očích. „Ach ano a není zrovna malá,“ usmál se.

„Děkuji Vám,“ vstal Firley z židle. „Ale ještě bych od Vás potřeboval jednu drobnou pomoc. Když to uděláte, zaplatím vám polovinu toho, kolik nabízí král za nalezení Firleyho.“

Hostinský nadšením málem vyskočil z židle, poté se však zase klidně usadil. „Promiňte pane, ale vypadáte jako žebrák, nevěřím tomu, že ty peníze máte.“

Firley sklopil hlavu, aby mu hostinský neviděl do očí. „Teď je u sebe nemám, proto potřebuje dovést tam...“

„Kam?“

„Ke králi Filipovi. Vím, kde najdu Firleyho. Když mi pomůžete, dám vám polovinu odměny.“

„Hostinský vyskočil ze židle a aniž by hospodu zavřel, vytáhl Firleyho ze dveří a běžel s ním městskými uličkami k sídlu krále Filipa.“

„Nemusíme tolik pospíchat,“ smál se Firley.

„Ale ano, musíme!“ vykřikl nadšeně hostinský. „Kde najdeme toho muže?“

„To se dozvíte, až u krále,“ zasmál se Firley.

 

Stál před branami sídla a vzpomínal na den, kdy zde byl poprvé. Jeho cíl mu připadal tak vzdálený a zároveň tak blízký. A přeci jen se splnil. Firley měl alespoň na krátkou chvíli pocit zadostiučinění, pocit z vítězství, díky vykonané pomstě. Ale byla to jen chvíle. Teď už ví, že udělal chybu, může jí napravit?

 

Bránu otevřel zamračený strážný a Firley s hostinským se ocitli uprostřed dvora. Nebyl, jako kdysi. Po pečlivě sestřihaném trávníku nepobíhala pážata, po pískovém jízdárně a dlážděném chodníku, jich necvakaly koňské podkovy a nikdo se nesmál. Z blízkých oken nezněl smích a výkřiky radosti, nezněla ani hra a hudba, vše živé, co zde bylo, umíralo rukou kata.

Libé zvuky nahradily steny mučeným Templářů, mísící se s uši rvoucími výkřiky a poslední nářky umírajících. Vzduchem se nesl pach spáleného masa a hniloby, pocházející z blízkých hromadných hrobů. Všechna hrůza se náhle propojila v mysli příchozích, s jejich strachy a nočními můrami, Firley cítil, jak se v něm zmenšuje dušička.

Už musí být konec, ani král Filip nemůže být vytrvalý...

Mezi zmučenými Templáři si k nim prorazil cestu hubený muž s vrásčitou pletí a šedivými vlasy. Mohlo mu být klidně šedesát i více. Firley si jej pozorně prohlížel, byl si jist, že toho člověka nikdy neviděl.

„Co si přejete?“ zeptal se muž.

Ale ten hlas znal až příliš dobře. Pohlédl do stále stejně nepropustných očí. „Sir Vilém?“

„Jistě, kdo jiný. Známe se?“ očividně jej nepoznával.

Firley se hystericky zasmál. „Kdybychom se neznali, nepřišel bych. Kdysi, je to sedm let, vzpomínáte? To bylo seznámení, přišel , na dvůr, prozradil králi tajemství a Vy jste mne zavřel do vězení, potom jste mne pustil, o něco mne žádal a pak mne opět zavrhl. A teď mě znova voláte. Už si vzpomínáte?“

„Firley, můj Bože!“ vydechnul Vilém a téměř se neudržel na nohou. „Jak to vypadáte? Filip Vás odmění, potřebuje Vás, následujte mne.“

„Ne,“ Firley se vytrhl z Vilémova sevření a sevřel si bolící popálenou ruku. „Nejprve musíte odměnit tohoto muže, který mne našel,“ mrkl na překvapeného hostinského a přitom přemýšlel, proč to vlastně dělá a nechává odměnit cizího muže.

„Jistě, pojďte,“ Vilém se narovnal a hrdě si razil cestu mezi lidmi. Na rozdíl od něj mnozí z Templářů poznali Firleyho tvář, ať již ji znali odkudkoliv. Vzduchem se místo bolestných výkřiků náhle nesla nenávistná slova, padající na Firleyho hlavu.

Vilém otevřel drobné dveře a k Firleymu se vrhl další zápach, pocházející z mučeného těla.

„Filip se právě snaží slušným způsobem dostat informace o pokladu. Víte od koho? Od samotného Jacquese DeMolaye,“ rozesmál se Vilém a téměř křičel, aby jej všichni na dvoře slyšeli. Do vzduchu se vzneslo dalších pár kleteb, tentokrát mířily na Vilémovu hlavu.

Sestoupili po nízkém schodišti až do nejnižší části místnosti. Tam, kde bývalo vězení, byla nyní nová mučírna, kde s rukou na uhlí mučili Molaye a několik dalších Templářských hodnostářů.

Na rozdíl od všech ostatních, jako by se na něm mučení a strádání ani nepodepsalo. Byl to stále ten samý starý muž se světlýma modrýma očima a zakřiveným nosem. Vedle něj stál kat a mučení přihlížel sám král, s rouškou před ústa.

Filip se otočil a překvapeně si prohlédl Firleyho. „Jste to opravdu Vy?“ zeptal se nevěřícně a přistoupil o krok k Firleymu.

„Veličenstvo?“ Firley hraně sklonil hlavu. „Přišel jsem, abych splnil Vaše přání,“ sklopil hlavu co nejníže, aby král nepostřehl úsměv, který se mu mihl na rtech.

„To jsem velice rád. Promluv tedy s Molayem, aby nám prozradil, kde se nachází Templářské poklady,“ nařídil mu Filip a odvolal kata.

Firley krátce zaváhal a poté se narovnal. Byl o dobrých pár centimetrů vyšší, než Filip. „Rád bych z toho něco měl.“

„Dobrý pocit?“ zasmál se Filip.

„Kvůli tomu všemu jsem ztratil rodinu, zůstala mi jen dcera a co se z ní stalo? A Francie strádá a Vy ten poklad stále nemáte. Dejte mi volnou ruku a slibte mi, že pokud se dozvím, kde se ten poklad ukrývá, propustíte celé bratrstvo a ukončíte mučení.“

Král tvrdě pohlédl do Firleyho očí. Proč by měl poslouchat toho chudáka? Poradí si i bez jeho pomoci, přesto však... Blýsklo se mu v očích. Už dávno se pořádně nepobavil na nějaké hostině a nebyl na lovu, pořád měl jen plno starostí s tím zatýkáním.

Popadl Firleyho za ruku a odtáhl jej stranou.

„Pokud zjistíte, kde ten poklad je, nechám celé bratrstvo na pokoji,“ sykl. „Pokud to ale nezjistíte a budete mi z jakéhokoliv důvody, snad kvůli pomstě za Vaší rodinu, lhát, připravím Vám, tu nejhorší smrt, jakou si dovedete představit. A Vaší dceři také.“

Firley se usmál a kývl hlavou. „Všichni musí odejít, zůstanu s Molayem sám.“

V místnosti zůstal pouze Firley, Jacques De Molay a jeho mučený přítel Geoffroy de Charney.

Firley na ně pohlédl. Ucítil, jak jej začínají pálit oči. Přeci nebude brečet, musí to vydržet. Pozdě. Cítil, jak mu po tváři kanuly první slzy a to, co chtěl původně říct, jako vyhrůžku, nyní znělo zcela jinak.

„Co jsem zavinil? Venku kvůli mně umírají několik let, tisíce mužů a další z nich musí utíkat a po zbytek života se ukrývat. To jsem nechtěl... Nevím, co jsem tenkrát chtěl, byl jsem hlupák,“ Firley se zarazil, když na své tváři ucítil soucitné pohledy obou mužů.

„Jak dlouho jste nebyli venku,“ pohlédl na ně. „Víte, co se tam děje?“

„Ne, král Filip nám nedovolil opustit zdi jeho sídla a pokud ano, museli jsme mít zavázané oči a ucpané uši i nos,“ odpověděl Molay.

„Potom nic nevíte. Skoro sedm let Filip pronásledoval Templáře po celé Francii a sháněl je na nádvoří sídla, aby každého z nich mučil, pálil mu ruce, nechával štípat a drtit prsty na rukou i na nohou, dokud se muž nepřiznal, nebo nevypustil duši. Nádvoří se nikdy nevyprázdnilo a nevyprázdní se, dokud neřeknete, kde je ten poklad a nepřiznáte i tu nejhorší lež. Udělejte to a zachraňte tisíce nevinných mužů a bratrstvo!“

Molay zoufale pohlédl na Geoffroye. Ten mu pohled oplatil stejně nešťastně. Firley si byl jist, že prolomil ledy.

„Když to přiznáme, propustí král všechny mučené muže?“

„A těla mrtvých ponechá bratrstvu k řádnému pohřbení,“ doplnil jej Firley.

„Už nikoho dalšího nebude mučit, natož zabíjet a nechá bratrům původní volnost.“

Firley zaváhal. „Ano.“

„Předložte nám tedy listiny a my ihned přiznáme vše, co si bude král přát.“

„A poklad?“

„Hledejte jej v hrobě mého bratra, bývalého velmistra Viléma z Beaujeu.“

 

Do mučírny se nahrnula skupina lidí, kteří obklopily templářského velmistra a tři další představitele.

Molay za pomoci jednoho z písařů sevřel v ruce pero a podepsal listinu s pravdivými i nesmyslnými přiznáními. Na jeho místo usedli i ostatní muži, jež jeden po druhém podepsali listinu. Filip šťastně držel v ruce papíry.

„Konečně mám ta přiznání od nejvyšších mužů v řádu, teď jen vymyslet, jak o nich říct veřejnosti a přinutit jí, aby uvěřila a byla věrná svému králi a papeži,“ Filip si lstivě promnul bradu. „Neznám lepší způsob, než svolat setkání na kterém promluví sám velmistr, nemám pravdu?“

„Ó ano,“ přitakal rychle Vilém a po něm i Firley.

„Souhlasili, pak je vše domluveno,“ zazubil se Filip na templáře. „Zítra odpoledne předstoupíte na mém dvoře před obyvatele města a odříkáte jim všechna přiznání za hanebné věci, které templáři spáchali.“

Filip, doprovázený skupinou mužů opustil mučírnu a vyšel na prosluněné nádvoří, které se konečně začalo vyprazdňovat. Cestu mu zastoupil krčmář, který se stále nedočkal své odměny.

Hluboce se uklonil a vyhýbal se pohledu na Filipa. „Můj králi, vidím, že jste z něčeho velmi potěšen, zřejmě se splnilo Vaše přání a já doufám, že Vám nyní nezkazím náladu tím svým přáním.“

„Viléme, kdo je ten troufalý muž, co si dovoluje kazit mi náladu?“

„Veličenstvo, tento muž přivedl sira Firleyho a čeká na svou odměnu.“

„Aha, no...“ Filip se zamyslel. Když vydal odměnu za nalezení Firlyho, nečekal, že jej někdo opravdu najde a tak nepočítal s tím, že kdy peníze opustí královskou pokladnu. Pozorně si prohlédl chudého krčmáře. Boty měl prošlapané a špinavá košile na něm visela, div neplandala až k zemi. Filip zahlédl jakýsi pohyb pod ní. Poté spatřil na krku krčmáře uvázaný pruh kůže. Přistoupil k němu a vytáhl řetízek zpod košile. V ruce držel stříbrný medailonek s templářským křížem. „Řekněte, jak dlouho jste se skrýval?“ pohlédl na krčmáře.

„Nemám důvod, skrývat se. Do mé krčmy a hostince dříve chodili templáři a jednou mi jeden z nich zaplatil tímto medailonkem.“

„Vida! Z cudných Templářů se nám stali opilci,“ rozesmál se Filip. „Nevěřím Vám, všechna naše obvinění byly samozřejmě lži,“ Filip si přiložil ruku k ústům. „Ale to jste se neměl dozvědět, ach můj Bože, co s tím uděláme?“

„Budu mlčet,“ odpověděl krčmář.

„Dobrý nápad. Přijďte zítra před rozedněním, dám Vám Vaší odměnu a pokud něco řeknete, vyříznu Vám jazyk.“ Krčmář se odplazil pryč a Filip si spokojeně promnul ruce. „To bude odměna,“ zabrblal tiše.

 

10. března 1314

 

Ještě za noci se krčmář odplížil ze své ložnice, kde po jeho boku klidně odpočívala žena s malým dítětem a přiběhl k Filipovu sídlu.

Celou cestu si vesele pobrukoval, konečně se na něj usmálo štěstí. Před hradní bránou silně zabušil klepadlem a prošel kolem stráže, která jej pozorně sledovala. Nádvoří již bylo zcela prázdné a kromě smradu, který se uchytil ve zdech a nyní zapáchal všude okolo, tam již nebylo památky po mučení.

Mezi temnými nočními mraky prokoukly zlatavé paprsky Slunce a krčmář si konečně všiml temné postavy, stojící uprostřed nádvoří. Bez zaváhání přistoupil k muži a v domnění, že je to král, se uklonil.

„Jdete si pro odměnu?“ zeptal se hrubým hlasem muž. Krčmář konečně poznal, že to není král.

„Ano,“ odpověděl a zazubil se.

„Potom pojďte se mnou,“ řekl muž a vedl krčmáře na druhý konec nádvoří. Provedl jej malými dvířky a vstoupil do rozlehlé zahrady, porostlé divokými stromy a keři.

Ozvalo se zapraskání ohně a krčmář vyděšeně uskočil. Kdosi zezadu jej chytil kolem krku a někdo další mu svázal ruce a zavázal oči. Cítil, jak jej několik silných rukou zvedá do vzduchu a nese neznámo kam.

Oči mu rozvázali teprve po chvíli, když už zase stál na svých nohou, opřený o jakousi nerovnou stěnu. Krčmář se rozhlédl kolem sebe a spatřil skupinu mužů a houštinu pod sebou. Uvědomil si, že má stále svázané ruce a ta stěna není stěna, ale kůl.

Kat se zapálenou loučí přistoupil k hranici.

„Odpusťte mi,“ řekl. „Ale znáte tajemství, které nemůže znát nikdo jiný,“ a zapálil hranici.

 

Krátce před polednem se na nádvoří začali shromažďovat lidé. Filip se spokojeně procházel po chodbách svého sídla a tiše si pobrukoval.

„Templáře zničil náš mocný král,

bratrstvo zrušil, kterého kde kdo se bál.

Pějme mu slávu, chraňme ho dost,

ať mu dá Bůh, lektvar na nesmrtelnost,“

Filip se spokojeně usmál. Oslavná píseň, kterou na jeho počest složil bard jistě vleze do hlavy všem. Kdo by jí odmítal?

 

Vilém se vyřítil z vězení a málem se srazil s králem. „Veličenstvo, přiznání může začít!“ vykřikl vítězoslavně.

„To rád slyším. Nechte tedy muže, aby vyvedli Molaye a Charneyho na nádvoří před celý dav a pojďme se podívat na to, jak přiznají svou porážku.“

 

Jacques de Molay, poslední templářský velmistr vystoupil z vězení, šedivé vlasy se mu vlnily podél čistě umyté tváře a spadaly na obyčejný avšak čistý oblek. Stál hrdě a přijímal sluneční světlo a teplo, které již tolik let nespatřil.

Geoffroy de Charney vystoupil za Molayem a jeho oči se snažily přivyknout světlu. Hleděl kamsi před sebe, zahleděný do davu lidí, který se mu začal zjevovat za zářivou sluneční clonou. Popošel ještě kousek dopředu a stanul po boku Molaye.

„Ať se stane cokoliv, jsi můj bratr,“ pravil tiše.

„Ty též,“ odpověděl klidně Molay a dlouze se zahleděl do davu.

„Začni,“ vybídl jej Geoffroy. „Ať je to za námi.“

„Jsem si jist, že za to, co nyní řeknu, mne čeká strašlivá smrt,“ řekl Molay. „Avšak mé svědomí mě i mého bratra velmi tíží, dopustili jsme se strašlivého hříchu.“

Filip pohlédl na Viléma s Firleyem a spokojeně se usmál.

„Včera jsem v zájmu celého bratrstva podepsal listinu s přiznáním k hříchům, které spáchalo naše bratrstvo,“ odmlčel se. „Avšak...“ V davu spatřil Filipovu tvář.

Filip zaujatě hleděl na Molaye. Něco se mu nezdálo.

„Čeká mne ta nejhorší smrt za to, že jsem zradil své bratrstvo a přiznal se k hříchům, jež nebyly nikdy spáchány. Udělal jsem to, abych si zachránil život. Život svůj i mnohých jiných mužů. Stejně tak můj bratr Geoffroy de Charney.“

„Zmlkni!“ vykřikl Filip a Molaye popadli dva silní muži a zacpali mu ústa.

„Spáchali jsme strašlivý hřích a čeká nás stejně strašlivá smrt a po ní vstoupíme do pekel, abychom se z něj vzpovídali!“ vykřikl za něj Geoffroy, dříve, než mu také zacpali ústa.

„Lži! Samé lži!“ vykřikl Filip. „Vezměte svá slova zpět a udělím Vám milost.“

„Milost jsi nám již udělil,“ vykřikl Molay, který se krátce uvolnil z pevného sevření.

„A nyní Vám jí zase beru. Zítra, jakmile se rozední, stanete vy dva na hranici a budete upáleni!“

Firley se popadl za vlasy a silně trhl rukama, vyškubl si hromádku vlasů, zděšeně je upustil na zem. „Veličenstvo, prosím!“ pokusil se přimluvit, král jej fackou umlčel.

„Rozmysli si, co říkáš!“

Firley zoufale sledoval, jak Molay a Charney opět mizí ve věznění.

 

Firley snad nikdy neprožil tak strašnou noc. Nespal, nedokázal zamhouřit oka. Stále jen hleděl do tmy, hlavou se mu honily strašlivé myšlenky, jež nešly odehnat. Byly to zlé předtuchy z příštích dní, měsíců i roků, co hrozného se může po pádu templářů dít?

11. března 1314

 

 

Jacques de Molay té noci spal klidněji, než kdykoliv jindy. Když jej přišli probudit a vedli jej na hranici, mluvil naposledy se svým bratrem.

„Zdál se mi sen,“ pravil smířlivým hlasem. „Neocitl jsem se v pekle, ani v nebi. Byl jsem někde mezi tím a spatřil jsem Boží ruku, jak mi ukázala směr. Šel jsem tudy, kam mi ukázala, kráčel jsem časem, abych spatřil zrůdu. Naproti mně šel král Filip, vyděšeně hleděl do mé tváře, jako by mne viděl poprvé. Jeho oči se náhle začaly ztrácet. Křičel jsem na něj, ale on se začal propadat, země kolem něj se otevřela a on skončil v pekle. Otočil jsem se a spatřil jsem Boha, jak mi ukázal rukou směr.“

„Závidím ti, bratře. Měl jsem bezesný spánek, strachoval jsem se o zbylé muže z bratrstva a poklady, před jejichž mocí jsme se snažili uchránit svět.“

Molay se usmál. „Nestrachuj se. Ty poklady nikdo, kromě jednoho člověka nenajde. A ten již je jistě ukryl jinam.“

Kat oba muže přivázal vedle sebe na vysokou hranici a přiložil k ní louči s nedočkavým plamenem, který se okamžitě, stejně jako had, začal sápat po suchém klestí a začal jej požírat. Molay přejel pohledem dav shromážděných lidí. Kdo z nich jej skutečně lituje?

Žena v roztrhaných šatech svírala v jedné ruce kříž a v druhé ruce dítě, kterého předešlého dne ztratilo dítě. Skupina mužů stála se skloněnými hlavami a pevně sevřenými pěstmi, kdyby měli vodu, uhasili by hranici? Skupina malých dětí skákala kolem dvou žen, jež se navzájem objímaly a z očí jim ztékaly slzy.

„Jsou nevinní,“ křičeli lidé. Král stál zatvrzele na svém místě a vzrušeně sledoval hořící hranici.

Firley stál na svém místě se sklopenou hlavou. Molay mu věnoval poslední myšlenky, než začal křičet. Lituje ten muž svých činů?

„Filipe IV. Sličný, Viléme de Nogarete, papeži Klimente a ty Firley!“ vykřikl, když mu plamen olízl nohy a horká krev se rozlila po celém těle. „Za své hříchy zaplatíte a do roka se se mnou sejdete před soudem Božím, proklínám Vás!“

 

---