v parku

mám jednu oblíbenou lavičku. na kopci. na hřbetu bunkru parukářka. tu prostřední u totemu. zeleni je tam dost, i výhledu. jen zvířata
chybí, nepočítám-li mnoho druhů psích ras. ale ať je to ona rasa známá jako "maila" z filmu maska, trendy pes. či labrador, či
jezevčík a všechny ty další, jedná se pořád o stejnou variaci na dané téma psychiky psa. žádné jiné zvíře tam neuvidíte.
je to dobrá lavička. nejvyšší lavice v koloseu. pro proletes. vidíte všechny lidi maličké, ale vidíte je. a jsou tak daleko, nevnímají
patrávý, vlezlý pohled, ten co nahlíží pod skalpy a na stopy dláta ve tvářích živého kamene.
tráva je prošlapaná, oležená. plavky, sukně, polonazí kluci, kelímky piva, neustále kráčejcí postavy. slunce se zatíná do špeků, do
láhví vína, do přenosných grillů a pobíhajících dětí.
chlap na lavičce vlevo odemne přichází s velkou hliníkovou krabicí - jak z továrny na androidy - plnou jablek. dává jedno za druhým.
dívka na lavičce vpravo odemne poslouchá asi něco zábavného. sluneční ticho přerušuje nečekaným smíchem.
na vyleštěné boty se mi lepí prach. sedím uprostřed, probodávám se jehlami zleva, z prava. pokaždé když se podívám domyslím si kus
příběhu, nepravdivého, jen mého, uvařeného z posezu a výrazu tváří mých sousedů. vzpomínám na gorkého - vrchol spisovatelův je
vykreslit člověka tak aby jsme viděli jeho tvář vystupující z bílých nepotištěných míst stránky. popis krajiny prý přečerpává, jaksi
ploše, možnosti vyjádření. prý vždy popsatelná hmota. do voskový tabulky radši ryju kmeny, a listy napodobovaný fotovoltaickými panely
na střeše ministerstva hospodářství. ale vůle parku volá: vytvoř člověka! posedávám na lavičce dívám se do toho co vidím jako lidi,
vlastně do sebe, hladím výzvu po čumáčku. chystám se.
vytvořit takto člověka znamená buď hlubokou znalost mnoha oborů, či božskou intuici, nebo jakou si reflexi sama sebe. já popisuji jen
dílčí části. vnější, nebo odrazy vnitřku ale celistvost ke mě nepromlouvá. nevidím stále žádnou celistvost, než svoji snahu o svou
vlastní. omezím se proto na trička, která krom barev mají i tvary majitelů, na chůzi pokaždé v jiném rytmu, na všechny ty variace
vlasů, očí a hlasů. na pocity, cesty, horizonty které každý pohled na kohokoli otevírá. katalyzátor sebereflexe.
sedím na čele betonového bunkru poktrytém travou. sedím zaplaven variacemi. bumerangovými myšlenkami, chutěmi, pohledy vrhanými kolem sebe a vracejícími se vždy s něčím navíc.
pořád ještě nevím kde vytrysknou gejzíry všehomíra, jen vím, že všude okolo. rád sedím uprostřed nich.