Žena Praha

 

Žena Praha

 

A zase na ni čekám,

čekám o půl páté ráno,

když z okna koukám.

 

Škoda, že nemáš tělo Praho,

přál bych si ženu, jako jsi ty,

být celý v ní a být v město.

 

Stovky střech, jako vlasy,

ulice s tváří,

lampy, vody a dva kopečky na prsou,

mezi nohama křoví s výhledem, lavičkou.

 

Nikdo si tě nevšímá,

přitom se na tebe dívá,

co všechno v tobě je?

umění a historie,

naděje, utopie,

100 litrů vína,

tajemství a špína.

 

Jsem přímo v tvém srdci,

na Václavském náměstí,

nikdy nespíš a nemluvíš,

dá se v tobě jen žít a víc nic.

 

Město měst,

uprostřed cest,

v nás máš sevřenou pěst.

 

Jsi jako básnička v županu,

měníš se jako teplota ve vaně,

když své tělo ponořuje pod pěnu.

 

Ve foyer opuštěná stará dáma,

kávu po ránu s každým dává,

vlhká, rozpálená,

po nocích má rozmazanou řasenku,

a rtěnku na blůzce,

žena Praha v téhle básničce.

---