Dům

 

Dům

 

Opilý básník běží nahoru po schodech,

udýchaný vletí do šatny a vezme gel,

opilý básník běží dolů po schodech,

udýchaný vletí do koupelny a dá gel do šuplíku.

 

Vrátí se ke schodům…

 

Zapálí krb dřevem,

rozteklý na schodech,

prstech perem,

přemýšlí v říjnu sněhem,

v jiné místnosti je Cecil, Martina a Kuba s dobrým tělem.

 

Krupicová kaše,

alobal,

volající Vašek,

dům jako divadlo,

v každém z nás je trošku šašek.

 

Cecil měla kašel,

Šafránek,

autoerotika,

a básník co pohledem něco našel.

 

Ticho, mlíko,

je mi tě líto dívko,

prohrabat listí,

Toník umí klystýr,

Co to sem vlítlo…

 

Odlepil se ze schodů a přešel do vlhké koupelny,

podíval se do zrcadla a všiml si, že na rtech má zbytky ticha,

připadalo mu to směšné a zasmál se tomu,

vrátil se a klekl k vaně,

zhaslo mu cigárko.

 

Všiml si pytlíku s laky,

básníci s nimi kreslí mraky,

nástupiště koupelna,

projíždí ní vlaky,

roztahaná vana,

fotky Roberta Vana,

máma je doma sama.

 

 

 

 

Vyběhl na zahradu a potkal modré světlo.

Co bychom řekli člověku, který ví všechno?

Studená krajina,

citlivá mlhovina

po hladině bazénu šeptají tóny Beethovena.

 

V domě spící pár psů,

konečky dlaní,

a suché rty z nočního výletu.

---