Jehněčí v bludišti

 

Jehněčí v bludišti

 

Kdy se píší básně?

Přes den próza,

v noci básně,

když básník úplně sám,

sám v černé, jen svíčky a zhasne.

 

V té chvíli,

básník zavře oči,

vnímá jen to,

co dotkne se ho,

ho fantazií, koní, černí,

víčky, zámky, kočí psaní,

ve psaní fantazírovaní,

před zámkem bludiště jest.

 

Je po ránu,

zelené bludiště pohlaví,

hlavně s perem,

bi a ještě v domnělých snech,

před polednem,

na stole prostřený oběd,

jehněčím a dnem porcelánů,

pro šest přátel.

 

Básník čeká,

sedí a voní mu,

to jehněčí v bludišti,

v pravé poledne,

slunce jarní,

čeká, už dobu,

zklamán bez příchodu druhých,

rozbije hořčičník,

a jde od stolu.

 

Zvedne se od stolu, zastaví pláč,

odchází z bludiště a jde do lesa.

 

V pravé ruce pero a kus papíru,

v hlavě nápad, rozpálený démon,

v lese nikdo jen hnědé větve,

samé kmeny, jehličí a jehně.

 

Louky daleko,

samota,

vzpomínání v hlavě,

šumění v korunách stromů,

samota,

v zeleném lese,

beze svíček, loučí,

bez ozvěny lidí,

jen on sám,

papír, tužka a jelení pění.

 

Básník na lovu,

na lovu v lese,

na rameni pověšenou kuš,

v hlavě touhy, v očích smrt.

 

Zde, už nezní akord,

hudba lovu, houští,

kroky plaché,

tvrdé šípy,

ve snech, plachá zvěř,

mizí, skáče za obzor.

 

Zatáhne šíp a schová kuš,

výjde ven z lesa,

a přestane si lhát,

pousměje se- mladý muž.

 

Mezitím, než dojde k zámku stačí se bát…

---