Obrys a Čtenář u stolu

Obrys a Čtenář u stolu

Je tak těžké se soustředit nad tím co opravdu chceme. Dopřát si na chvíli blaho a blaženě sedět a jen tak koukat. Naprosto nad ničím nepochybovat. Jen tak sedět a spokojeně koukat. Očima koulet ze strany na stranu. Úsměvem mávat do dáli. Vidět stůl a na něm zapálenou svíci. Třeba, i když zhasne, tak není ani jeden důvod míti obavy. Jakékoliv otáčení hlavy. Tma se po chvilce promění v šero, tak jak to tmy dělají. Šerý pokoj. Bílá šerou. Oko má na povrchu barvy děje, kolem nás. Kolem nás se nic neděje, jen se vše barví. Pastva pro oči, ty barvy. Sahajíc pro sklenku z vinic. Nahnoutě a shodí do poschodí vinic, kde není nic! Všude nic, ale ty barvy jsou zde neustále. Zajímavé. Křivé trubky kolem hlavy lítají. Míjí své dráhy kolem barvy a kolem tepen. Po chvilce nás to vůbec nezajímá, ale jsme tu stále. Stálou barvou a šerým světem. Tóny doprovázen při scestí z nescestí. V pátém poschodí v bloku pět sedíc sám . Obdařen jen lahví , klávesnicí a cigaretou. Křivými zády dělám oblouk nad tím vším. Ze sebe a jedině ze sebe. Třepot noh a stavy v mysli náhlé. Při skoro propadnutí mne zachránila podlaha pátého bloku číslo bytu čtyřicetčtyři. Ještě, že tu je, ta podlaha. Žertuje nohama a schovává záda si pomyslel, při pohledu na tu fotku. Mžoural očima po plamenu a náhle si vzpomněl na to, na co předtím zapomněl. V rozpomnění ustal a pár minut se horlivě díval stále na ten plamen.

Barevná postava kouřící z úst dým. Pohledem lvím se rozhlíží kolem nebe.

Kolem sebe, když se porozhlédne, tak vidí světlo svíček, teplý vosk na talíři a klavír posypaný papíry. Pravou rukou nadhodí jako s udicí a pokusí se uklidněnými prsty ulovit zapálenou cigaretu v popelníku. Čtenář sedí za postavou, takže vidí obrys postavy a dým vycházející z Obrys. Při rozostření registruje Čtenářovo oko promáchnutí ruky v plamenech obrysu. Čtenář vstane a odejde dveřmi. Tančící dlaně ve vlasech Obrysininých a její oblíbené lehké Chardonnay.

Mezitím Čtenář skáče schody po patrech nahoru jako splašený býk. Popohnán skutečností, že když na nebe skočí, tak se stane minulostí. Šedá Obrys si, už nikdy nevzpomene na to, co ji Čtenář dnes odpoledne řekl. Střídavé mžitky obrazů z myšlenek cítí Obrys. Cítí promítání skoků, které vidí do schodů Čtenářových. Schody se vlijou do Obrys jako milenecké rytí do stromu. Na rozbředlé louce v mlžném raním stáří se dva mladí milenci hladí. Prostřena květinami na louce, ale poslouchala srnčí árii tichounce. V sukýnce a v kalhotce

koketuje s chlapcem na louce. Pomalu se začala z louky vracet zpátky ke stolu zasněná Obrys. Promítne se jí  Neapol před desíti lety v záplavách a v dešti. ,,Už je to všechno pryč.“ Pomyslí si v duchu. ,,Nepamatuji si už, jaký byl Čtenář, ale vím, že byl.“ Mumlá si Obrys pro sebe u stolu. Hnána touhou po sladké nevědomosti seděla čelem vpřed. Čtenář, už vběhl schody skočil do nebe a zmizel z papíru a vět.