Temnota

Kde to jsem? Všudypřítomná tma okolo mne pohlcuje. Nejsem si jistý jestli jsou mé oči zavřené, či otevřené. Ležím v měkké posteli, ale je mi zima, o nohy se mi otírá ledový vánek. Posadím se na bok postele a jako blesk z čistého nebe se mi oživily vzpomínky. Jsem v tom temném, prázdném domě. Oblékám si košili a obouvám své vysoké boty.

            Část velmi zaprášené podlahy na chodbě je osvícena měsícem, jenž prosvítá skrz špinavé okno. Zamyšleně pozoruji osvícenou podlahu. Hrozná rána, tma zase vyhrála nad světlem. Zhluboka dýchám, uklidňuji svůj tep a zjišťuji co se stalo. Okenice se zabouchla.

            Bylo mi jasné, že teď znova neusnu a tak jsem si hodil přes ramena svůj těžký kožený kabát a vyšel do ztemnělých ulic.

            Otočil jsem se a prohlédl si místo kde jsem se rozhodl nocovat. Bylo vidět, že tam dlouho nikdo nebydlí. V některých místech bylo vidět dovnitř dírami v dřevěných stěnách. Zatlučená okna i dveře. Dokonce byl problém dostat se dovnitř

            Měsíc zahalily mraky a ulici pohltila temnota. Po těle se mi začala rezlévat neznámá síla a pocítil jsem obrovskou moc, ale zároveň i strach jakoby sám ze sebe.

            Najednou jsem měl žízeň, hroznou žízeň, ale nebyl jsem schopen přesně určit po čem tak prahnu. Ihned mi přišla na mysl voda, ale něco nového v mé hlavě tuto myšlenku hned zahnalo. Začal jsem nad sebou ztrácet kontrolu, ale nevadilo mi to. Nechal jsem se vést hlasem temnoty v mé hlavě.

            Zlepšily se mi všechny smysly a dokonce jsem byl schopen vycítit život. Hlas v mé hlavě mne vedl přímo k největšímu zdroji života v mé blízkosti. Mladá velmi spoře oděná žena se opírala o zeď pod lampou a kouřila. Pozoroval jsem ji ze stínu chráněn svou matkou – Temnotou. Tu a tam se ve mně zablýskl kousek mého zdravého rozumu, ale temnota jej vždy potlačila.

            Nedokázal jsem se na ženu pouze dívat, potřeboval jsem se napít a teď už jsem věděl, že to po čem toužím je krev. Ta co dodává život, ta tak krásně rudá jako růže sladká jako karamelky Cadbury Choclairs™. Vyrazil jsem ze svého skrytu jako stín. Ovšem v okamžiku, kdy na mě dopadlo světlo lampy byla temnota v mém mozku zatlačena do svého malého koutku a probudilo se mé pravé já. >>ještě horší než temnota<< Najednou jsem před sebou viděl krásnou holku a ne jen zdroj. Nejhorší bylo, že jsem si všechno pamatoval a věděl jsem na co jsem myslel předtím, když mě temnota ovládala.

            Žena se na mne po tom zběsilém vyběhnutí ze stínu ustrašeně podívala a zatímco se nenápadně pokoušela něco vytáhnout z kabelky říká:

„Co to bude drahoušku?“

„Co?“ I když jsem si to v hlavě všechno uvědomoval nebyl jsem schopen ze sebe vypravit ani slovo

„No, že jsi tak vyběhl z toho stínu až jsem se lekla, tak se ptám jestli jsi běžel za mnou“

Než to dořekla dokázal jsem si konečně uspořádat myšlenky „Promiň, hrozně se mi líbíš, ale nemám ani korunu.“

„To je smůla, taky se mi celkem líbíš, i když vypadáš trochu zarostlý“

Najednou jsem uslyšel zapraskání a podíval se nahoru. Na pouliční lampě praskla žárovka.

            Žena ještě něco říkala, ale to už jsem nerozuměl. Vyrazil jsem po ní a rukou jí zespodu prorazil lebku až do mozku. Na mé tváři se objevil úsměv. Vykousl jsem jí na straně krku kus masa a začal polykat krásně horkou krev. Krev mi stékala po bradě až na krk a já si to užíval. Koupal jsem se v ní. Temnota mne absolutně pohltila už ani jedna svobodná myšlenka, byl jsem absolutně pod nadvládou.

Až jsem se nabažil toho sladkého voňavého nektaru, rozhodl jsem se vrátit zpět do svého příbytku. Nebyla mi zima viděl jsem na cestu. Prošel jsem do patra  a uložil se do postele.

Co to je? Proč je to tady tak mokré a studené? Posadil jsem se na nasáklou zapáchající postel. Prohlédl jsem si košili a zhrozil se. Předtím špinavá, ale bílá košile teď svítila rudou barvou. Stejně tak i prostěradlo a celé povlečení. Návrat vzpomínek jako včera. Co se to se mnou děje? Kdo jsem? Proč se to stalo mě? Může za to ten dům? Kdybych to jen býval věděl…